Prvního ledna 2026 vypršel krajní termín, který Izrael Libanonu uložil pro odzbrojení šíitského hnutí Hizballáh. Jinak prý odzbrojení Hizballáhu vezme do svých rukou — což zní v kontextu neúspěšného izraelského odzbrojování Hamásu v Gaze formou genocidy a historické zkušenosti Libanonu s Izraelem děsivě.

Od 27. listopadu 2024, kdy Izrael a Libanon uzavřely po dvouměsíčním izraelském bombardování a pozemní invazi v Libanonu dohodu o příměří, neuplynul jediný den, kdy by Izrael dohodu v několika ohledech neporušil. Prozatímní jednotky OSN v Libanonu napočítaly více než deset tisíc případů porušení příměří Izraelem: tři čtvrtiny ve vzdušném prostoru, čtvrtinu na zemi. Od uzavření dohody Izrael v Libanonu zabil tři sta lidí, z toho nejméně 127 civilistů. Zároveň okupuje pět míst na jihu země.

Libanonské obyvatelstvo si zvyklo na bzučení izraelských dronů, které často přehlušuje rušnou bejrútskou dopravu. Izraelské nálety na jih Libanonu a na východní údolí Bikáa gradují, zatímco Hizballáh zaútočil na Izrael za celý rok pouze jednou. O svém úplném a celoplošném odzbrojení šíitské hnutí odmítá diskutovat, dokud se Izrael v souladu s dohodou z Libanonu nestáhne a nepřestane na něj útočit.

Podle zdrojů novináře na volné noze Justina Oliviera Salhaniho nebyla dohoda o příměří jednoznačně formulovaná. „A to úmyslně — aby ji obě strany mohly interpretovat, jak chtějí. Hizballáh prohlašuje, že v rámci dohody slíbil složit zbraně pouze na jihu země, zatímco Izrael a do jisté míry i Spojené státy tvrdí, že Hizballáh se v dohodě zavázal k odzbrojení v celé zemi. Zdá se však, že Hizballáh se přepočítal. Izrael drží v rukou všechny karty,“ vysvětluje Salhani.

Dle Salhaniho zároveň není jasné, co přesně „odzbrojení Hizballáhu“ znamená. „Týká se pouze těžkých zbraní a zbraní středního dosahu nebo každé pušky? Jsme v zemi, kde má zbraně opravdu hodně lidí,“ doplňuje s tím, že i tuto nejasnost mohou obě strany zneužít ve svůj prospěch.

Na severu země ohňostroje, na jihu země bílý fosfor

Se Salhanim se scházíme na jeho prostorném balkonu v Hamře, živoucí čtvrti na východě Bejrútu. Pomalu pijeme chladnoucí kávu — Salhani má prý studenou kávu moc rád — a přikusujeme k ní kaak, křupavé tyčinky posypané sezamem.

O několik ulic dál jiní lidé vysedávají na kavárenských terasách nebo nakupují v jednom z místních obchůdků. Mezi vysokými betonovými budovami rostou citronovníky, olivovníky a mandarinkovníky, jejichž lístky vypadají v záři slunce skoro umělohmotně. Vzduch voní těžkou sladkou vůní fíků a kouře z vodních dýmek.

V Libanonu jsem strávila dva měsíce na přelomu let 2019 a 2020. Od doby, kdy jsem odjela, zemi stíhala jedna katastrofa za druhou: finanční kolaps, v jehož důsledku se libanonská libra propadla na šedesátinu hodnoty, výbuch v bejrútském přístavu, který definitivně uhasil masové protivládní demonstrace, další válka s Izraelem, která připravila tisíce lidí o život a desetitisíce lidí o domov. To vše v kontextu dlouhodobě nefungujícího rozkradeného státu.

