Reportérky Amal Chalílová a Zejnab Farádžová se 22. dubna vypravily do obce Tirí na jihu Libanonu pokrývat následky izraelského útoku, při kterém byli krátce předtím zavražděni dva civilisté. Izraelci nejprve zaútočili na auto jedoucí před novinářkami. Reportérky se proto běžely schovat do nedaleké budovy, z níž zavolaly příbuzným o pomoc. Izrael však krátce nato zaútočil i zde.

Záchranný tým Červeného kříže nejprve vyprostil z trosek vážně zraněnou Farádžovou, Chalílovou se jim však nedařilo najít. Když se pro ni vraceli, Izraelci zaútočili na silnici vedoucí k budově. Povolení od izraelské armády dojet na místo dostali až po několika hodinách. Třiačtyřicetilou novinářku našli mrtvou. Když sanitka přivezla tělo Chalílové do její vesnice Al Bissárija, místní se u vozu shromáždili a se slovy „tady je naše hrdinka“ na něj házeli rudé růže.

Chalílová dostávala přes WhatsApp výhrůžky od září 2024, kdy Izrael zahájil rozsáhlé dvouměsíční bombardování Libanonu spojené s pozemní invazí. Neznámé izraelské číslo ji varovalo, aby se svou prací přestala, pokud chce, aby „jí hlava zůstala na krku“. Stala se dvaadvacátou mediální pracovnicí, kterou Izrael v Libanonu od září 2024 zavraždil. A to navíc v sedmý den příměří, který Izrael s Libanonem uzavřel 16. dubna.

Znáš hru Call of duty?

Další izraelská válka v Libanonu začala 2. března poté, co šíitské hnutí Hizballáh vypálilo na Izrael rakety v odplatě za americko-izraelský atentát na íránského ajatolláha Alího Hosejního Chameneího. A v porovnání s dvouměsíční válkou na podzim 2024, z níž se země ani nestačila vyléčit, je ještě ničivější. K 27. dubnu Izraelci v Libanonu od března zabili přes 2500 lidí, zničili přes padesát tisíc domů a na milion dvě stě tisíc lidí — tedy pětinu populace — vysídlili.

„Lidé jsou zabíjeni rychlejším tempem, destrukce je rozsáhlejší, Izrael ničí vesnice na jihu Libanonu mnohem systematičtěji a rychleji než v roce 2024. Zároveň se zdá, že strategicky míří na zdravotnickou či vodárenskou infrastrukturu podobně jako předtím v Gaze,“ komentuje situaci přes hlasové zprávy novinář na volné noze Justin Salhani.

Se Salhanim jsem v prosinci mluvila o výhledech do budoucna ve stínu pokračujících izraelských útoků osobně na jeho sluncem zalité terase v živoucí čtvrti Hamra v centru Bejrútu. Během poslední eskalace se místa vzdálená pár minut pěšky od této terasy stala opakovaně terčem izraelských útoků.

Ještě na začátku března mě přitom můj známý Haytham, rovněž žijící v Hamře, ujišťoval, že i v kontextu války jde zpravidla o relativně bezpečnou čtvrť. O měsíc později, konkrétně 8. dubna, Haythama během jízdy autem jen těsně minul jeden ze sta izraelských náletů, které zasáhly během pouhých deseti minut různá místa napříč Libanonem a zabily přinejmenším 357 lidí. V Libanonu se tomuto dni přezdívá Černá středa.

Píšu Hassanovi, IT inženýrovi a dobrovolníkovi Libanonské civilní obrany, která poskytuje pohotovostní služby populaci v oblastech zasažených bombardováním. Hassan mě se svými kolegy Rawan a Alexim v prosinci doprovázel během reportážní výpravy bejrútským šíitským předměstím známým jako Dahíja. Vzali mě tehdy mimo jiné do okouzlujícího knihkupectví Philosophia Library v srdci dahíjské čtvrti Haret Hreik, označované médii za „baštu Hizballáhu“.

„Tenhle snímek jsem vyfotil po uzavření příměří pro tebe,“ posílá mi Hassan fotografii válkou zpustošeného knihkupectví. Kovové rolety, jež jej měly chránit, se pokroucené choulí na zemi.

V knihkupectví jsem tehdy hovořila s Lejlou, která mi s zářivým úsměvem líčila, že kulturní život představuje součást odboje a že během války mají knihy pro lidi ještě zásadnější význam než během míru. „Náš sklad byl spálený na popel a naše knihkupectví je vážně poničeno, ale pořád se snažíme fungovat. Nějaké knihy z obchodu jsme zachránili a další, o něž zákazníci žádají, kupujeme,“ napsala mi Lejla v polovině dubna.

