Papež Lev XIV. 16. října navštívil římské sídlo Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a pronesl zde projev. Setkání se konalo u příležitosti 80 let od vzniku této agentury OSN, symbolicky ve Světový den výživy.

Zajímavá je samotná struktura papežova projevu. První, podstatně delší část proslovil ve španělštině, závěrečnou část v angličtině. Vyjádřil tím svoji dvojí identitu: Robert Prevost se narodil v Chicagu, ale celkově dvě desítky let, od poloviny 80. let a pak po většinu let devadesátých, a znovu mezi lety 2015 a 2023 působil v Peru, které se stalo jeho druhým domovem. Perspektiva Latinské Ameriky a globálního Jihu je mu proto podobně blízká jako jeho předchůdci papeži Františkovi — Jorgemu Bergogliovi.

Hned v úvodní části dal Lev XIV. jasně najevo, jaký je jeho výchozí bod: je jím bližní, člověk, kterého máme na dosah ruky. V ozvěně sporu mezi papežem Františkem a americkým viceprezidentem J. D. Vancem o tom, zda je pro člověka více bližním ten, kdo patří do jeho rodiny, pak komunity, národa, a pak teprve ti ostatní, je pozice papeže Lva jednoznačná:

„Ten, kdo trpí hladem, není cizinec. Je to můj bratr a já mu musím bezodkladně pomoci.“

Chudoba a hlad zásadním způsobem souvisí s lidskou důstojností. Ohrožují nejen existenci jednotlivců a komunit, ale i vztahy mezi národy a státy. Zemědělství a potravinová bezpečnost jsou proto zásadními tématy mezinárodní politiky.

Mlčení hladovějících křičí ve svědomí všech

Agenda 2030, přijatá OSN v roce 2015, si mezi svými sedmnácti cíli udržitelného rozvoje (zahrnujícími otázky chudoby, nerovnosti, klimatické změny a ochrany planety) stanovila i vymýcení hladu ve světě do roku 2030, tzv. Zero Hunger. Kde se v plnění tohoto úkolu nyní nacházíme?, ptá se papež Lev.

Výsledky nevypadají příliš povzbudivě: navzdory vědeckému a technologickému pokroku 673 milionů lidí stále trpí akutním hladem a dalších 2,3 miliardy si nemůže dovolit nutričně dostačující stravu, a je tedy hladem rovněž ohroženo. Za těmito čísly, připomíná papež, se skrývají konkrétní lidé, konkrétní komunity, matky, které nemohou nakrmit své děti, a děti, které trpí podvýživou a následnými nemocemi a opožděným vývojem.

To, že k tomu v takové míře dochází, je historickou vinou, etickým selháním. V současných konfliktech jsou potraviny využívány jako zbraň — sledujeme cílené vyhladovění, bránění přístupu k potravinové pomoci. Mezinárodní právo, připomněl, zakazuje útoky na civilní obyvatelstvo a na majetek nezbytný k jeho přežití, včetně zemědělské půdy. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN přijatá jednomyslně v roce 2018 využívání hladu jako válečné zbraně odsoudila.

To se však dnes zdá být zapomenuté. Tato krutá strategie se používá nadále. „Hlas těch, kdo trpí hlady, třebaže je často umlčovaný, překrucovaný a ignorovaný, křičí ve svědomí všech“, připomněl papež Lev. Stali jsme se bezmocnými svědky srdcervoucího násilí, místo abychom byli skutečnými tvůrci pokoje. Výběrový výčet konfliktů, který podal v závěru projevu, zahrnuje Ukrajinu, Gazu, Haiti, Afghánistán, Mali, Středoafrickou republiku, Jemen a Jižní Súdán.

Nesmíme zůstat u toho, že budeme o hodnotách jen mluvit. Musíme je ztělesňovat, inkarnovat, řekl Lev XIV. zcela v duchu svého předchůdce Františka. Nestačí pokrýt zdi plakáty s výraznými hesly. Nestačí k solidaritě jen vyzývat, je třeba zajistit potravinovou bezpečnost, přístup k výživě a také udržitelný rozvoj venkova.

Nečinnost je spoluvinou

Nepostradatelná je přitom podle papeže role žen, které jsou mnohde těmi prvními, kdo se o chybějící chléb stará. Ženy jsou „tiché strůjkyně přežití, metodické ochránkyně stvoření“. Ocenit jejich roli a důležitost není jen věcí spravedlnosti, ale má i zásadní význam pro zajištění lidštějšího a udržitelnějšího zacházení s potravinami.

Důstojnou budoucnost, v níž bude potravinová bezpečnost a obrana proti hladu zajištěna jako právo, a nikoli jako privilegium, je možné vybudovat jen společnými silami, jen koordinací jednotlivých politik, skutečně synergickým přístupem. Multilateralismus, který je potřeba, musí dát i těm nejchudším zemím vlastní hlas, nevnucovat jim ideologické přístupy navržené daleko a ignorující jejich vlastní kulturu a tradice.

I zde jde Lev XIV. věrně ve stopách svého předchůdce, který proti kulturnímu imperialismu vystupoval a propojoval ho ve svém konceptu „integrální ekologie“ člověka. V encyklice Laudato si’ vychází papež z konceptu všeobecné vzájemné propojenosti a závislosti, která začíná na úrovni přírody a na rovině mezilidských vztahů se projevuje v podobě solidarity, která vytváří síť zahrnující všechny lidi.

Motiv hladu, pokračoval ve svém projevu papež Lev, se nesmí stát jen jakousi kulisou, na kterou si prostě zvykneme, čímsi neodbytně přítomným, co se nikdy nedá vyřešit. Nemůžeme ale zároveň vyžadovat řešení po druhých, pokud jsme sami neučinili, co bylo v našich silách. Nečinnost tváří v tvář nespravedlnosti je totiž spoluvinou.

V závěru Lev XVI. ocitoval Ježíšova slova k jeho učedníkům v podání Markova evangelia: „Dejte vy jim jíst!“ (Marek 6,37). V některých typech křesťanských církví a křesťanských teologií (a ideologií) se tato a podobná slova s oblibou vykládala obrazně — hlad tak nemá být primárně fyzický, tělesný, ale duchovní. Teologie tohoto druhu se v dějinách hladce spojovaly s obhajobou privilegií těch bohatých a sytých.

Ano, hlad má více jmen a více významů — patří mezi ně hladovění po „tom, co umožňuje člověku dospět a dorůst ke štěstí, ke kterému jsme všichni byli stvořeni“, teologickou řečí „hlad po víře, naději a lásce“. Ale v situaci skutečného, tělesného hladu jsou všechny ostatní formy hladovění až na druhém místě. Nejprve je třeba dát hladovějícím najíst. A Ježíš nekonal své zázraky nasycení zástupů sám, ale s pomocí svých učedníků.

Římskokatolická církev zůstává i dnes jednou z významných globálních sociálních institucí. Jak svou rozsáhlou charitativní činností, tak i svým učením, které je založeno na důstojnosti každé lidské osoby a zároveň chápe člověka ne ryze individualisticky (jako konzumenta, aktéra tržních vztahů), ale jako společenskou, solidární bytost, zapojenou do sítě vzájemných vztahů. Za papeže Lva XIV. bude, zdá se, v tomto zaměření pokračovat.