Za okny auta ubíhají kamenité, mahagonově zbarvené hřbety hor, pod nimiž se střídají čtverce sytě hnědých a zelených polí. S tím, jak se přibližujeme k syrským hranicím, na pozemcích podél silnice čím dál častěji stojí shluky kvádrových stanů z bílých plachet s modrým logem UNHCR, tedy Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, zatížených seshora pneumatikami. Jde o neformální tábory syrských uprchlíků v údolí Bikáa na východě Libanonu.

Libanon dlouho představoval zemi, která hostí nejvíce uprchlíků v poměru k počtu obyvatel na světě. V šestimilionové zemi jich ještě donedávna žilo asi milion a půl — a to přesto, že Libanon nikdy nepodepsal Úmluvu OSN o uprchlících.

Uprchlíci z občanskou válkou sužované sousední Sýrie nepřestali do Libanonu přicházet ani poté, co libanonská vláda v říjnu 2014 rozhodla o pozastavení registrace nových uprchlíků u UNHCR a zpřísnila podmínky obnovování povolení k pobytu. V roce 2023 disponovalo legálním povolením k pobytu v zemi pouhých šestnáct procent syrských uprchlíků.

Zvlášť po finančním kolapsu v roce 2019 veřejná nálada vůči uprchlíkům v Libanonu výrazně zhoustla. Média začala syrské uprchlíky osočovat ze zhoršování znečištění ovzduší nebo z šíření nakažlivých zánětlivých onemocnění.

„Rasismus se mezi Libanonci nezjevil zčistajasna. Během finanční krize Libanonci na rozdíl od Syřanů nedostávali podporu od občanských organizací. Nemohli si pronajmout byt, oženit se. Byla to válka chudých proti chudým,“ podotýká můj kamarád Ali. Platí nicméně, že některé občanské organizace začaly po roce 2019 poskytovat pomoc nejenom syrským uprchlíkům, ale i zranitelným Libanoncům.

Aliho otec, který v sedmdesáti letech den co den od rána do večera pracuje v zelinářství, si mi zrovna dnes ráno stěžoval, že Syřané nejsou „civilizovaní“ ani „čistotní“, že Libanoncům berou práci a že i v Sýrii „raději žijí v kempech než v bytech“.

Ali před lety pracoval v organizaci pomáhající uprchlíkům, v níž jsem tehdy působila jako dobrovolnice. Dnes se chceme společně do uprchlických táborů vrátit a zeptat se jejich obyvatel, jak se jejich životy proměnily.

Evropské dozorování nad libanonskými hranicemi

Kvůli zhoršujícím se socioekonomickým podmínkám se zároveň začalo rostoucí množství lidí — Syřanů, Libanonců i Palestinců — pokoušet dostat z Libanonu do Evropy. Mnozí z nich tou nejnebezpečnější cestou: přes Středozemní moře na Kypr.

Podle organizace Cedar Centre for Legal Studies se mezi lety 2022 a 2024 počet lidí, kteří se pokusili přes moře dostat z Libanonu na Kypr, pohyboval mezi čtyřmi a půl tisíci a dvěma a půl tisíci ročně. Podle Eurostatu byl Kypr v roce 2023 unijní zemí s nejvyšším podílem prvožadatelů o azyl na počet obyvatel.

Mnozí při pokusu doplavat k Evropě zemřeli. Nechvalně proslulou událostí byla tragédie z dubna 2022. Podle svědeckých výpovědí tehdy do lodě s desítkami lidí na palubě narazilo plavidlo libanonského námořnictva. Zatímco se loď začala potápět, libanonské námořnictvo odplulo. Nalezeno bylo pouhých sedm těl, včetně čtyřicet dní starého kojence. Dalších třiatřicet lidí se dodnes pohřešuje.