„Znáš hru Call of duty?“ ptá se mě Hassan a nečekanou otázku doprovází rozesmátým smajlíkem. Následně mi posílá video natáčené z tanku izraelské armády, který jede po silnici lemované kostrami aut černě žíhanými od kouře a vymlácenými budovami, v nichž zuří nikým nehašené požáry. Výjev zaclání všudypřítomná apokalyptická mlha z hustého šedivého dýmu. „Vítej v mé rodné vesnici Aitaroun,“ píše mi rodák z jiholibanonského pohraničí.

Hassan mě už během našeho osobního setkání fascinoval tím, že neprojevoval nejmenší známky stresu či bolesti. „To je v pohodě, já to zvládám, jsem trochu šílený,“ píše mi, když se jej ptám, jak zvládá výjezdy do rozbombardovaných míst. „Ale Alexi byl po Černé středě dva týdny v depresi,“ dodává na adresu svého jednadvacetiletého kolegy, kterého jsem v prosinci rovněž potkala.

Mezi 357 oběťmi Černé středy bylo dle prohlášení izraelské armády pouze šest vysoce postavených představitelů Hizballáhu. Jak potvrzuje Salhani, ačkoliv už na podzim 2024 tvořili většinu obětí izraelských náletů civilisté, ještě víc to platí nyní. Rámování této války jen jako dalšího střetu Izraele s Hizballáhem zastírá míru, s níž opakované izraelské útoky zasahují životy libanonských civilistů.

Jak Salhani líčí v březnové epizodě podcastu The Fire These Times, libanonské populaci se nedostává času na to, aby si uvědomila a zpracovala svá traumata: „Posttraumatická stresová porucha se zpravidla rozvine až několik měsíců po ukončení traumatické události. Jenže v Libanonu traumatická událost nekončí.“

Příměří s Libanonem uzavřené 27. listopadu 2024 Izrael až do současné eskalace dennodenně porušoval. Stejně tak dennodenně porušuje nynější příměří. Miliony lidí v důsledku trpí mnohdy neviditelnými bolestmi a nedostatky. „Mluvil jsem s diabetikem, který deset dní nemá přístup k inzulinu, s rodinami, které nemají přístup na záchod, což dopadá tíživěji na ženy. Ty se pokoušejí nepít, aby nemusely na záchod, a v důsledku trpí ledvinovými kameny,“ vysvětluje Salhani v podcastu.

V Libanonu jako v Gaze

Poslední izraelská eskalace připravila libanonské civilisty o životy, domovy, infrastrukturu, ale i o jejich rodnou zem. Na jihu Libanonu Izrael nově vytyčil takzvanou žlutou linii, která se táhne deset kilometrů na sever od jeho hranice a která Libanon mimo jiné odřízla od ložiska zemního plynu ve Středozemním moři. Pětapadesát obcí za touto linií Izraelci srovnávají se zemí a jejich obyvatelstvu zakazují vrátit se domů.

Představitelé Izraele bez okolků přiznávají, že na jihu Libanonu uplatňují týž postup jako v Gaze. A podobně jako v Gaze příslušníci okupační armády ponižují místní obyvatelstvo dokumentací své bezbřehé zpupnosti. Virálním se stal třeba snímek, na němž izraelská vojačka s zářivým úsměvem vaří v libanonské domácnosti, jejíž původní obyvatelé v lepším případě platí nehorázné částky za pronájem cizího pokoje, v horším případě bydlí již skoro dva měsíce na ulici.

Masové pobouření — a to i mezi některými americkými konzervativci — vyvolalo video, na němž izraelský voják na jihu Libanonu kladivem demoluje sochu Ježíše na kříži. Na síti X jej sdílela třeba někdejší republikánská kongresmanka a někdejší Trumpova spojenkyně Marjorie Taylor Greeneová s komentářem: „Náš největší spojenec, který každý rok pobírá miliardy z našich daní a zbraní.“

Spíš než zničený Ježíš nicméně vyžadují bezpodmínečné odsouzení a reakci takzvaného mezinárodního společenství Izraelem válečné zločiny páchané na civilní populaci Palestiny a Libanonu. Skutečnost, že v nich Izrael nejenže dennodenně pokračuje, ale ještě se jimi hystericky chlubí, je důsledkem toho, co všechno mu v Gaze prošlo, aniž se potázal s jakýmkoliv citelným postihem.

