Zatýkání ve Francii otevírají bolavá místa italských dějin

Mikuláš Pešta

Vydání sedmi bývalých militantů narušilo tzv. Mitterandovu doktrínu, která spočívá v solidaritě s italskými exulanty. Francouzské zakolísání ukazuje na to, že zápas o význam italského levicového terorismu druhé poloviny 20. století trvá.

Zatímco levicoví militanti si své oběti vytipovali a útočili cíleně, neofašisté do svého repertoáru zařadili bombové útoky, jejichž jediným cílem bylo zabít co nejvíce náhodných lidí. Jednalo se kupříkladu o výbuchy na Piazza Fontana v Miláně (na snímku), ve vlaku Italicus, na Piazza della Loggia v Brescii a na vlakovém nádraží v Boloni v roce 1980, který po sobě zanechal 85 mrtvých a dvě stovky zraněných. Repro DR

Na konci dubna došlo ve Francii k zatčení sedmi italských bývalých militantů, kteří v této zemi dlouhá léta žili. Operaci „Rudé stíny“, jak byla akce nazvána, provedly ve spolupráci francouzské a italské protiteroristické jednotky. Vládní i opoziční politici v Itálii si ve vzácné shodě zatčení pochvalovali a mluvili o nápravě historických křivd. Od některých komentátorů ale zaznívala i slova polemická a kritická. Události každopádně znovu ukázaly, že padesát let stará historie je dosud velmi živá a diskuse o paměti a vyrovnání se s minulostí zdaleka nejsou uzavřené.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nejprve nezbytný kontext. Od počátku sedmdesátých let vstupovala Itálie do období, které vešlo ve známost jako „olověná léta“ (anni di piombo). Byla to doba, kdy Evropu zasáhla nová vlna politického násilí a kdy vůbec vznikl terorismus, jak jej chápeme dnes.

Nešlo jen o separatistické organizace jako IRA nebo baskická ETA, o palestinské únosce letadel a útočníky z mnichovské olympiády nebo o profesionální revolucionáře jako byl Carlos neboli „Šakal“. Organizace, které přijaly „přímou akci“ a „propagandu činem“ v násilné podobě do svého repertoáru, vznikly i ve Francii, v Západním Německu, v Řecku, Turecku, Belgii i Švýcarsku. A právě Itálie byla zemí, kde se politické násilí stalo prakticky každodenní realitou.

Antikapitalismus

Spouštěčem událostí se stal studentský protest roku 1968, který začal na univerzitách a postupně mobilizoval širokou část společnosti. Na rozdíl od jiných částí Evropy se italský protest nezaměřoval tolik na mezinárodní témata, jako byla americká intervence ve Vietnamu nebo boj za emancipaci v portugalských koloniích. Hlavním motorem nebyl antiimperialismus, nýbrž antikapitalismus.

Centra protestů vznikla kromě univerzit také v továrnách v severoitalských průmyslových městech. Podniky jako Fiat, Siemens nebo Pirelli se staly dějišti masivní dělnické akce a dlouhé řady stávek a manifestací. Nové politické teorie — jako operaismus a autonomismus — promýšlely alternativy organizace práce a společnosti a praxi sociálního hnutí.

Faktorů, které ovlivnily italské protestní hnutí, bylo ovšem více. Můžeme jmenovat nedostatečné vyrovnání s fašistickou minulostí spojené s rostoucími násilnými aktivitami neofašistických uskupení. Mnozí levicoví radikálové užívali symboliku partyzánských hnutí z konce druhé světové války a vnímali se jako pokračovatelé v boji, který nebyl v roce 1945 dokončen. K radikalizaci přispěla i proměna Italské komunistické strany, která se čím dál více klonila k reformnímu směru moderní levicové politiky (později nazvanému eurokomunismus). Tento program jí sice v sedmdesátých letech přinesl rekordní volební úspěchy, odcizil ji však nejradikálnějším částem společnosti, které začaly hledat nové způsoby politického vyjádření.

Na rozdíl od například Francie, kde po květnové generální stávce roku 1968 revoluce ztratila iniciativu, v Itálii protest přetrval až do počátku sedmdesátých let. Kromě stávek, demonstrací a dalších masových akcí se hnutí projevovalo i ve stovkách novin a časopisů, v původních i překladových knihách, v rádiovém vysílání. I pro levicové radikály z dalších evropských států se proto Itálie stala „revoluční zemí snů“.

I italské hnutí ovšem postupně ztrácelo na síle. Část stávkujících dělníků byla uspokojena přijetím Statutu pracujících c roce 1970, další se sami deradikalizovali a začali pracovat na změně společnosti zevnitř systému. Část tzv. mimoparlamentní opozice se ale naopak se ztrátou revolučního potenciálu nehodlala smířit, a naopak přijímala čím dál násilnější metody.