Přesto život pokračuje zdánlivě nerušeně dál. Ve čtvrti Gemmayzeh, kterou výbuch v přístavu poničil nejvíce, vyrostly nové majestátní budovy s vertikálními zahradami, ceny stouply, od roku 2019 emigrovalo půl milionu lidí, ale jinak se toho na první pohled moc nezměnilo. Libanonci na účet vlastní mizérie — včetně války — s oblibou hořce žertují. „Prošli jsme si mnohým, zvykli jsme si. A navíc kapitalismus nedává lidem mnoho prostoru zastavit se,“ krčí rameny novinář Justin Olivier Salhani.

Ne na každého dopadají děsivé události stejně. Zatímco v prosinci 2024 provázely rozsvícení vánočních stromů v několika městech ohňostroje, Izrael kropil jih Libanonu bílým fosforem. Ten Izraeli umožňuje zastřít vojenské operace kouřem — a také způsobuje zdravotní potíže civilní populaci a činí místní pole neplodnými. Lidé tehdy ve snaze vykřesat ve svých spoluobčanech empatii sdíleli fotografie ohňostrojů a padající munice s bílým fosforem na sociálních sítích vedle sebe.

Nakolik se Libanonci děním cítí zasaženi, určuje nejen místo jejich pobytu, ekonomická třída či sociální zázemí, ale částečně i náboženská identita. Obyvatelstvo v Libanonu je rozděleno do osmnácti náboženských komunit. Ve zdejším kontextu se jim říká sekty a jejich příslušníci se na sobě navzájem nejednou v dějinách dopouštěli násilí. Největšími komunitami jsou křesťané (katoličtí i ortodoxní), sunnité a šíité — každá z nich oficiálně tvoří asi třetinu populace.

V roce 1989 se političtí lídři sekt dohodli na ukončení občanské války a rozdělení moci. Udržet stávající rovnováhu mezi sektami je pro stabilitu současného systému a jeho zkorumpované politické třídy zásadní. V Libanonu v zájmu jejího zachování nelze změnit adresu trvalého bydliště, od roku 1932 se zde nekonalo sčítání lidu.

Stát je nikdy nechránil. Bezpečí hledají u svých sekt

Polovinu svého pobytu v Bejrútu jsem strávila u kamaráda ve čtvrti Ain El Remmaneh, křesťanské čtvrti na východě Bejrútu, kde v roce 1975 začala občanská válka takzvaným masakrem v autobusu. Falangistické milice tehdy zastřelili sedmadvacet podporovatelů Arabské osvobozenecké fronty, projíždějících autobusem do nedalekého palestinského uprchlického tábora Sabra.

Když se můj kamarád a hostitel vydal do svého oblíbeného obchodu ve své čtvrti, Izrael právě bombardoval Dahíju, šíitské předměstí na jihu Bejrútu. Prodavač se mu bez okolků svěřil: „Doufám, že Izrael Dahíju srovná se zemí.“

Hovořil přitom o svých sousedech. Na čtvrť Ain El Remmaneh navazuje šíitská čtvrť Chiyah. Stačí projít za pozůstatky někdejšího checkpointu — betonové válce s namalovanou libanonskou vlajkou — a vyobrazení svatého Šarbela, nejdůležitějšího svatého pro libanonské maronitské křesťany, rázem vystřídají plakáty zavražděných členů Hizballáhu.

Izraelské útoky se s odůvodněním, že cílí na pozice Hizballáhu, soustředily převážně — ač nikoliv výhradně — právě na oblasti s většinovou šíitskou populací: jih země, východní údolí Bikáa a bejrútskou Dahíju. Šíité představují většinu z takřka 150 tisíc dodnes vnitřně vysídlených lidí v důsledku poslední války.

Jakkoliv jim mnozí spoluobčané během horké fáze války pomáhali, následně se někteří šíité setkávali s rasismem či podezřívavým strachem, zda nejsou členy Hizballáhu, a tím pádem potenciálním terčem příštího útoku.

Ministerstvo sociálních věcí v srpnu začalo registrované oběti války podporovat, jde však o směšné částky: dvacet dolarů na osobu měsíčně po dobu šesti měsíců. „Mnoho obětí války dnes přežívá v tvrdých podmínkách, případně díky dobrotě jiných lidí či příspěvkům svých rodin ze zahraničí. Jsou kolektivně trestaní, ať Hizballáh podporují, nebo ne,“ komentuje novinář Salhani.

