Výbuchy dvou muničních skladů ve Vrběticích před šesti lety byly podle zjištění českých bezpečnostních složek dílem ruských tajných služeb. O jak významnou událost se z mezinárodního hlediska jedná?

Velmi významnou, a to i z národního a mezinárodního hlediska. Jde o událost mimořádnou a zcela nestandardní, která vyžadovala reakci, k níž Česká republika přistoupila.

Jak událost popsat? Lze pro ni v řeči mezinárodních vztahů najít vhodný pojem nebo sousloví?

Označení může být celá řada. Záleží na tom, jaký signál chce ta která diplomacie vyslat. Zda chce být přímá, nebo nepřímá. Tak či onak jde o zcela nepřijatelný akt, jenž nemůže zůstat bez následků.

Jde-li o mimořádnou událost, jak silným gestem bylo vyhoštění osmnácti pracovníků ambasády Ruské federace v Praze, k němuž Česká republika přistoupila? Lze ho s něčím srovnat?

Bylo to velmi silné gesto. V historii naší diplomacie naprosto ojedinělé. Mám pocit, že k vyhoštění podobného rozsahu naše země sáhla naposledy na počátku padesátých let, kdy komunistické Československo vykázalo velké množství amerických diplomatů. Ale to je sedmdesát let. Od té doby se nic podobného nestalo.

Ruská strana v reakci vypověděla hned dvacet českých diplomatů z Moskvy. Je obvyklé, aby se v obdobných případech nedodržovala jistá přiměřenost?

Pro takové kroky žádná pravidla nejsou. Skutečností ovšem je, že Rusko doposud postupovalo přísně recipročně. To, že vyhostilo dva zaměstnance naší ambasády navíc a poskytlo jim pouhých čtyřiadvacet hodin na vycestování ze země, zatímco jeho diplomaté dostali lhůtu dvou dnů, ukazuje, že jsme trefili živý nerv.

A dále z ruské reakce můžeme vyčíst značné rozhořčení, že jsme si něco takového vůbec dovolili. Rusko je tvrdá opatření připraveno akceptovat od sobě rovných, ale Českou republiku za sobě rovného nepovažuje. Vyhoštění osmnácti diplomatů pochopilo jako obrovskou troufalost, proto zareagovalo tvrdě. Teď jsme na řadě my.

Je Česká republika skutečně na řadě? Musí reagovat?

Neříkám, že musíme reagovat, ale jsme na řadě. Rusko podniklo něco navíc. A je na nás, zda dorovnáme, nebo nedorovnáme. V obou případech půjde o signál.

Na české ambasádě v Rusku nezůstal prakticky nikdo. V Praze nadále pracují desítky ruských diplomatů. Můžeme proto říct, že Česká republika utrpěla výraznější škody než ruská strana?

Škody je třeba vidět v celku, nejenom v práci ambasád. Česká strana by utrpěla větší a dlouhodobější škody, kdyby nereagovala a akceptovala, že si cizí moc, protože je silná, může dovolit na jejím území dělat podobné věci. Že se v České republice nachází více pracovníků ruské ambasády než v Rusku českých, to je prostě fakt. A budeme-li postupovat kus za kus, tak to pro nás samozřejmě vždy početně dopadne špatně. Až do úrovně nula. Tam si budeme rovni.

Jak se vůbec přihodilo, že na ruské ambasádě pracuje více diplomatů, než kolik jich působí na ambasádách srovnatelně velkých států? Jde o dědictví státně-socialistické diktatury?

Pokud vím, jde o historické dědictví. Ruská, tehdy sovětská, ambasáda personálně velmi posílila po osmašedesátém. A je velmi obtížné druhý stát přesvědčovat, aby počet svých pracovníků jednostranně snížil.

Vicepremiér Jan Hamáček prohlásil, že naše ambasáda v Moskvě je prakticky paralyzovaná. O jaké schopnosti vyhoštěním přišla?

Ztratili jsem celou hospodářskou část a i ta politická byla téměř vyprázdněna, zůstal pouze velvyslanec Vítězslav Pivoňka. V praxi to znamená, že se radikálně omezila schopnost ambasády důkladně reportovat o dění v Rusku. Z části zůstalo zachováno konzulární a vízové oddělení, neboť na tom měla ruská strana pochopitelně zájem.

Ještě než se dostaneme k tomu, jakým způsobem promění události posledních dní vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací, můžete načrtnout, jak vypadaly v posledních letech?

Ideální nebyly. Rozhodně se nejednalo o milostný vztah. Obě strany akceptovaly, že vztahy nevzkvétaly, ale základní věci fungovaly. Politickou úroveň našich vztahů samozřejmě ovlivňovalo to, že každá země je součástí jiných schémat — Rusko je spíše samo za sebe, zatímco Česká republika patří do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Na druhé straně se oba státy snažily zachovávat to, co jim vzájemně prospívalo.

Když se řekne, že vztahy mezi oběma zeměmi jsou dnes na bodu mrazu, respektive že se významně zhoršily, co to fakticky znamená? Jaké projevy lze očekávat?

