↗

Hodnocení toho, kdo je pokládán za teroristu, záleží na kontextu i zvolené definici. Navíc se takové označení v čase může měnit. Na snímku americký prezident Ronald Reagan s pakistánskými a afghánskými mudžahedíny v roce 1983. Foto Michael Evans, WmC

Odhalení ruského zapojení do exploze muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014 vrátilo do českého mediálního slovníku slovo terorismus. Význam tohoto slova ovšem jako by zůstával druhotný — v první řadě jde o jeho emotivní náboj.

Premiér Babiš uvedl ve svém vyjádření, že se nejednalo o terorismus, nýbrž o útok na zboží soukromého obchodníka. Sociální sítě na to reagovaly pobouřením a bezpočtem posměšných memů zobrazujících například hořící Světové obchodní centrum s ironickým nápisem, že se také jednalo o pouhý útok na zboží.

Podráždění veřejnosti dohnalo Babiše k omluvě a k opravě, že to tak nemyslel a že se samozřejmě o terorismus jednalo. Odsouzení útoku jako teroristického činu následně schválil i Senát České republiky.

Jedná se ale opravdu o teroristický útok? Odpověď není samozřejmá. Terorismus patří mezi pojmy, jejichž definice se počítají ve stovkách, a záleží tedy, jaké vymezení termínu použijeme. A na definici také bude záležet, pokud budeme chtít najít rozdíly mezi teroristickým útokem a sabotáží, mezi terorismem a guerillou, mezi teroristickou skupinou a národně osvobozeneckým hnutím.

Prakticky všechny přístupy se shodnou na tom, že akt terorismu musí být násilný — i když i zde se objevují diference, například v podobě toho, zda zahrnout pouze násilí proti lidem nebo i poškozování majetku — zapalování aut a podobně. Druhým prvkem většiny definic je pojetí terorismu jako politického činu, jako prostředku politického vyjádření. Teroristickým útokem by tak nebylo například vyřizování účtů mezi zločineckými gangy.

Třetím sémantickým okruhem, opět zpravidla sdíleným, je psychologická rovina teroristického útoku. Terorismus se nesnaží pouze zničit svůj materiální cíl, ale také — nebo především — vyvolat strach nepřátel. To je podle některých historiků a teoretiků bezpečnostních studií rozdíl mezi teroristickou skupinou a partyzánským hnutím.

Často citovaným ilustrativním příkladem je zde E. T. Lawrence, známý spíše jako Lawrence z Arábie, jenž má být guerillovým vůdcem, jelikož útočí na vlak, aby mu zabránil dojet z místa A na místo B, případně aby ukořistil převážený materiál. Teroristé sedmdesátých let, kteří začali unášet letadla, tak ovšem nečinili proto, aby jim zabránili v dorazit na místo nebo aby měli k dispozici stroj samotný, nýbrž proto, aby vyslali do světa zprávu a zvedli svůj vyjednávací potenciál.

Dalším možným prvkem definice je vymezení teroristické skupiny jako aktéra v asymetrickém konfliktu, tedy nepravidelné jednotky bojující proti státní struktuře, proti establishmentu, proti statusu quo. Na tomto bodě již ovšem shoda nepanuje. Samo slovo terorismus má původ v Teroru, který byl rozpoután státem v době Velké francouzské revoluce (le Terreur).

Teror se často používá i v souvislosti se stalinskými čistkami v Sovětském svazu (Velký teror). Čeština ovšem mezi terorem a terorismem dělá intuitivní rozdíl; zatímco teror odkazuje k násilí shora, ke státnímu teroru, terorismus značí nepravidelné násilí zdola.

Setkáme se ovšem i s pojmem státní terorismus, tedy státem podporovaný či tolerovaný terorismus. To se vztahuje například k fašistickým squadri nebo nacistickým jednotkám SA i SS, které praktikovaly široké systematické násilí podporované vládnoucí stranou. Variant může být mnoho: od salvadorských komand smrti, přes Kaddáfího státem sponzorovaný terorismus, až po fundamentalistické násilí nárokovaného — byť nikým neuznaného — Islámského státu.

