↗

Zatímco levicoví militanti si své oběti vytipovali a útočili cíleně, neofašisté do svého repertoáru zařadili bombové útoky, jejichž jediným cílem bylo zabít co nejvíce náhodných lidí. Jednalo se kupříkladu o výbuchy na Piazza Fontana v Miláně (na snímku), ve vlaku Italicus, na Piazza della Loggia v Brescii a na vlakovém nádraží v Boloni v roce 1980, který po sobě zanechal 85 mrtvých a dvě stovky zraněných. Repro DR

Na konci dubna došlo ve Francii k zatčení sedmi italských bývalých militantů, kteří v této zemi dlouhá léta žili. Operaci „Rudé stíny“, jak byla akce nazvána, provedly ve spolupráci francouzské a italské protiteroristické jednotky. Vládní i opoziční politici v Itálii si ve vzácné shodě zatčení pochvalovali a mluvili o nápravě historických křivd. Od některých komentátorů ale zaznívala i slova polemická a kritická. Události každopádně znovu ukázaly, že padesát let stará historie je dosud velmi živá a diskuse o paměti a vyrovnání se s minulostí zdaleka nejsou uzavřené.

Nejprve nezbytný kontext. Od počátku sedmdesátých let vstupovala Itálie do období, které vešlo ve známost jako „olověná léta“ (anni di piombo). Byla to doba, kdy Evropu zasáhla nová vlna politického násilí a kdy vůbec vznikl terorismus, jak jej chápeme dnes.

Nešlo jen o separatistické organizace jako IRA nebo baskická ETA, o palestinské únosce letadel a útočníky z mnichovské olympiády nebo o profesionální revolucionáře jako byl Carlos neboli „Šakal“. Organizace, které přijaly „přímou akci“ a „propagandu činem“ v násilné podobě do svého repertoáru, vznikly i ve Francii, v Západním Německu, v Řecku, Turecku, Belgii i Švýcarsku. A právě Itálie byla zemí, kde se politické násilí stalo prakticky každodenní realitou.

Antikapitalismus

Spouštěčem událostí se stal studentský protest roku 1968, který začal na univerzitách a postupně mobilizoval širokou část společnosti. Na rozdíl od jiných částí Evropy se italský protest nezaměřoval tolik na mezinárodní témata, jako byla americká intervence ve Vietnamu nebo boj za emancipaci v portugalských koloniích. Hlavním motorem nebyl antiimperialismus, nýbrž antikapitalismus.

Centra protestů vznikla kromě univerzit také v továrnách v severoitalských průmyslových městech. Podniky jako Fiat, Siemens nebo Pirelli se staly dějišti masivní dělnické akce a dlouhé řady stávek a manifestací. Nové politické teorie — jako operaismus a autonomismus — promýšlely alternativy organizace práce a společnosti a praxi sociálního hnutí.

Faktorů, které ovlivnily italské protestní hnutí, bylo ovšem více. Můžeme jmenovat nedostatečné vyrovnání s fašistickou minulostí spojené s rostoucími násilnými aktivitami neofašistických uskupení. Mnozí levicoví radikálové užívali symboliku partyzánských hnutí z konce druhé světové války a vnímali se jako pokračovatelé v boji, který nebyl v roce 1945 dokončen. K radikalizaci přispěla i proměna Italské komunistické strany, která se čím dál více klonila k reformnímu směru moderní levicové politiky (později nazvanému eurokomunismus). Tento program jí sice v sedmdesátých letech přinesl rekordní volební úspěchy, odcizil ji však nejradikálnějším částem společnosti, které začaly hledat nové způsoby politického vyjádření.

Na rozdíl od například Francie, kde po květnové generální stávce roku 1968 revoluce ztratila iniciativu, v Itálii protest přetrval až do počátku sedmdesátých let. Kromě stávek, demonstrací a dalších masových akcí se hnutí projevovalo i ve stovkách novin a časopisů, v původních i překladových knihách, v rádiovém vysílání. I pro levicové radikály z dalších evropských států se proto Itálie stala „revoluční zemí snů“.

I italské hnutí ovšem postupně ztrácelo na síle. Část stávkujících dělníků byla uspokojena přijetím Statutu pracujících c roce 1970, další se sami deradikalizovali a začali pracovat na změně společnosti zevnitř systému. Část tzv. mimoparlamentní opozice se ale naopak se ztrátou revolučního potenciálu nehodlala smířit, a naopak přijímala čím dál násilnější metody.

Od stávkového aktivismu se tyto buňky posouvaly k zapalování aut neoblíbených továrních manažerů, posléze k únosům, a nakonec i k vraždám vybraných obětí. Tyto útoky pak byly často doprovázeny kampaněmi zastrašování a zraňování novinářů, policistů, soudců a prokurátorů pracujících na případech terorismu.