Mezi Kyprem a Libanonem přitom od roku 2003 platí dohoda o návratu osob, které na Kypru pobývají nelegálně a které sem připluly z Libanonu. I díky tomu se během setkání Evropské komise v prosinci 2022 vychloubal tehdejší kyperský ministr vnitra Nicos Nouris dalším s migrací spojeným prvenstvím. Kypr prý tehdy platil za unijní zemi s nejvyšším podílem deportovaných migrantů na počet obyvatel.

Kypr zároveň Libanonu poskytoval motorové čluny a další technické vybavení a dokonce nabízel, že zaplatí mzdy libanonských vojáků, kteří by uprchlickým loďkám bránili v úspěšné cestě k unijním břehům. Není však ani zdaleka jedinou zemí EU, která se o dohled nad libanonskými hranicemi aktivně zasazuje.

Jak upozorňuje zpráva Libanonského centra pro lidská práva, Německo se podílelo na obnově monitorovacích kapacit libanonského námořnictva poté, co Izrael během války s Hizballáhem v roce 2006 zničil veškeré pobřežní radary v zemi. Francie zase financovala založení Společného záchranného koordinačního střediska při námořní základně v Bejrútu. Nizozemsko poskytuje trénink libanonským pohraničním strážím.

Evropské fondy financovaly většinu projektů „udržitelné energie pro bezpečnost“, v rámci nichž byly v libanonských pohraničních oblastech instalovány solární panely a pouliční solární osvětlení, aby pohraniční stráži usnadnily práci. V Libanonu působí i unijní pohraniční stráž Frontex, která trénuje libanonské bezpečnostní složky, zejména v rámci programu Evropské komise EU4BorderSecurity.

Dopad nového unijního balíčku? Především nárůst deportací

V květnu 2024 Evropská unie přislíbila Libanonu jednu miliardu eur v rámci migračního paktu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová během návštěvy Bejrútu uvedla nový balíček slovy: „Jsme odhodláni poskytnout zemi silnou finanční pomoc s ohledem na významné výzvy, kterým čelí. Částka ve výši jedné miliardy eur, určená pro období do roku 2027, zajistí tolik potřebnou pomoc lidem v Libanonu a přispěje k bezpečnosti a stabilitě země.“

Nejde o zásadně nové opatření. Mezi lety 2011 a 2024 Unie podpořila Libanon přibližně třemi miliardami eur, z nichž bylo přibližně 2,6 miliard eur určeno na podporu syrských uprchlíků v zemi. Dohoda z roku 2017 pak podmínila vyplácení unijní pomoci právě ochotou Libanonu nadále hostit více než milion syrských uprchlíků a zapracovat na jejich socioekonomické integraci.

„Nové je nicméně to, že z této jedné miliardy eur, která měla podpořit humanitární pomoc a řízení hranic, putovala většina prostředků na kontrolu hranic a posílení bezpečnostních složek, aniž by byl brán v potaz aspekt humanitární ochrany,“ vysvětluje výzkumnice Nadia Namehová z Americké univerzity v Bejrútu.

Zatímco Evropská unie vyplácí Libanonu peníze za to, že uprchlíky drží daleko od unijních hranic, ochota krizemi sužovaného Libanonu hostit uprchlíky na svém území dávno vyhasla. I proto se unijní balíček v zemi potázal se smíšenými politickými reakcemi.

Lídr Svobodného vlasteneckého hnutí Gebran Bassil v reakci na migrační pakt Unii vzkázal, že „Libanon není na prodej ani k pronájmu,“ a kritizoval „poslušnost vlády zahraničním zájmům bez ohledu na zájmy národní.“ „Dovolila by si Evropská unie hovořit stejným tónem s Tureckem?“ durdil se Bassil.

