Vzestup krajní pravice je největším ohrožením naší bezpečnosti

Johan Bartoš

Fungující evropská integrace má zásadní význam pro udržení míru a demokracie. Právě proto se krajní pravice, která dnes v řadě států výrazně sílí, snaží Evropskou unii rozvrátit.

Ultrapravice se sice zaštiťuje tradičními hodnotami, ale má silnou podporu i mezi mladými lidmi. Na snímku demonstrace mládežnického křídla italské pravicové politické strany Bratři Itálie 22. září 2022 v Římě. Foto Andreas Solaro, AFP

Vývoj v posledních několika letech ukazuje, že primární úlohou státu zůstává zajištění bezpečnosti vlastních obyvatel, vlastního hospodářství a politického systému. I samotné přežití států už není samozřejmostí poté, co se Rusko pokusilo obsadit a anektovat sousední Ukrajinu.

Krajní pravice, která nově zvítězila v italských a uspěla ve švédských parlamentních volbách, se tradičně staví do role hlavního ochránce bezpečnosti „našich lidí“, ochránce před mezinárodním terorismem, islámem, globalistickými elitami, Evropskou unií, která nás připraví o suverenitu našich zemí, ochránce před všemi, kteří ohrožují tradiční rodinu a společnost.

Není těžké pochopit, že hrozby vyobrazené ultrapravicí jsou imaginárními nástroji, jež mají vystrašit populaci a získat voliče. V kontextu událostí posledních několika let — války na Ukrajině, pandemie, energetické krize, mezinárodního terorismu, extrémních projevů klimatické změny i migračních vln — se přesto může zdát zvláštní tvrzení, že právě krajní pravice představuje zdaleka největší hrozbu pro bezpečnost u nás i v celé Evropě.

Nevojenské hrozby sice mohou způsobovat ztráty na životech a ekonomické škody, ale neohrožují přímo náš politický systém, náš stát, naši svobodu. Rozdíl mezi těmito hrozbami a ohrožením samotné existence země můžeme vidět na Ukrajině, kde statisíce Ukrajinců riskují vlastní život v boji, aby ochránily demokratickou, svobodnou Ukrajinu před okupací autoritářským Ruskem.

Útok na Ukrajinu zase vede mnohé k obavám z přímého vnějšího vojenského ohrožení států NATO a Evropské unie. To je však zcela naivní představa. Rusko, sotva zvládající vést vyrovnanou válku proti Ukrajině, si je samo dobře vědomo obrovské vojenské a ekonomické převahy Západu a nikdy nezačne válečný konflikt, ve kterém nemá šanci na vítězství. Žádný další stát, který by byl schopný vojensky napadnout Evropu, neexistuje. Alespoň dokud jsou naše instituce soudržné a naše spojenectví pevná. To však není samozřejmost — a je to právě krajní pravice, která usiluje o jejich rozvrat.

Nebezpečí nehrozí zvenčí, ale zevnitř

Proč tedy krajní pravice znamená hlavní hrozbu naší bezpečnosti? Podceňování ultrapravicového nebezpečí vychází z toho, že bereme jako samozřejmost to, co je zcela klíčové pro zajištění naší bezpečnosti. Je to fungující evropská integrace, která vedla k nejdelšímu období míru mezi západoevropskými mocnostmi. Evropská unie a další instituce totiž slouží k efektivnímu vyvažování zájmů jednotlivých států a ochraně demokratických norem.

To, co dříve mohly velmoci získat jen silou a podrobením ostatních, lze dnes prosadit prostřednictvím rozhodovacích mechanismů v Evropské unii. Státy jako Německo nemusí zahájit světový konflikt, aby uspokojily své mocenské zájmy, protože se mohou realizovat v rámci evropského integračního společenství.

Funkční evropské společenství brání státům s vládnoucí ultrapravicí, jako je Polsko nebo Maďarsko, v kompletním rozvratu veškerých demokratických institucí. Absence válečných konfliktů mezi státy se stabilními vyspělými demokratickými režimy je přitom nejspolehlivějším „zákonem“ mezinárodních vztahů.

Hlavním cílem evropské krajní pravice je však toto bezprecedentní společenství míru, prosperity a demokracie rozvrátit a následně odstranit také demokracii v jednotlivých zemích. Tento vývoj můžeme pozorovat v Maďarsku a Polsku, kde již probíhá demontáž demokratických institucí.

Stále živý Mussoliniho odkaz

Nově nastupuje krajní pravice k moci také v Itálii. Před týdnem zvítězila v italských parlamentních volbách pravicová koalice vedená (post)fašistickou radikálně pravicovou stranou Bratři Itálie. Vyhrála strana, která je přímým pokračovatelem neofašistického Italského sociálního hnutí, založeného Mussoliniho fašisty po druhé světové válce.

Vyhrála strana, za kterou zřejmě ne náhodou opakovaně kandidují Mussoliniho potomci. Vyhrála strana, která má ve znaku explicitně neofašistický symbol trojbarevného plamene. Vyhrála strana, která vyvolává imaginární pocit ohrožení islámem, imigranty a globalistickými elitami. Vyhrála strana, jejíž předsedkyně v mládí prohlásila o Mussolinim, že byl dobrým politikem, který dělal vše v zájmu Itálie — i když později se od Mussoliniho politiky distancovala. Bratři Itálie budou patrně vůdčí silou v budoucí koaliční vládě s dalšími pravicovými stranami, které však nejsou významně umírněnější.

Co můžeme od nové krajně pravicové vlády v přední evropské mocnosti čekat? Zatímco ultrapravice ve Spojených státech se nebojí použít sílu k tomu, aby se udržela u moci, evropská ultrapravice zatím nemá — díky evropské integraci — realistickou šanci zvrátit výsledky voleb, odstranit demokracii nebo se pučem udržet u moci.

Ne náhodou je proto hlavním cílem krajní pravice rozvrátit evropskou integraci. Ačkoliv evropské instituce jistě nejsou dokonalé, jejich hlavní přínosy jsou nezpochybnitelné. Mír a demokracie nejsou samozřejmostí, naopak představují výjimečný výdobytek naší společnosti, výdobytek, který je chráněn funkčními evropskými institucemi. Je naším prvořadým bezpečnostním zájmem zabránit krajní pravici ve snaze evropské instituce zničit a nastolit novou éru evropského velmocenského soupeření, které vyústí jedině v další války.