Západ morálně hnije

Pouhý den před zavražděním libanonské novinářky Chalílové Evropská unie opět odložila jednání o pozastavení asociační dohody s Izraelem, jež průmyslu okupační mocnosti umožňuje volný přístup na evropský trh. Pozastavení asociační dohody navrhlo Španělskem, Slovinsko a Irsko, proti se postavilo Německo, Itálie, Rakousko nebo samozvaný „hlas Izraele v Evropě“ — Česká republika.

Návrh na úplné pozastavení asociační dohody mezi Unií a Izraelem sesbíral v rámci Evropské občanské iniciativy v rekordně krátkém čase tří měsíců více než milion podpisů evropských občanů, tedy minimální nutný počet, který Evropskou komisi zavazuje, aby se návrhem zabývala.

Zatímco na úplném pozastavení dohody se musí unijní státy shodnout jednomyslně, pro její částečné pozastavení ve věci obchodu by stačil souhlas kvalifikované většiny. To by vyžadovalo, aby svůj postoj přehodnotila jedna z velkých zemí, které jsou proti: Německo nebo Itálie.

Ačkoliv italská krajně pravicová premiérka Giorgia Meloniová v tuto chvíli pozastavení asociační dohody Unie s Izraelem odmítá, v polovině dubna jakožto dlouhodobá spojenkyně Izraele alespoň oznámila pozastavení italsko-izraelského memoranda o záležitostech obrany.

Zato český ministr zahraničí Macinka v polovině dubna Izrael osobně navštívil, aby s válečnými zločinci jednal mimo jiné o kolaboraci v obranném průmyslu a aby jim „v této nelehké chvíli vyjádřil jistou podporu, solidaritu, nebo spoluúčast“. Ještě před svým odjezdem napsal patetický servilní sloupek pro izraelský deník Hayom s titulkem „Zatímco Západ morálně hnije, my stojíme při Izraeli“. Podobně plánuje spolupráci s Izraelem v obranném průmyslu ještě prohloubit i Německo.

Západ vskutku morálně hnije, nikoliv však proto, že by Izraeli vraždění a okupaci zásadně znepříjemňoval, alebrž pro svou zbabělost v této věci konat. Zahraniční ministři deseti evropských zemí vydali v poslední březnový den prohlášení, v němž z humanitární katastrofy v Libanonu viní Hizballáh, jehož útoky na Izrael „ostře odsuzují“ již v druhém odstavci.

Jméno státu Izrael se poprvé objevuje až na konci pátého odstavce, když jej „vyzývají, aby zabránil rozšiřování konfliktu včetně pozemní invaze“. A to v situaci, kdy izraelská pozemní invaze do Libanonu dávno začala. Zodpovědnost za konec války kladou plně na bedra Izraelem opakovaně okupovaného a napadaného libanonského státu, který má zkrátka navzdory své mimořádné slabosti a podfinancovanosti odzbrojit Hizballáh.

Evropa zároveň na tlačí na přímá jednání obou zemí. Libanon totiž existenci Izraele jakožto entity okupující Palestinu neuznává a technicky vzato s ním je od založení Izraele v roce 1948 ve válce.

Není odboj jako odboj

Libanonská vláda se mezitím tyto požadavky pokouší splnit. Už vloni v srpnu pod tlakem Západu schválila několikafázový plán na úplné odzbrojení Hizballáhu. Hned na začátku současné eskalace — s nebem plným izraelských válečných letadel — veškeré vojenské aktivity Hizballáhu zakázala. Následně 14. dubna pod záštitou Spojených států zahájila první přímá jednání s Izraelem od roku 1993.

Jak požadavek na odzbrojení Hizballáhu, tak otázka přímých jednání s Izraelem mezitím libanonskou společnost rozdělují. Proti jednáním se v Bejrútu opakovaně konaly demonstrace, leč v kontextu současného vyčerpání opakovanou válkou se jich účastnilo pouze pár stovek lidí. Nejhlasitěji se proti jednáním staví Hizballáh, jehož vedení volá po společném postupu se svým opatrovníkem Íránem.

Libanonská vláda v čele s Nawafem Salamem nicméně trvá na tom, že Libanon bude jednat sám za sebe. Část společnosti vyjadřuje frustraci z toho, že o budoucnosti země — respektive o postupu šíitského hnutí Hizballáh — se rozhoduje v Teheránu.

