Uzavření smlouvy s Vatikánem, respektive z pohledu mezinárodního práva Svatým stolcem je často označováno za pouhou formalitou, navíc všechny „normální“ evropské země už prý tuto smlouvu dávno mají. Česká tisková kancelář například uvedla, že „Česko je jednou z posledních evropských zemí, která nemá vztahy s centrem katolického světa upravené dohodou.“ Toto tvrzení však realitu značně zkresluje a v konečném důsledku depolitizuje rozhodnutí, které by mělo být předmětem seriózní veřejné debaty.

Kdo skutečně má konkordát?

Ve skutečnosti má Svatý stolec podle vlastní databáze dohodu pouze s polovinou evropských zemí. Navíc ne všechny tyto dohody mají charakter obecného konkordátu, jaký je navrhován v případě České republiky, a ne všechny podléhají ratifikaci parlamentem. Vztahy upravené konkordátem v obecné podobě a s ratifikací — tedy přesně v té formě, jaká je navrhována pro Českou republiku — má pouze patnáct evropských států. Tyto země lze rozdělit do několika kategorií.

Mezi tradičně katolické státy patří Itálie, Portugalsko, Polsko, Slovensko a Rakousko. Konkordát mají také evropské mikrostáty jako Andorra, kde je biskup dokonce sdílenou hlavou státu, San Marino a Monako. Dále jde o balkánské země s historií náboženské různorodosti a konfliktů — Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Slovinsko. A konečně Německo, kde konkordát byl uzavřen v době Hitlerova režimu, a Lotyšsko.

Některé země jako Španělsko, Chorvatsko, Malta, Maďarsko či Litva mají se Svatým stolcem uzavřeny pouze dílčí smlouvy, které nemají povahu a závaznost obecného konkordátu. Jiné státy, včetně Francie, Ruska, Srbska, Švédska a Švýcarska, mají jen velmi specifická či dílčí ujednání na nejnižší úrovni spolupráce, bez ratifikace.

A další evropské státy, mezi něž patří Dánsko, Finsko, Řecko, Island, Irsko, Nizozemsko, Norsko, Spojené království, nemají s Vatikánem uzavřenou žádnou dohodu. Rozhodně tedy nejsme žádnou anomálií, jak se nám někteří politici snaží namluvit.

Za posledních padesát let je počet nově uzavřených konkordátů v obecné podobě minimální. Výjimkou je Polsko, kde hrál významnou roli vliv Jana Pavla II. a tradice silného katolicismu, a podobně Slovensko. Málokdo však dnes investuje politický kapitál do jejich vyjednávání, neboť to prakticky nepřináší žádné výhody pro státy samotné.

Přednost před zákonem a další důsledky

Jaké právní účinky by uzavření konkordátu mělo? Římskokatolická církev, ztělesněná Svatým stolcem, by na rozdíl od jiných církví a náboženských společností získala v právním řádu ČR specifické privilegované postavení.

Ratifikovaný konkordát by měl jako mezinárodní smlouva podle článku 10 Ústavy aplikační přednost před zákony a byl by závazný pro soudce při rozhodování konkrétních případů. To znamená, že akty zákonodárce, které by s ním byly v rozporu, by nemohly být aplikovány. Navíc by mohl být soudy využit při interpretaci existujících právních pravidel, čímž by získal ještě širší dopad.

Nejde přitom o pouze teoretické úvahy. Problémy by v praxi mohlo budit třeba rozšíření zpovědního tajemství, před čímž varovaly oběti sexuálního zneužívání v církvi. Pojmy obsažené v konkordátu, jako je zpovědní tajemství, by měly autonomní význam bez ohledu na jejich definici v českých zákonech.

Nelze opomenout ani možnost, že by konkordát umožnil katolické církvi diplomatickou cestou intervenovat do vnitřních záležitostí České republiky, pokud by se domnívala, že dochází k zásahům do jejích práv. Podobně nedávno v Itálii Vatikán protestoval proti antidiskriminační legislativě na ochranu LGBT+ osob s odvoláním právě na konkordát.

K čemu konkordát vůbec potřebujeme?

