Nedlouho před smrtí papeže Františka proběhla v Brně konference na téma vztahu církve a politiky. Pořádala ji Společnost Bernarda Bolzana a Ackermann Gemeinde. Jedna z mnohých podnětných myšlenek v Brně zněla: „Současný svět je nejvíc kristovský v dějinách. Pozoruhodné je, že měřítka podle Ježíše do světa nezavedla církev, zavedli je liberálové.“ Patří sem rovnost mezi lidmi, patří sem úcta k lidské důstojnosti, patří sem úcta ke stvořenému.

Jeden z panelů byl věnován exilovému působení opata Anastáze Opaska. Legendární novinářka Svobodné Evropy Lída Rakušanová konstatovala, že pan opat „dělal zázraky“. Myslela tím například situaci, kdy si na sympoziu pořádaném jeho organizací Opus Bonum vedle sebe v dialogu sedli zástupci exilu z roku 1948 a 1968, kteří se jinak veskrze nesnášeli a navzájem sobě vyhýbali.

„Dělání zázraků“ řekněme od chození po vodě, což je porušení mezí fyzikálních, až po smiřování nesmiřitelného, patří k výbavě křesťanství. Obojí míří za hranici obvyklého či rovnou za hranici představitelného.

Od hněvu ke lhostejnosti

Zmínky o křesťanství nebo křesťanství jako vzdělávací obsah v Čechách podle mnoha zpráv ze škol prošly za poslední čtvrtstoletí značnou proměnou. Zvláště u žactva od Sudet až po hranice Moravy; Morava je jiná. Dříve křesťanství budilo hněv, což se asi dá připsat komunismu. Nyní naprostou lhostejnost provázenou faktem, že žactvo neví o křesťanství vůbec nic.

Současná česká realita je praktická, pragmatická, přízemní. Ve srovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy jsou české země imunní vůči některým projevům nacionalismu a přemrštěných ambicí. Otázkou je, zda nulové ambice představují nejlepší řešení. České země fungují samospádem a na volnoběh.

Volba papeže se na chvíli těšila podobné pozornosti jako hokej. Možná díky výrazným oblečkům pánů kardinálů a hře s kouřem nad kaplí s pěknými freskami.

U příležitosti nedávno proběhlé volby bychom si mohli připomenout, na čem stojí sebeporozumění katolické církve.