Ačkoliv všechny kumulující se krize libanonská společnost překonala do značné míry díky vzájemné pomoci a solidaritě, zdá se, že poslední válka částečně socio-náboženské rozdělení místní společnosti prohloubila. Z loňských obecních voleb vyšli jako vítězové velké zavedené strany napojené na jednotlivé sekty, jimž podporu zajišťuje právě náboženská loajalita.

Jak podotýká Salhani: „Historicky, kdykoliv zahraniční mocnosti v Libanonu sledovaly svoje zájmy, Libanonci hledali bezpečí a záštitu právě u své sekty — protože stát je nikdy nechránil. Tato mentalita je stále velmi přítomná.“

Můj sunnitský kamarád z údolí Bikáa během mého prvního pobytu v zemi soustředil svou energii do masového protivládního hnutí, které lidi napříč sektami spojilo. Když jsem jej na sklonku loňského roku znovu po letech potkala, nepustil z ruky jantarově zbarvené modlitební korálky a láteřil nad diskriminací sunnitů. „Příslušníci jaké sekty jsou ve věznicích jako jediní mučení? Příslušníci jaké sekty jsou nazýváni teroristy jenom proto, že se řídí svým náboženstvím?“ kladl mi návodné řečnické otázky. Sunnitům přitom v libanonském systému náleží post premiéra a z terorismu jsou obviňováni spíš šíité.

Izrael útočí? Odzbrojme jeho nepřítele

Obzvlášť polarizující téma nyní představuje právě odzbrojení Hizballáhu. V reakci na americký a izraelský tlak vloni v srpnu libanonská vláda schválila plán na úplné odzbrojení Hizballáhu v několika fázích.

Dle plánu měla libanonská armáda do konce loňského roku odzbrojit Hizballáh a palestinské milice v přibližně třicetikilometrovém pásmu mezi hranicemi s Izraelem a řekou Lítání. Zkraje ledna libanonská armáda oznámila, že v dané oblasti nyní vskutku představuje jedinou ozbrojenou entitu — s výjimkou míst okupovaných Izraelem. Izraelský ministr zahraničí Gideon Saar čtvrtého ledna nicméně prohlásil, že libanonské snahy o odzbrojení Hizballáhu nejsou „ani zdaleka dostatečné“.

V říjnu libanonský prezident Joseph Aoun oznámil vůli zahájit první přímá jednání mezi Izraelem a Libanonem od roku 1983, čímž prolomil dlouholeté politické tabu. V prosinci se Spojenými státy zprostředkovaných schůzek mezi zástupci Izraele a Libanonu, jejichž účelem je dohled nad dodržováním příměří, poprvé zúčastnil civilní zástupce Libanonu, diplomat Simon Karam.

Žádný z ústupků Libanon před stupňujícími se izraelskými útoky neochránil. Přesto se pozornost mezinárodní komunity v čele se Spojenými státy a Evropskou unií soustředí především na to, jak moc dodržuje dohodu o příměří Libanon, respektive na to, jak postupuje odzbrojování Hizballáhu — nikoliv na to, nakolik dohodu o příměří dodržuje Izrael.

Zástupci Evropské unie během prosincové schůzky s představiteli Libanonu sice „vyjádřili znepokojení“ nad pokračujícími izraelskými útoky, za klíčové ale označili právě odzbrojení Hizballáhu a dalších nestátních ozbrojených skupin. EU přislíbila podporu 12,5 milionu eur libanonské armádě a  padesát milionů eur libanonským bezpečnostním složkám — aby se armáda mohla na odzbrojení Hizballáhu plně soustředit.

V návaznosti na schůzku zástupců Evropské unie a Libanonu francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot oznámil, že Francie pracuje na rozvoji dalšího mechanismu pro dohled nad odzbrojováním Hizballáhu jakožto „klíčového elementu z hlediska zabránění eskalacím“. Dle libanonského plánu má libanonská armáda úplně odzbrojit Hizballáh v celé zemi do konce letošního roku.

