Nedlouho před smrtí papeže Františka proběhla v Brně konference na téma vztahu církve a politiky. Pořádala ji Společnost Bernarda Bolzana a Ackermann Gemeinde. Jedna z mnohých podnětných myšlenek v Brně zněla: „Současný svět je nejvíc kristovský v dějinách. Pozoruhodné je, že měřítka podle Ježíše do světa nezavedla církev, zavedli je liberálové.“ Patří sem rovnost mezi lidmi, patří sem úcta k lidské důstojnosti, patří sem úcta ke stvořenému.

Jeden z panelů byl věnován exilovému působení opata Anastáze Opaska. Legendární novinářka Svobodné Evropy Lída Rakušanová konstatovala, že pan opat „dělal zázraky“. Myslela tím například situaci, kdy si na sympoziu pořádaném jeho organizací Opus Bonum vedle sebe v dialogu sedli zástupci exilu z roku 1948 a 1968, kteří se jinak veskrze nesnášeli a navzájem sobě vyhýbali.

„Dělání zázraků“ řekněme od chození po vodě, což je porušení mezí fyzikálních, až po smiřování nesmiřitelného, patří k výbavě křesťanství. Obojí míří za hranici obvyklého či rovnou za hranici představitelného.

Od hněvu ke lhostejnosti

Zmínky o křesťanství nebo křesťanství jako vzdělávací obsah v Čechách podle mnoha zpráv ze škol prošly za poslední čtvrtstoletí značnou proměnou. Zvláště u žactva od Sudet až po hranice Moravy; Morava je jiná. Dříve křesťanství budilo hněv, což se asi dá připsat komunismu. Nyní naprostou lhostejnost provázenou faktem, že žactvo neví o křesťanství vůbec nic.

Současná česká realita je praktická, pragmatická, přízemní. Ve srovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy jsou české země imunní vůči některým projevům nacionalismu a přemrštěných ambicí. Otázkou je, zda nulové ambice představují nejlepší řešení. České země fungují samospádem a na volnoběh.

Volba papeže se na chvíli těšila podobné pozornosti jako hokej. Možná díky výrazným oblečkům pánů kardinálů a hře s kouřem nad kaplí s pěknými freskami.

U příležitosti nedávno proběhlé volby bychom si mohli připomenout, na čem stojí sebeporozumění katolické církve.

Jak se vnímá katolická církev

Katolická církev sobě samé rozumí po řadu staletí stejně. Vnímá se jako exkluzivní zprostředkovatelka mezi Bohem a člověkem. Katolíci věří v plné a reálné proměňování hostie v Tělo Kristovo, v moc Svátosti smíření odpustit mnohé hříchy. Věří v život věčný.

Centrální událostí celého křesťanství je Zmrtvýchvstání. Míří se jím za horizont fyzického života, a to přímým způsobem, bez ztráty jedinečnosti každého člověka. Z těla pozemského se v nebi stává tělo oslavené.

Knězem se v katolické církvi stává někdo, o kom se věří, že je v přímé posloupnosti s apoštoly, kterým Kristus dal moc odpouštět hříchy. Je to muž, kterému se při kněžském svěcení v srdci vykoná trvalá a nesmazatelná změna.

Katolicky viděno, svěcení se zbavit nedá. Také některé bohoslužebné předměty a prostory se v katolickém pojetí vyjímají z běžného řádu a stávají se posvátnými, nikoli zdejšími. S touto výbavou, kterou v podstatě nelze vysvětlit školní mládeži jinak než ve speciálním vyučování nebo na základě rodinné zkušenosti, katolická církev vstupuje do soutěže se vším, co je kolem nás.

Zatímco tím nejlepším úmyslem katolické církve je otevřít lidi k přijetí daru víry a přijímáním svátostí přivést do stavu posvěcující milosti, úmyslem sociálních sítí je okrást člověka o čas na základě dobrovolně přijaté emocionální pasti, jež obsahuje hlavně strach a hněv, s cílem podnítit větší konzumaci reklamních sdělení.

V čem je tedy současný svět kristovský, abychom se vrátili k myšlence z Brna? Připadá mi, že v ústavách, zákonech, institucích jako odbory máme co do činění s aplikací Kristova učení. Napsané rámce euroamerické civilizace jsou křesťanské, i když třeba z preambule odmítnuté ústavy pro Evropu Bůh po dlouhém hádání zmizel. Každodenní praxe současného kapitalistického světa se křesťanství vzdaluje, takže vzniká značné napětí.

V ekonomickém, elektronickém, ekologickém a finančním provozu na sebe prudce naráží představa křesťanská, natož katolická, a stále se prohlubující kapitalismus již pověstného jednoho procenta nejmajetnějších, ovládajícího bohatství blížící se polovině bohatství veškerého.