„Nemám nic proti odboji, jsem Libanonec, což znamená, že jsem se v odboji narodil. Odboj může mít mnoho podob a ideologií, národní odboj bych podporoval. Tento odboj však nepostupuje v souladu se zájmy Libanonu, nýbrž v souladu se zájmy Íránu,“ komentuje postup Hizballáhu během našeho telefonátu můj známý Haytham, pracovník v kultuře a rozený šíita.

Hizballáh se nyní v Libanonu těší rekordně nízké podpoře. Již v prosinci mě libanonští experti upozorňovali, že v důsledku svého angažmá v Sýrii a posledních dvou válek v Libanonu ztratil Hizballáh všude mimo šíitskou komunitu zastání. A zdá se, že nyní otázka Hizballáhu začíná štěpit i šíitskou komunitu, která je za existenci šíitského ozbrojeného odboje v Libanonu kolektivně trestána.

„Libanon je nyní de facto donucen přistoupit na mírovou dohodu s Izraelem. Nepodporuji mírovou dohodu s Izraelem. V žádném případě nejsem šťastný, že Izrael vyhrál a že nás okupuje. Ale ztratili jsme toho tolik! Válka musí skončit a my musíme začít přemýšlet o jiných způsobech odboje, které nám umožní získat zpátky naše území a osvobodit Palestinu. Odboj v podobě Hizballáhu prohrál — a to nejen kvůli Izraeli, ale i proto, že ztratil podporu mezi svými lidmi,“ pokračuje Haytham.

Jak jednat s okupantem

Odpůrci přímých jednání s Izraelem nicméně argumentují, že Libanon nemá na Izrael sebemenší vyjednávací páku, a připomínají, kolikrát už pyšný a podporou Západu krmený sionistický stát navzdory dohodě o příměří Libanon podrazil.

„Nejde o nic jiného než o podvolení se Spojeným státům a sionistickému nepříteli. Libanonská vláda se chová, jakoby se na jihu země nic nedělo. Podívejte se na Západní břeh — žije se snad Palestincům pod izraelskou okupací dobře? Libanon jedná s Izraelem v situaci, kdy je pětapadesát obcí okupováno! A to včetně mé vesnice Aitaroun,“ komentuje jednání Hassan, rovněž šíita narozený na jihu země.

Do nebe volající nerovnost mezi obě stranami ještě umocňuje skutečnost, že jednání zaštiťují Spojené státy, bez jejichž ochranného křídla by Izrael nemohl v Palestině či Libanonu páchat, co páchá.

Husajn al-Muallim z libanonské pobočky think tanku Friedrich-Ebert-Stiftung navrhuje, že Evropská unie by tuto nerovnost mohla částečně vyvažovat, pokud by jí záleželo na mezinárodním právu: „Setrvalá závislost na zprostředkovatelské roli Spojených států není neutrálním postojem — pouze prohlubuje stávající nerovnováhu. Aktivnější evropské zapojení, vycházející z mezinárodního práva a institucionální podpory, by mohlo přispět k narovnání vyjednávacího rámce.“

Zatímco libanonská vláda se dušuje, že o integritě libanonského území nehodlá během jednání diskutovat, izraelské tanky a buldozery pokračují v gazifikaci jihu země. Izraelští představitelé mezitím opakují, že na jihu Libanonu zůstanou. „Říkám to zde s konečnou platností, říkám to v každé místnosti a v každé diskusi: Novou izraelskou hranicí musí být řeka Litání,“ prohlásil 23. března izraelský ministr financí Becal'el Smotrič. Řeka Litání se přitom táhne třicet kilometrů severně od současných hranic.

Může Libanon v jednáních s Izraelem čehokoliv dosáhnout? „To závisí na Spojených státech, jen ony mají moc hnát Izrael k odpovědnosti a říkat mu, co má dělat,“ myslí si Salhani. Desetidenní příměří stejně jako jeho následné prodloužení o tři týdny koneckonců ohlašoval americký prezident Donald Trump.

„Obávám se ale, že jakmile Trump přestane na Izrael dohlížet, bude si dál dělat, co se mu zachce, a nastane nová éra stavu ‚ani mír, ani válka‘. K aktivním střetům bude čas od času docházet, ale nebudou soustavné. Zato bude pokračovat digitální okupace a na obloze nad námi zůstanou izraelské drony,“ uzavírá.