Diskutovaným tématem se stala i výše podpory, kterou někteří považovali — zvláště ve srovnání s balíčkem pro Turecko (dvakrát tři miliardy eur) — za nedostatečnou. Tehdejší vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh naléhal na libanonský parlament, aby „otevřel moře komukoliv, kdo chce do Evropy odejít“, protože „pokud tak učiní, Unie dá Libanonu ne jednu miliardu, ale dvacet miliard, nebo možná třicet.“

Dle výzkumnice Namehové nicméně balíček v praxi prospívá zájmům jak unijních, tak libanonských elit. „Slouží unijnímu úsilí o stabilizaci a zadržení migrace. A Libanon unijní podporu v praxi využívá v souladu se zájmy politických stran, které se shodují na tom, že syrští uprchlíci se mají vrátit do vlasti. Pozorujeme proto především strmý nárůst v počtu deportací,“ popisuje.

Podle organizace Legal Agenda libanonská armáda už v roce 2023 deportovala nebo donutila k návratu zpět do Sýrie přibližně třináct tisíc uprchlíků. Data o počtu deportací v roce 2024 se různí, ale odhady se rovněž pohybují v tisících. Mnoho lidí navíc uprchlo ze země před poslední izraelskou válkou na podzim 2024, během níž byl syrským uprchlíkům zakázán vstup do útočišť pro vysídlené.

Osmého prosince 2024 padl režim Bašára Al-Asáda. Toho dne v očích značné části libanonské společnosti pominul legitimní důvod pro přítomnost syrských uprchlíků v zemi. Podle UNHCR během roku 2025 odešlo z Libanonu zpátky do Sýrie téměř čtyři sta tisíc registrovaných uprchlíků a uprchlic. Několik desítek lidí využilo speciální konvoje UNHCR, drtivá většina však odešla po svých. Neznámý počet z nich byl nicméně deportován nedobrovolně.

Po letech na útěku se nemálo Syřanům stává Libanon domovem

Ali během naší cesty do jednoho z uprchlických táborů, kterým Libanonci říkají „syrské osady“, podotýká, že mnoho jeho syrských přátel se vskutku vrátilo do vlasti — a další se vrátit chtějí. „Záleží na tom, zda se mají kam vrátit. Mám kamaráda, z jehož domu zbyla jediná místnost. A tak se do ní vrátil. Žije se sutí nad hlavou,“ líčí svým zvučným hlubokým hlasem.

Zastavujeme u tábora. Mezi stany visí šňůry s prádlem, venku pobíhá pár dětí. Rodina z prvního stanu nás zve bez váhání dovnitř. Uvnitř to vypadá podobně skromně jako ve stanech, do nichž jsem před lety chodila učit angličtinu. Uprostřed hlavní místnosti stojí kamna, zem pokrývá tmavý koberec, podél stěn stanu jsou vyskládány prošívané polštáře. Jinak zde skoro nic není.

Ještě než stačím položit jedinou otázku, přichází místní šáwíš — šéf tábora, který funguje jako prostředník mezi uprchlíky a vnějším světem. Abychom mohli v táboře vykonávat reportérskou práci, potřebujeme prý povolení od bezpečnostních služeb.

„Bojí se, že cokoliv, co řeknou, se může obrátit proti nim,“ myslí si o důvodu nestandardního požadavku Ali.

Ali mě po naší neúspěšné misi bere do obrovského obchodu se zeleninou a ovocem, který voní čerstvými jahodami — v Libanonu je zrovna jejich sezóna. Dvě andulky, zavřené v kleci visící u stropu obchodu, rozjíveně zpívají. Majitel obchodu Abdulhad mi plní dlaň vlašskými ořechy a dává mi ochutnat kumkvat, malý ovalný citrus svěží sladkokyselé chuti.

Jak situaci prožívají Syřané se ptám dvou místních pracovníků — šedesátníka Abdulhada a čtyřicátníka Khalida. Oba pocházejí z Idlibu a žijí tu se svými rodinami už více než deset let. Na nevraživost libanonské většiny si nestěžují — žijí v oblasti, kde se většina populace, stejně jako oni, hlásí k sunnitskému islámu a se Syřany projevuje víc solidarity než většinová libanonská populace.