Není vůbec zřejmé, proč by měla Česká republika konkordát uzavírat. Konkordát přináší výhody pouze Svatému stolci; stát omezuje části své suverenity, ale nic za to nezískává. V minulosti bývalo u starších konkordátů běžné, že stát hrál určitou konzultativní roli ve jmenování církevních funkcionářů a výměnou za to poskytoval církvi jisté garance. Nyní je však smlouva zcela jednostranná.

Pro Svatý stolec, respektive římskokatolickou církev, je konkordát důležitým symbolem exkluzivity a významného vnitrostátního postavení a současně mu dává nástroje, jak prosazovat své zájmy v České republice. Stát však k přijetí konkordátu vůbec nic nenutí, konkordát není třeba, jeho absence nikomu nepůsobí žádné problémy — a není po něm ani širší společenská poptávka.

Uzavření konkordátu naopak může vyvolávat pochybnosti v souvislosti s článkem 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakazuje, aby se stát vázal na náboženské vyznání. Může to být vnímáno úkorně i zastánci jiných náboženství, kteří možnost uzavřít takovou smlouvu nemají.

Česká sekulární tradice

Mít obecný konkordát v navržené podobě je v Evropě spíše neobvyklé. Nemají ho ani všechny tradičně katolické státy — například Irsko. V českém kontextu je to ještě méně pochopitelné, neboť naši zemi nelze označit za tradičně katolickou. V současnosti navíc vévodíme žebříčkům nejvíce ateistických zemí světa a společnost je vůči organizovanému náboženství obecně skeptická.

Sekulární charakter státu byl zdůrazňován od vzniku první republiky, kdy konkordát nebyl uzavřen mimo jiné pro silný odpor prezidenta T. G. Masaryka. Nyní je sekulární charakter státu garantován ústavním pořádkem. Stojí za připomenutí, že návrh konkordátu byl před dvaceti lety Poslaneckou sněmovnou jednoznačně zamítnut. Proč tedy téma otevírat znova, když to není vůbec potřeba?

Ochranu náboženské svobody v současnosti zajišťuje řada multilaterálních mezinárodních smluv, mimo jiné Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod s dohledem Evropského soudu pro lidská práva. Není jasné, proč je za účelem této ochrany třeba uzavírat další smlouvu, a to výhradně se Svatým stolcem.

Takový krok může být vnímán jako právní signál k širšímu a silnějšímu vnímání ochrany náboženské svobody v takovém duchu, jak ji interpretuje katolická církev. To se může promítat do požadavků církevních škol, teologických fakult a jiných institucí. Zejména se to může projevovat v citlivých celospolečenských právních otázkách, jako je antidiskriminační právo, ochrana zpovědního tajemství v trestním právu, práva sexuálních menšin a dalších tématech.

Pro jisté politické kruhy to bude nejen vítaný symbolický akt, ale také účinný právní nástroj, který má přednost před zákonem a stane se předmětem právní argumentace. Svatý stolec navíc bude mít možnost legitimně se vyjadřovat ke všem těmto otázkám diplomatickými prostředky, což mu dává značnou politickou výhodu oproti jiným náboženským subjektům.

Konkordát je historický přežitek

V době, kdy většina evropských zemí směřuje k větší sekularizaci a oddělení státu od náboženských institucí, působí snaha o uzavření konkordátu jako historický anachronismus. Jde o instrument, který byl typický spíše pro předmoderní éru, kdy církev a stát byly úzce propojeny a kdy byla katolická církev dominantní společenskou silou.

V současné pluralitní společnosti, kde existuje mnoho různých náboženských i nenáboženských světonázorů, je privilegování jedné náboženské instituce prostřednictvím mezinárodní smlouvy přinejmenším problematické. Nabízí se otázka, zda by v takovém případě neměly mít i jiné církve a náboženské společnosti nárok na podobnou úpravu svých vztahů se státem.

Česká republika nepotřebuje uzavírat konkordát se Svatým stolcem. Jedná se o zbytečný krok, který nepřináší státu žádné výhody, ale naopak omezuje jeho suverenitu a vytváří privilegované postavení pro jednu náboženskou instituci. Místo posilování privilegií jedné náboženské instituce bychom měli usilovat o rovné postavení všech světonázorových skupin před zákonem a o důsledné dodržování ústavní zásady, že stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.