Věštění o novém papeži

U nového papeže známe jeho životopis a víme, jaké si zvolil jméno. Zbytek jsou dohady, popřípadě věštby.

V souvislosti se jménem nového papeže, Lev XIV., se jistě právem vytváří možné spojení mezi novým papežem a Lvem XIII., který byl papežem v letech 1878—1903. Jeho sociální encyklika Rerum novarum vycházela z Borských tezí (Thesen von Haid), které vznikly v Boru u Tachova na zámku knížete Löwensteina.

Rerum novarum můžeme považovat za vědomou alternativu marxismu. Ne třídní boj, ale dohoda zaměstnavatelů se zaměstnanci. Člověk a jeho důstojnost stojí ve svém významu a ve své velikosti nad ekonomikou. Na nerovnoměrně rozděleném soukromém vlastnictví není podle encykliky nic špatného, na bídě, vykořisťování a lichvě ale ano.

Práce se má vykonávat na základě smlouvy, člověku slouží ke cti. Dělník má z práce uživit rodinu a mít možnost šetřit, aby si mohl koupit kousek pozemku. Encykliku Rerum novarum vydala sebevědomá katolická církev, která sama sobě rozuměla jako instituci, která má pravdivou představu o tom, co je člověk.

Ke stému výročí encykliky Rerum novarum, v roce 1991, papež Jan Pavel II. vydal encykliku Centesimus annus. Těsně po pádu komunismu se encyklika nevěnuje triumfálnímu mudrování, ale pojmenovává současné problémy s nespravedlivým zacházením s lidskou prací a kritizuje rozdělení bohatství.

Rerum novarum z roku 1891 byl přelomový dokument. Když se ale podíváme na datum, musíme konstatovat, že marxismus tenkrát už stihl zakořenit, sociální demokracie si dost vystačila bez Boha. Zájem o chudé a utlačované mělo křesťanství vždy, kdyby ale katolické odbory vznikly včas, možná by nám ve dvacátém století bylo mnohé ušetřeno. Rerum novarum nabádá ke vzniku dělnických organizací, činí tak ale ve světě ostré soutěže o to, kdo první, jak vytrvale a jak hlasitě, nabádá k určitým řešením problémů společnosti.

Papež Lev XIII. vydržel ve funkci čtvrtstoletí, převahu před ním i po něm měli papežové jménem Pius, kteří dnes povětšinou platí za ty, kdo se stavěli proti změnám, jež se později ukázaly jako neodvratné.

Jeden z příkladů bránění neodvratnému, bylo brždění vědy o Bibli. Mistrně je popsal jeden z nejchytřejších současných žijících katolíků, kněz a profesor Tomáš Petráček. S českým realismem chtělo by se říci, že okolo jednoho Lva pak stojí řada Piů, což však nezabrání tomu, aby církev dospěla ke Druhému vatikánskému koncilu (1962—1965), za časů papeže jménem Jan. V církvi katolické to často vypadá všelijak, ale celkem pravidelně umí překvapit, a to i sebe samu.

Papež František se svým programem milosrdenství se dále věnoval sociální otázce a ekologii. Nastartoval církevní reformu zdola. Nový papež Robert Francis Prevost má na počátku velký potenciál očekávání, zevnitř i zvenku církve.

Viděno institucionálně, papež na rozdíl od demokratické politiky může plánovat v delším časovém horizontu. Nebrzdí ho volební období. Papež se těší neformálnímu vlivu, takže Stalinův dotaz „Kolik má papež divizí?“ je ze zpětného pohledu civilizovaného světa směšný.

Duchovně vyprahlým Čechám papež spíše nepomůže. Jsme vymírajícím okrajem světa, kde pozdní triumf slaví Husákova normalizace. Mnohé nám napoví, kdo a jak rychle vyhraje závody o post nového pražského arcibiskupa. Současný arcibiskup je provizorní, což svědčí o bezradnosti Vatikánu v případě českých zemí. Říká se ale, že když Pánbůh stvořil čas, nejvíc ho dal Vatikánu.

Křesťanství je i v českých zemích možným zdrojem oživení. Ne všichni jeho představitelé jsou zapšklí a zabednění. Ve filmu Ivetka a hora Víta Janečka se autor ptá ženy, které se zjevila Panna Maria, co se má dělat. „Žiť viac,“ odpověděla mu.

Křesťanství se používá k žití víc a v lásce. Třeba to od nového papeže jako zpráva pronikne i do naší české, veskrze temné kotliny. Mají se dít zázraky.