Uzavření smlouvy s Vatikánem, respektive z pohledu mezinárodního práva Svatým stolcem je často označováno za pouhou formalitou, navíc všechny „normální“ evropské země už prý tuto smlouvu dávno mají. Česká tisková kancelář například uvedla, že „Česko je jednou z posledních evropských zemí, která nemá vztahy s centrem katolického světa upravené dohodou.“ Toto tvrzení však realitu značně zkresluje a v konečném důsledku depolitizuje rozhodnutí, které by mělo být předmětem seriózní veřejné debaty.

Kdo skutečně má konkordát?

Ve skutečnosti má Svatý stolec podle vlastní databáze dohodu pouze s polovinou evropských zemí. Navíc ne všechny tyto dohody mají charakter obecného konkordátu, jaký je navrhován v případě České republiky, a ne všechny podléhají ratifikaci parlamentem. Vztahy upravené konkordátem v obecné podobě a s ratifikací — tedy přesně v té formě, jaká je navrhována pro Českou republiku — má pouze patnáct evropských států. Tyto země lze rozdělit do několika kategorií.

Mezi tradičně katolické státy patří Itálie, Portugalsko, Polsko, Slovensko a Rakousko. Konkordát mají také evropské mikrostáty jako Andorra, kde je biskup dokonce sdílenou hlavou státu, San Marino a Monako. Dále jde o balkánské země s historií náboženské různorodosti a konfliktů — Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Slovinsko. A konečně Německo, kde konkordát byl uzavřen v době Hitlerova režimu, a Lotyšsko.

Některé země jako Španělsko, Chorvatsko, Malta, Maďarsko či Litva mají se Svatým stolcem uzavřeny pouze dílčí smlouvy, které nemají povahu a závaznost obecného konkordátu. Jiné státy, včetně Francie, Ruska, Srbska, Švédska a Švýcarska, mají jen velmi specifická či dílčí ujednání na nejnižší úrovni spolupráce, bez ratifikace.

A další evropské státy, mezi něž patří Dánsko, Finsko, Řecko, Island, Irsko, Nizozemsko, Norsko, Spojené království, nemají s Vatikánem uzavřenou žádnou dohodu. Rozhodně tedy nejsme žádnou anomálií, jak se nám někteří politici snaží namluvit.

Za posledních padesát let je počet nově uzavřených konkordátů v obecné podobě minimální. Výjimkou je Polsko, kde hrál významnou roli vliv Jana Pavla II. a tradice silného katolicismu, a podobně Slovensko. Málokdo však dnes investuje politický kapitál do jejich vyjednávání, neboť to prakticky nepřináší žádné výhody pro státy samotné.