Z odboje další zkorumpovanou složkou státu

Hizballáh vznikl s podporou íránských Revolučních gard v roce 1982 v reakci na izraelskou invazi Libanonu jakožto odbojové šíitské hnutí. Guerillová kampaň Hizballáhu měla v roce 2000 rozhodující podíl na konci izraelské okupace, čímž si hnutí dočasně vysloužilo popularitu nejen mezi šíity.

Hizballáh v dlouhodobě přehlížených oblastech s většinovou šíitskou populací převzal roli chybějícího státu. Tato území nejen vojensky bránil před opakovanými výpady Izraele, ale zároveň zde poskytoval veřejné služby. Během čtyřiatřicetidenní války s Izraelem v roce 2006 Hizballáhu pomáhali i jeho názoroví oponenti — představoval jedinou obranyschopnou ozbrojenou organizaci v zemi.

Mnozí nicméně Hizballáhu vyčítají, že si pro sebe uzurpoval roli jediného protiizraelského odboje v zemi, přestože izraelským útokům se v zemi vzpírali i jiní aktéři, zvláště z řad levice. A jde také o entitu, která se v minulosti neštítila své názorové oponenty zastrašovat a v nejděsivějších případech i zavraždit — na svědomí má zřejmě i neobjasněný atentát na šíitského intelektuála a dlouholetého kritika Hizballáhu Lokmana Slima.

Za osudovou chybu bývá označováno angažmá Hizballáhu v syrské občanské válce na straně diktátora Bašára al-Asada. „Po roce 2006 se na sebe Hizballáh podíval do zrcadla a spatřil obrovské svaly! A začal zasahovat do politiky v celém regionu a po boku Assada vraždit jiné Araby. To si říkáte odboj? Jaký je pak rozdíl mezi vámi a Izraelem?“ lamentuje teatrálně Haytham, pracovník v kultuře ve středním věku. Situace využily i izraelské tajné služby, pro něž bylo snadnější sbírat o členech Hizballáhu informace v Sýrii než v Libanonu.

„Stala z nich jen další zkorumpovaná složka státu,“ přitakává Haythamův kamarád. Hizballáh měl zastoupení v každé libanonské vládě mezi lety 2005 a únorem 2025, kdy byla po dvouletém limbu jmenována vláda Nawafa Salama — a patří proto mezi spoluviníky finančního kolapsu.

Prospěchářství někdejší odbojové skupiny se naplno projevilo během masových protivládních demonstrací na podzim 2019. „Členové a podporovatelé Hizballáhu osočovali všechny, kdo se demonstrací účastnili, že je platí Spojené státy. Rozdáváte demonstrujícím lahve vody? Peníze na vodu máte ze Spojených států! Přesně to se mi stalo,“ vzpomíná novinář na volné noze Mohamed Kleit. V říjnu 2019 pak podporovatelé Hizballáhu masově fyzicky napadli protestující.

Osmého října 2023, tedy den po útoku palestinského Hamásu na Izrael, vypálil Hizballáh na Izrael rakety. Ačkoliv od té doby naprosto drtivou většinu útoků mezi Hizballáhem a Izraelem spáchal Izrael, někteří Libanonci dnes Hizballáhu vyčítají, že je zavlekl do další ničivé války.

„Hizballáh se zachoval velice naivně, na válku tohoto typu nebyl vůbec připraven. Zato Izrael se dle svých prohlášení na válku s Hizballáhem připravoval od roku 2006. Hizballáh navíc odmítá svou porážku uznat. Různé momenty války interpretuje jako důkaz svého vítězství,“ vysvětluje Kleit.