Z vlastního výčtu je zřejmé, že pojmy mohou být velmi fluidní a překrývající se. U mnoha útoků může být obtížné určit, zda jejich primárním účelem bylo fyzické zničení cíle nebo doprovodný psychologický dopad. Mnoho operací asymetrických konfliktů se nachází na pomezí vojenské a politické akce. Nakonec i onen Lawrencův přepadený vlak mohl mít odstrašující účinek a politické poselství.

Kromě analytického použití ve společenských vědách, s nímž se pojí všechny pojmoslovné problémy, má ale terorismus odedávna ještě další význam. Jedná se totiž o termín, který nese v obecném jazyce jednoznačně velmi negativní náboj.

Útočníci se za teroristy zpravidla nepovažovali a nepovažují — je to označení, které jim přisuzují zpravidla média či bezpečnostní složky. Významová tekutost pojmu terorismus různým svérázným interpretacím navíc dosti nahrává.

V pozici teroristů se tak v minulosti ocitli i Nelson Mandela, bratři Mašínové nebo účastníci atentátu na Reinharda Heydricha. Pokud státní moc kontrolovala jazyk médií, bylo takové označení ještě snadnější — pro propagandistické účely se nehodilo hledat nuance mezi jednotlivými formami asymetrického boje. A koneckonců existují i badatelé, kteří se domnívají, že významový rozdíl mezi terorismem a guerillou není kvalitativní, nýbrž je pouze otázkou hodnotového postoje.

Negativní nálepka má ale mnohem širší využití. Lze jí ocejchovat environmentální aktivistické skupiny jako ekoteroristické. Nebo, jak to učinil již zmíněný Babiš, již zcela absurdně přirovnat k terorismu praktiky obchodního domu Albert, který si dovolil odmítnout odebírat pečivo od Penamu.

Jak z toho tedy vychází případ vybuchlého muničního skladu ve Vrběticích? Aniž bych chtěl zlehčovat závažnost ruské ilegální operace na českém území i její mezinárodní dopad, aniž bych znevažoval tragický rozměr události, při níž zahynuli dva lidé, označení této akce za teroristický útok je přinejmenším problematické.

Násilná složka zde byla přítomna, ale spíše náhodou — nezdá se, že by oběti výbuchu byly primárním cílem útoku. Kritérium politické akce je naplněno jen ve velmi širokém smyslu slova. Aktéry nelze jako agenty ruské státní rozvědky označit ani za účastníky asymetrického konfliktu, byť v zde se od počátku operuje s nejasným pojmem ‚státní terorismus‘.

Proti označení akce za teroristický útok ovšem nejvíce hovoří fakt, že útok neměl být hrozbou, neměl mít psychologický dopad. Ruští agenti se k akci nepřihlásili, jejich cílem nebylo odstrašit Čechy nebo Evropu od podpory Ukrajině. Naopak, výbuch se pokoušeli zamaskovat jako nehodu. Šlo tedy výhradně o zničení samotného materiálu, nikoli o politické poselství.

Mezi stovkami definic pojmu terorismus bychom patrně našli i nějakou, která by se na ruskou akci ve Vrběticích dala napasovat. Státní terorismus může ve velmi obecném pojetí označovat i jakékoli tajné nebo ilegální aktivity násilného obsahu kryté nějakým státem.

Zpravidla je ovšem pojem „terorismus“ užíván v politickém smyslu. A tak s ním také nakládají česká média, politici i veřejnost — tedy že se jím snaží zvýšit kriminalitu, odsouzeníhodnost a nepřátelské úmysly operace i celého Ruska.

Česká společnost je po právu pobouřena a není tak divu, že sahá přímočaře po co nejtvrdším výrazivu. A není ani divu, že politická reprezentace tuto pobouřenost reflektuje a vyjádří v oficiálním prohlášení.

Podle většiny kritérií by ovšem bylo na místě akci charakterizovat spíše jako sabotáž — což ovšem neznamená, že by její význam byl menší. Naopak — v souvislosti s inflací slova terorismus tak může získat ještě vyšší naléhavost. Odpoutání se od škatulkovacího pojmosloví nám pak může pomoci soustředit se na vlastní obsah útoku, jeho příčiny a okolnosti.