Od stávkového aktivismu se tyto buňky posouvaly k zapalování aut neoblíbených továrních manažerů, posléze k únosům, a nakonec i k vraždám vybraných obětí. Tyto útoky pak byly často doprovázeny kampaněmi zastrašování a zraňování novinářů, policistů, soudců a prokurátorů pracujících na případech terorismu.

Vrcholu dosáhla olověná léta ve druhé polovině dekády, kdy se útoky staly takřka denní záležitostí a roční počty obětí se počítaly v desítkách. Za neslavné vyvrcholení této vlny násilí je považován únos a následná vražda bývalého italského premiéra Alda Mora, představitele vládnoucí Křesťanské demokracie. Únos měly na svědomí Rudé brigády, nejznámější italská teroristická organizace této doby.

Skupin však byly desítky — některé z nich omezené na jedno město, jiné s celostátní působností, některé s jedním spáchaným útokem, jiné působící po dlouhá léta. A ne všechny praktikovaly násilí stejnou měrou — pro mnohé bylo ubližování lidem hranicí, již nehodlaly překročit, a omezovaly se na symbolické „útoky proti majetku“.

Únos Alda Mora byl vyvrcholením, ale také znamenal počátek konce „olověných let“. Od levicových teroristů se odvrátili i poslední sympatizanti, kteří je do té doby považovali za soudruhy, kteří chybují v metodách, ale v cílech jsou spojenci. K atentátům docházelo ještě v průběhu osmdesátých let, ale teroristické buňky byly profesionalizované a zcela izolované od dělnického hnutí.

Spolu s nárůstem násilných útoků se ale zvyšovalo také policejní úsilí o dopadení hlavních aktérů. A legislativa dávala bezpečnostním složkám do rukou nové nástroje. Série zákonů schválená ve druhé polovině sedmdesátých let zakládala nové protiteroristické útvary, podstatně rozšiřovala možnosti použití zbraní, zadržení a preventivní vazby a podněcovala udávání. Masivní policejní tažení spolu s celkovým vyčpěním revolučního nadšení vedly k tomu, že na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let velké množství bývalých militantů z Itálie uprchlo.

Mitterandova doktrína

Italské „protiteroristické zákony“ byly na mezinárodní úrovni často kritizovány, byla zpochybňována jejich ústavnost. Jedním z nejvýznamnějších kritiků byl přitom francouzský socialistický prezident François Mitterand (prezidentem 1981—1995). Právě Francie byla oblíbeným útočištěm utečenců, a k jejím úřadům tak směřovaly italské žádosti o vydání stíhaných osob. V únoru 1985 prezident oznámil svoji novou politiku v této věci, později známou jako Mitterandova doktrína, v níž deklaroval, že Francie zůstane s italskými exulanty solidární.

Právo azylu mělo být poskytnuto všem, kdo odmítnou násilí a kdo se začlení do francouzské společnosti. Zároveň sdělil, že takové právo bude odepřeno těm, „kdo mají na rukou krev“, tedy těm, kdo se aktivně účastnili teroristických útoků. V takových případech měly italské úřady dodat důkazy a Francie by po jejich posouzení k extradici přikročila.

Mitterandova doktrína dlouhá léta kazila vztahy mezi „latinskými sestrami“ Francií a Itálií. Před rozsudky ve Francii nalezly útočiště stovky italských levicových militantů, včetně známých osobností jako Toni Negri, Oreste Scalzone, Cesare Battisti nebo Sergio Spazzali. Precedens začal být porušován až za Mitterandova nástupce, pravicového prezidenta Chiraca. V roce 2002 a 2004 bylo rozhodnuto o vydání Paola Persichettiho a Cesara Battistiho, v Itálii odsouzených v nepřítomnosti za podíl na vraždách. Doktrína tak byla považována za mrtvou, i když ani v následujících letech k vydávání z různých důvodů nedocházelo.

Až do událostí přede dvěma týdny, kdy policie rozjela akci proti deseti bývalým militantům, z nichž sedm se podařilo zadržet. Řada dalších se ocitla v nejisté situaci a očekávání, jak daleko může nová spolupráce zajít.

Francouzský prezident Macron ovšem prohlásil, že Mitterandova doktrína nebyla porušena. Připomínal tak, že tato politika původně měla chránit jen ty, kdo „neměli krev na rukou“, ačkoli v praxi nedocházelo k žádným extradicím, bez ohledu na vážnost obžaloby. V tomto i v předchozích případech šlo o osoby stíhané za násilné trestné činy. Je mezi nimi i Giorgio Pietrostefani, odsouzený za vraždu komisaře Luigiho Calabresiho v roce 1972, vůbec první cílenou politickou popravu ze strany italské mimoparlamentní levice.

V čem je vůbec možné francouzskou změnu přístupu vnímat jako potenciálně kontroverzní? Jaká je obhajoba Mitterandovy doktríny? Vždyť spolupráce dvou států Evropské unie a NATO v oblasti takto závažných činů by snad měla být samozřejmá. A „tlustou čáru za minulostí“ přece nelze dělat v případě vražd.

