Na konci června arcibiskup Jan Graubner připomínkoval návrhy revize rámcových vzdělávacích programů pro předškolní a základní vzdělávání, který vypracoval Národní pedagogický institut. Nejvyšší představitel katolické církve má jistě právo — stejně jako další organizace, experti a učitelé — se k návrhu nového kurikula vyjádřit. Bohužel je to ale smutné čtení. Ačkoli se hlava české katolické církve nominálně hlásí ke spravedlnosti a lidské důstojnosti, jediné, co jeho přípomínky nabízejí, je obhajoba konspiračních teorií, nihilismus a reakcionářství.

„Genderová teorie“

V návrhu nového rámcového vzdělávacího programu se vedle výuky velkých dějin klade také důraz na dějiny každodennosti, menšin, mentalit a genderu, tedy zejména dějiny ženské emancipace. Nebyl by to katolický hierarcha, aby ve výuce dějepisu zaměřené například na historii ženských práv hned nespatřil nebezpečnou „genderovou teorii“, která „je mimořádně nebezpečná, neboť s cílem učinit všechny lidi domněle rovnými hodlá popřít největší možnou odlišnost, která mezi živými bytostmi existuje: pohlavní odlišnost“.

Ponecháme-li stranou pravidla myšlenkového vesmíru pisatele citátu, je ironií této kritiky „genderové teorie“, že návrh nového kurikula právě zdůrazňuje specifičnosti — a tedy odlišnosti — ženského boje za sociální a politická práva. Při výuce dějepisu nemá jít o popírání, nýbrž právě naopak ukázku toho, jaké byly rozdíly mezi společenskými rolemi mužů a žen a jak se tyto rozdíly vyvíjely v dějinách. Nelze se ubránit dojmu, že tím, kdo popírá odlišnost ženských dějin a emancipačních snah žen, není domnělá genderová teorie, ale pražský arcibiskup.

Klimatická změna

Graubner se dále vymezuje vůči tomu, aby klimatická krize tvořila jedno z průřezových témat rámcového vzdělávacího programu. Pro toto odmítnutí má dva argumenty.

Za prvé arcibiskup zpochybňuje samotný vědecký konsensus ohledně příčin klimatické krize. „Téma životního prostředí a klimatologie je natolik složité a komplexní, že je otázkou, do jaké míry je vhodné z něj činit průřezové téma, pokud skutečně renomovaní odborníci a vědci z mnoha oborů nejsou schopni najít jednoznačnou shodu na příčinách a následcích složitých a komplexních procesů změn klimatu, kdy i závěry odborného panelu IPCC nejsou vždy naprosto jednoznačné, jak samotné zprávy uvádějí.“

Za druhé odmítá odkaz na „respektování potřeb planety“ jako nepřípustnou personifikaci planety. Člověk podle Graubnera nechrání přírodu pro „personifikovanou planetu“, nýbrž pro člověka.

Takováto frontální kritika zařazení klimatické krize do průřezových témat je extrémní i na poměry katolické církve. Například papež František ve svých ekologických encyklikách naopak z vědeckého konsensu ohledně příčin klimatické změny vychází a hojně využívá metafor, kde planeta země i chudí křičí a volají po spravedlnosti západního bohatého člověka, který globální krizi do značné míry zavinil.

Pokud církev ústy českého primase odmítne i Františkovu duchovní lyriku, která personifikuje zemi a celé stvoření, aby volala po sociální spravedlnosti i udržitelnosti života na zemi, má ještě vůbec dnešnímu člověku co nabídnout? To, co mu servíruje na podnose v tomto dokumentu, totiž není nic jiného než nihilismus: tváří v tvář hrozícímu konci obyvatelného světa odmítá jak vědecká varování, tak náboženský entuziasmus.

Dezinformace a právo na vzdělání

Podobně je tomu i s kritikou potírání dezinformací. Je jistě legitimní a potřebné kriticky zkoumat způsoby, jakými stát i mainstreamová média vymezují oblast relevantních informací a dezinformací — stačí zmínit jako příklad chybějící informace či přímo dezinformace o válce proti Gaze nebo o vítězství levice ve francouzských parlamentních volbách ve vysílání veřejnoprávní televize. Je ale seriózní tuto debatu vést pomocí Dukovy konspirační teorie o „čínském viru“ uniklém z laboratoře?

Pomyslným vrcholem celého mizerného dokumentu je pak skandální návrh na omezení práva na vzdělání kvůli domněle rostoucí agresivitě dětí. „Je třeba revidovat systém, aby právo na vzdělávání bylo sice bezplatné a nárokové, avšak bylo k dispozici pouze dětem a rodičům, kteří nenarušují chod školy a vzdělávání ostatních žáků.“ Tento návrh je v přímém rozporu s Úmluvou o právech dítěte, jejíž článek 28 praví, že smluvní státy „zavádějí pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání“.

Jakkoli tedy od pražského arcibiskupa bylo možné čekat posedlost „genderovou teorií“, vyplývající z institucionalizované misogynie katolické církve, jeho dokument k revizi rámcových vzdělávacích programů na českých školách předčil očekávání v jiných oblastech: v nihilismu v otázce klimatické změny a skandálním návrhem na omezení univerzálního práva na vzdělání.

Katolická církev za posledních třicet let nabyla majetek, ale ztratila důvěru české společnosti, jíž se těšila po sametové revoluci. Cestou konspiračních teorií, nihilismu a reakcionářství relevantní hlas v české společnosti ale zpět nezíská.