Předseda Senátu Italské republiky Ignazio La Russa se minulý pátek nechal slyšet, že v den italského Svátku osvobození od fašismu navštíví koncentrační tábor v Terezíně a položí věnec v Praze u Palachova pomníku na Václavském náměstí. Není to dobrá zpráva, protože tato italská státní návštěva má za sebou víc než půlstoletí aktivní politiky na krajní pravici inspirované Mussoliniho režimem.

Nejedná se přitom jen o nějaké výstřednosti z mladí, jak prozrazuje jeho výrok, rovněž z minulého pátku, podle nějž v italské ústavě není žádná zmínka o antifašismu — což samozřejmě není pravda. Ústava kromě toho, že je protkána hodnotami demokracie, humanismu a obrany slabších, vysloveně zakazuje obnovu fašistické strany v jakékoli podobě.

Výčet nikoli pouze „kontroverzních“, nýbrž naprosto jednoznačných výroků a počinů by mohl pokračovat… A v následujících odstavcích také pokračovat bude, protože obyvatelé České republiky mají právo vědět, kdo k nim přijíždí na návštěvu.

Pokud jsme se už zmínili o mládí hosta z Itálie, je na místě připomenout, že už na začátku sedmdesátých let minulého století byl Ignazio La Russa vůdčí postavou mládežnického hnutí nedemokratické pravice v Miláně. Jeho nejzávažnějším počinem v oněch letech bylo uspořádání demonstrace 12. dubna 1973, při níž její účastníci házeli ruční granáty a jedním z nich zavraždili policistu Antonia Marina. La Russa demonstraci vedl, přestože byla zakázána, protože policie se — oprávněně — obávala projevů krajního násilí.

Přeskočme do roku 2018. Tehdy byl dnešní host České republiky zvolen místopředsedou italského Senátu. Novinář Antonio Castaldo se za ním při té příležitosti vypravil natočit do jeho bytu rozhovor. Pan domácí cestou k pohovce novináři předvedl svou sbírku upomínkových předmětů z dob fašistické vlády. Při pohledu na Mussoliniho sošku se pobaveně zasmál a okomentoval nějaký detail jejího umístění. Po zveřejnění rozhovoru byla italská veřejnost samozřejmě v šoku.

Jen o dva roky později, v roce 2020, se Ignazio La Russa znovu dobře bavil nad fašistickými symboly. V Itálii tehdy umírali každou hodinu spousty lidí nezvládnutou pandemií covidu-19. A tehdejší místopředseda Senátu v tragické situaci neměl žádný lepší nápad než napsat tweet o tom, že by se místo stisknutí ruky měli lidé vrátit k hajlování: to prý je totiž pozdrav, který nevystavuje lidi riziku nákazy.

O rok později se hajlování v médiích ocitlo i bez jeho přímluvy. Skupina investigativních novinářů v týmu Filippa M. Capry si totiž získala důvěru několika vysoce postavených členů strany Bratři Itálie z Milána, tedy v La Russově domovském městě. Na tajně pořízených záběrech zdokumentovali, jak členové strany opakovaně hajlují, provolávají fašistická hesla a otevřeně se hlásí k fašismu.

Za pozornost stojí též způsob, jakým se do uvedeného prostředí novináři dostali. Sešli se s hlavní postavou skupiny, Robertem Jonghim Lavarinim, u příležitosti milánského vystoupení Alexandra Dugina.

Jonghi Lavarini akci pořádal. Novináři na ní navrhli, že mu zprostředkují kontakty s ruskou finanční skupinou. Ve videoreportáži, kterou posléze novináři zveřejnili, se opakovaně setkávají s členy Bratrů Itálie, až se nakonec seznámí i s europoslancem Carlem Fidanzou. Ten je požádal o finanční podporu pro komunální volby.