První zahraniční návštěva papeže Lva XIV. vedla ve dnech 27. listopadu až 2. prosince do Turecka a Libanonu. Šestidenní cesta byla spojená s významným historickým výročím křesťanstva, 1700 lety od prvního ekumenického koncilu v Nikáji (Niceji) na území dnešního Turecka. Ale také — a především — se zcela aktuální situací na Blízkém východě, rozervaném válkami a nestabilitou.

Turecko jako cíl další cesty bylo snem papeže Františka, který se chtěl do místa konání prvního ekumenického koncilu křesťanstva, dnešního tureckého Izniku, podívat. Cestu už ale nestihl uskutečnit, a proto se stala úkolem pro jeho nástupce.

Společně za křesťanskou službu pokoji ve světě

V Turecku představují křesťané jako celek velice malou menšinu. Zároveň je ale Istanbul sídlem ekumenického patriarchátu, svým významem jedinečné instituce v rámci pravoslavného křesťanství, která disponuje velkou přirozenou autoritou — spíše než reálnou „mocí“. I Lev XIV., tak jako jeho předchůdci Pavel VI., Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František, navštívil sídlo ekumenického patriarchátu a modlil se společně s patriarchou Bartolomějem.

Společně také v předvečer svátku svatého Ondřeje, apoštola a patrona ekumenického patriarchátu, přijali deklaraci, která připomíná první ekumenický koncil, ale i šedesát let od společného prohlášení patriarchy Athénagora a papeže Lva VI., jež formálně zrušilo vzájemné exkomunikace katolíků a pravoslavných za velkého schizmatu v roce 1054.

Teologie nikájského koncilu, založená na vyznání soupodstatnosti Boha Otce a Syna — Ježíše Krista, je dodnes tím, co spojuje křesťany všech církví, od starobylých církví Východu přes pravoslavné až po církve západní, katolíky a reformační křesťany. Nauka o božské Trojici, jejímž základem je vztah mezi Otcem a Synem, k nimž na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381 přibyl Bůh Duch svatý, je jakýmsi poznávacím znakem křesťanství.

Nikájský koncil se ale nevěnoval jen subtilním formulacím nauky o Bohu, ale třeba i stanovení společného termínu slavení Velikonoc. V křesťanstvu totiž panovala ve věci termínu nejvýznamnějšího svátku liturgického roku nejednota. A panuje vlastně dodnes, byť, jak připomněli papež a patriarcha, v letošním roce se termín Velikonoc v celém křesťanském světě shodoval. A v budoucnu by tomu tak mělo být vždy.

O tom, jak — a zda vůbec — se dá dospět ke skutečné jednotě křesťanů a co taková „jednota“ vlastně znamená (zda jedinou organizaci spojující všechny, či volnou „jednotu v různosti“ shromážděnou kolem společného stolu Páně), se bude diskutovat ještě dlouho a ani setkání papeže Lva a patriarchy Bartoloměje žádný zlom v tomto směru neznamená.

Cesta jednoty ale zahrnuje i každodenní spolupráci a dialog především v základních otázkách života křesťanů ve světě. Lev XIV. a patriarcha Bartoloměj proto společně odsoudili zneužívání náboženství k násilí a ovládání druhých. Šli tím ve stopách deklarace druhého vatikánského koncilu o vztahu církve a světových náboženství Nostra aetate, která také letos slaví šedesáté výročí — byla přijata na konci roku 1965, v samém závěru přelomového koncilu.

Jednota křesťanů a jejich církví je neoddělitelná od služby míru a pokoji ve světě. Hlavním poselstvím deklarace a vlastně i celé blízkovýchodní návštěvy je tak křesťanská služba míru, shrnutá v Ježíšových slovech z horského kázání, „blahoslavení tvůrci pokoje“.

Cesta pokojného soužití je obtížná, ale jediná možná

Druhou polovinu papežovy blízkovýchodní cesty tvořila návštěva Libanonu. Libanon je nejrozmanitější blízkovýchodní zemí z náboženského hlediska, křesťané tu tvoří zhruba čtyřicet procent obyvatel a většina z nich se hlásí k maronitské (katolické) církvi, ale významná je i pravoslavná přítomnost. Muslimů je něco přes padesát procent a šíité a sunnité jsou mezi nimi rozděleni téměř přesně napůl. Nezanedbatelná je také zhruba pětiprocentní komunita drúzů.