To se ještě uvidí. Záleží, jestli a jaké budou další reakce. Zhoršení vztahů se může projevit v mnoha oblastech — ekonomické, kulturní, diplomatické, zkrátka všude tam, kde obě země v minulosti spolupracovaly. A již se projevilo vyřazením společnosti Rosatom z tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany.

Poznamenají zhoršené vztahy životy českých občanů v Rusku a těch ruských v České republice?

Na tom nemá nikdo zájem. Z hlediska států a státních úřadů se nic takového nejspíše nestane. Nelze samozřejmě vyloučit individuální reakce jednotlivců v podobě nějaké nevraživosti.

Představitelé opozice od soboty volají po tom, aby Česká republika přistoupila k vyhoštění dalších ruských diplomatů a srovnala počty. Stejný požadavek směrem k vládě v úterý vyslovil i sněmovní Výbor pro obranu. Je takový postup v diplomacii obvyklý?

V tomto případu se na obvyklost nemůžeme dost dobře odvolávat. Znovu: Ruská strana nás tím, že učinila silnější krok než my, chtěla zastrašit. Chtěla nám ukázat, že je mocnější a my se s tím máme smířit. A je teď na nás, zda se s tímto krokem smíříme, nebo ne.

Lze tomu rozumět tak, že pokud se Česká republika s vyhoštěním většího počtu diplomatů smíří, bude ji Rusko, ale i naši spojenci vnímat jako strašpytla?

Připomínám, že jsem státní úředník. A takové úvahy vést nemohu. Nicméně platí, že úctu si každý stát vydobývá sám. A to nejen úctu u soupeřů, ale i u partnerů.

Kdyby vláda vyslyšela volání Sněmovny a opozice, mohla by tím ohrozit hospodářské zájmy České republiky?

Jsem přesvědčený, že kroky, které Česká republika učinila, a jejich síla, vychází z toho, že si vláda byla zcela jistá tím, co se ve Vrběticích událo. V opačném případě by je nepodnikla. Když se tedy vláda pro razantní gesto rozhodla, musela počítat s následky, a to včetně možných škod v hospodářské oblasti. A musela samozřejmě zvážit, zda případné hospodářské ztráty mohou být vykompenzovány jinde a jinak.

Pokud jde o hospodářské styky, celková váha Ruska v našem zahraničním obchodu odpovídá zhruba třem procentům, ve vývozu to jsou procenta jen dvě, přičemž v loňském roce jsme měli s Ruskem dokonce pozitivní obchodní bilanci. Tím neříkám, že škody nehrozí. Hrozí pro řadu firem. Ale fatální význam pro českou ekonomiku mít nemohou.

Současně si je třeba uvědomit, že ruská strana nemůže zastavit vývoz plynu a ropy do České republiky. Něco takového považuji za krajně nepravděpodobné, protože tím by zasáhla do celé pavučiny toku plynu a ropy, čímž by se zásadním způsobem znevěrohodnila jako obchodní partner.

Lze si představit, že by ruská odveta mohla Českou republiku připravit o Český dům v Moskvě, jehož správa se neřídí Vídeňskými úmluvami a není tedy pod „diplomatickou ochranou“?

Na tuhle otázku neumím odpovědět. Nevím totiž, jaké je právní postavení Českého domu.

Události v Salisbury, za nimiž stáli stejní agenti, kteří mají na svědomí výbuchy ve Vrběticích, vzbudily celosvětovou odvetnou akci vůči Ruské federaci, kdy desítky států vyhostili přes sto diplomatů. Můžeme očekávat, že naši spojenci zareagují podobně i dnes?

Ty případy nelze přímo srovnávat. Vždy záleží, co se podaří na příslušné úrovni vyjednat.

V čem se oba incidenty liší? Hraje roli to, že jsme se pravdu o výbuších v muničních skladech dozvěděli až s více než šestiletým zpožděním?

Nevím, to bych musel sedět ve francouzské, britské nebo španělské vládě, abych dokázal odpovědět. Pro někoho to může mít význam, pro jiné naopak. Víc nedokážu říct.

Jak pospat reakci našich spojenců? Co o ní lze v tuto chvíli říct?

Myslím, že se stalo to, co jsme mohli očekávat. Naši spojenci nám různými způsoby vyjádřili podporu.

A ještě poslední otázka: Může si Česká republika dovolit mít zcela nevyhovující vztahy s Ruskou federací — a obráceně —, nebo budou oba státy okolnostmi přinuceny k tomu, aby se k sobě znovu pokusily najít cestu?

Historie nás učí, že po velkých zlomech ve vzájemných vztazích se obě strany po nějakém čase vždy snaží dosáhnout funkční spolupráce. Trvá to zpravidla dlouho a nebývá to jednoduché. Otázka by ovšem měla znít: Může si Česká republika dovolit, aby se cizí moc na jejím území chovala takovým způsobem jako v případě Vrbětic? A odpověď je jednoznačná: Dovolit si to nemůže. Vždyť by tím rezignovala na vlastní státnost. Poškozených vztahů s Ruskou federací je samozřejmě škoda, ale alternativa v podobě nečinnosti by byla mnohem horší.