Obhájci Mitterandovy doktríny jako argumenty vždy uváděli kritiku „protiteroristických zákonů“, zejména možnost stíhání osoby na základě asociace s „teroristickou skupinou“, nikoli s teroristickým činem samotným. Kromě toho ale hrála roli také obava z určitého selektivního přístupu bezpečnostních složek k problematice terorismu.

Neofašismus

Itálii sedmdesátých let totiž sužoval kromě levicového terorismu také ten neofašistický. Samotná činnost neofašistických skupin a hrozba fašistického nebo vojenského převratu byly velmi významnými faktory radikalizace levice po roce 1968. Neofašistické násilí také převyšovalo to levicové co do počtu obětí až do poloviny sedmdesátých let — v době zmíněné první vraždy Luigiho Calabresiho v roce 1972 již měli neofašisté na kontě desítky obětí.

Kromě dřívější radikalizace hrál roli také „nediskriminativní“ přístup k terorismu — zatímco levicoví militanti si své oběti vytipovali a útočili cíleně (ze všech obětí Rudých brigád jich jen 15 % bylo náhodných, tedy předem nezvolených za cíl útoku), neofašisté do svého repertoáru zařadili bombové útoky, jejichž jediným cílem bylo zabít co nejvíce náhodných lidí. Jednalo se kupříkladu o výbuchy na Piazza Fontana v Miláně, ve vlaku Italicus, na Piazza della Loggia v Brescii a na vlakovém nádraží v Boloni v roce 1980, který po sobě zanechal 85 mrtvých a dvě stovky zraněných.

Levicoví aktivisté od počátku podezírali policii i armádu ze skryté podpory neofašistických buněk; výbuch na Piazza Fontana byl nazýván „státním masakrem“ (strage di Stato). A jak se později ukázalo, v lecčems se tato podezření potvrdila. Za milánský atentát byl bez důkazů zatčen anarchista Giuseppe Pinelli, který posléze při výslechu „vypadl z okna“. Druhý zadržený anarchista, Pietro Valpreda, strávil ve vězení tři roky.

Mnoho členů krajně pravicových organizací Národní avantgarda (Avanguardia nazionale) a Nový řád (Ordine nuovo) bylo bývalými příslušníky policie nebo armády. Pozdější vyšetřování navíc ukázala, že tyto skupiny mohly být napojeny i na operaci Gladio, jež zahrnovala staré stay-behind jednotky NATO rozmístěné v Itálii a počítala s ozbrojenou reakcí na případný komunistický převrat.

Za milánský atentát byl bez důkazů zatčen anarchista Giuseppe Pinelli, který posléze při výslechu „vypadl z okna“. Repro anarcopedia.org

To, že italská policie s o mnoho větší vervou vyšetřovala levicové radikály a zároveň přivírala oči nad neofašistickým násilím nebo je dokonce kryla (případně vinu shodila na levici), velmi významně přispělo k další radikalizaci a k vytáčení spirály násilí. Pro mnoho lidí tím stát zcela ztratil legitimitu a stal se nepřítelem. Právě v odplatě za Pinelliho smrt na policejní stanici byl zavražděn komisař Calabresi.

V roce 2017 vznikl film Po válce, vyprávějící příběh Marca, italského teroristy, kterému hrozí vydání z Francie. Zápletka byla zjevně inspirována případy Battistiho a Persichettiho. Hlavní (anti)hrdina ve filmu mluví o tom, že v sedmdesátých letech byla Itálie ve válce, a k tomu je nutné přihlížet. „Itálie musí vyhlásit úplnou amnestii na to, co se stalo před dvaceti lety. Je to jediný způsob,“ říká Marco.

Současná diskuse však ukazuje, že k něčemu takovému se rozhodně neschyluje. Pozůstalých po obětích vražd je mnoho, a ještě více je těch, kdo si strach a hrůzy olověných let pamatují. Rozbory motivací a analýzy společenské situace zajímají akademiky, ale většině společnosti jde spíše o spravedlnost. Nebo alespoň satisfakci.

Další čtení:

Odborná literatura:

  • Andrea Baravelli, Per una storia della risposta penale al terrorismo italiano (1976-82), in Meridiana , No. 97 (2020), s. 73—88
  • Francesco Maria Biscione, Una modalità della lotta politica in Italia 1969—74, in Carlo Ghezzi (ed.) Brescia: Piazza della Loggia, Roma: Ediesse, 2012, s. 17—42
  • Donatella della Porta — Mario Rossi, Cifre crudeli. Bilancio dei terrorismi, Bologna: Istituto Cattaneo, 1984
  • Petra Terhoeven, Deutscher Herbst in Europa. Der Linksterrorismus der siebziger Jahre als transnationales Phänomen, Göttingen: Oldenbourg, 2014

Film:

  • Po válce (Dopo la guerra), režie Annarita Zambrano, 2017
Diskuse