Tato náboženská pestrost je naprosto jedinečná, ale také křehká. Historie Libanonu posledních desetiletí je poznamenána sérií konfliktů, počínaje občanskou válkou v roce 1975 až po současný doutnající konflikt s jižním sousedem, Izraelem. Důležitou složku libanonské mozaiky tvoří stovky tisíc palestinských uprchlíků, potomků vyhnanců z roku 1948. V Libanonu se také na malém území nacházelo snad nejvíc zahraničních vojenských kontingentů na světě.

V Libanonu se papež Lev sešel s biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi a pastoračními pracovníky v Harisse, mariánském poutním místě, které je významným dějištěm křesťansko-muslimského dialogu: každoročně 25. března, na svátek Zvěstování Panny Marie, sem směřují nejen křesťanští, ale i muslimští poutníci. V Libanonu je 25. březen státním svátkem.

Papež se také modlil u hrobu svatého Šarbela (Šarbel Machlúf, 1828—1898), řeholníka, askety a divotvorce, nejoblíbenějšího světce libanonské maronitské církve. Stejně jako do Harissy, i ke hrobu svatého Šarbela v klášteře svatého Marona v obci Annaya přicházejí pro uzdravení nejen křesťanští, ale i muslimští poutníci.

Vztahy mezi křesťany a muslimy byly jedním z hlavních témat papežovy návštěvy. Libanon je v tomto směru skutečně klíčovým příkladem: zdejší mezináboženská společnost je jedinečná, ale je také křehká, řeší problémy, které nelze zakrývat.

Součástí návštěvy byla i jednání o konkrétní situaci v Libanonu, která nebyla určená veřejnosti. Na závěr své šestidenní blízkovýchodní cesty pak papež Lev zopakoval své základní poselství a mluvil na bejrútském letišti o tom, že mír je cesta, nejen vzdálený cíl.

Lev XIV. také sloužil bohoslužbu v bejrútském přístavu na místě, kde se 4. srpna 2020 odehrála devastující exploze — jeden z největších nenukleárních výbuchů v dějinách — kdy nedostatečně zabezpečený dusičnan amonný připravil o život více než dvě stě lidí a stovky tisíc připravil o přístřeší. Tato traumatická událost, při níž bylo zničeno i silo s většinou zásob pšenice, poznamenala poslední roky Libanonu.

Dalším velkým tématem cesty byl vztah k imigrantům. Všichni ti, kteří musí z důvodů války nebo pronásledování opustit své domovy, musí být v církvi vždy vítáni, zdůraznil. Vyzdvihl také význam vzdělání. Na zpáteční cestě mluvil o příčinách evropské islamofobie, jež je podle něj sycena právě odporem k imigrantům.

Cesta k pokojnému soužití křesťanů a muslimů v zemích Blízkého východu je nesnadná, ale jiná možnost není. Jedinou alternativou k ní je totiž oživování ducha náboženských válek, křížových výprav, zášť a nesmiřitelnost. A to je něco zásadně neslučitelného s křesťanským pohledem na svět.

Symbolické gesto, kterým Lev XIV. vyjádřil tento přístup, bylo zasazení olivovníku v rámci mezináboženského setkání v Bejrútu. Dlouhý život olivovníku a jeho pozoruhodná schopnost prospívat i v těch nejdrsnějších podmínkách symbolizují vytrvalost a naději, které jsou nutné pro pokojné soužití, řekl na setkání.

Olivový olej je lékem na zranění fyzická i duchovní, vyjadřuje nekonečné Boží slitování vůči všem, kteří trpí. Nebylo těžké cítit za těmito slovy soucit s obyvateli nedalekého Západního břehu Jordánu, jejichž olivovníky jsou po tisících ničeny a vypalovány radikálními židovskými osadníky a izraelskou armádou.