Na podzim 2024 Izrael během pár týdnů připravil Hizballáh o nejužší vedení Hizballáhu včetně dlouholetého vůdce Hassana Nasralláha a nemalou část vojenské infrastruktury — a v útocích pokračuje dnes a denně. „Poslední válka prokázala, že Hizballáh již není schopen Libanon před Izraelem bránit,“ shrnuje Salhani. Někteří odpůrci Hizballáhu v zemi proto argumentují, že zbraně Hizballáhu již ke svému deklarovanému účelu neslouží — a zbytečně činí z Libanonu terč.

Oproti tomu šíitská komunita se k Hizballáhu za poslední dva roky ještě více přimkla. Šíité se cítí ohrožení jak pokračujícím a stupňujícím vojenským tlakem Izraele, tak politickým tlakem současné libanonské vlády. A jiný ochránce než Hizballáh jim nezbývá.

Unijní podpora armády působí jako pouhý PR tah

Ubránit Libanon však nedokáže ani libanonská armáda. Nejdůležitějšího donora armády v malé, krizemi zmítané zemi představují Spojené státy, které ji za posledních dvacet let podpořily třemi miliardami dolarů.

Jenže jak v komentáři pro Middle East Eye vysvětluje novinářka Hala Jaberová, Libanon od Spojených států dostává podporu v podobě lehkých zbraní, pušek nebo prostředků na údržbu letadel. Libanonská armáda nedisponuje ani efektivním letectvem, ani protivzdušnou obranou. Pod americkým tlakem Libanon odmítl nabídku válečných letounů MiG-29 od Ruska nebo protivzdušné obrany od Íránu.

V důsledku devalvace libanonské libry se navíc platy státních zaměstnanců — kteří na rozdíl od pracovníků soukromého sektoru dostávají výplaty v místní měně, nikoliv v dolarech — smrskly. Příjem libanonských vojáků se dnes pohybuje okolo dvou set dolarů měsíčně. Kdo by za to bojoval?

Libanonská armáda na vnější podpoře závisí. Vloni oznámenou evropskou podporu pro armádu místní média líčí pozitivně: v souladu se zájmem diverzifikovat zdroje armády, a vymanit ji tak z područí amerických zájmů. Slibovaná částka 12,5 milionů eur je však zrnkem prachu. Pro srovnání: rozpočet izraelské armády pro rok 2024 činil skoro čtyřicet miliard dolarů, takřka padesátinásobek rozpočtu armády libanonské.

„Působí to jako pouhý PR tah, který umožní Evropské unii tvrdit: Podporujeme vaši armádu, odzbrojte Hizballáh — aniž by se na obranyschopnosti libanonské armády cokoliv změnilo,“ poukazuje Kleit.

Z rozhodnutí Bezpečnostní rady OSN navíc na konci roku 2026 zaniká mandát Prozatímních jednotek OSN v Libanonu, které dohlížely na bezpečnost jižního pohraničí od roku 1978. To činí bezpečnostní situaci v zemi ještě křehčí. Vzhledem k pokračujícím izraelským útokům mezitím začalo jednání o alternativách: hovoří se o možné přítomnosti jednotek ze Spojených států a z unijních zemí, konkrétně z Francie, Španělska, či Itálie.

„Odzbrojit Hizballáh v situaci, kdy Izrael nadále okupuje jih země či nebe nad námi, je velmi naivní. Během svých návštěv pohraničních městeček jsem narazil na dva nebo tři libanonské vojáky stojící v naprosto zničených městech. Nedaleko od nich jsou izraelská stanoviště, kde je izraelských vojáků třeba padesát. Ti jen tak vejdou do města, vyhodí do povětří dům a zase se vrátí. Libanonská armáda s tím nezmůže nic,“ myslí si Kleit, který z jihu země pochází.

Naděje? Leda by mezinárodní komunita hnala Izrael k zodpovědnosti

Ačkoliv poslední válka a geopolitický vývoj — zvláště porážka syrského diktátora Bašára Al-Asada — Hizballáh zásadně oslabily, zůstává hnutí dostatečně silné na to, aby v případě pocitu ohrožení způsobilo závažné problémy. „Hizballáh nelze odzbrojit silou. To by byla katastrofa, pravděpodobně by to vedlo k občanské válce,“ upozorňuje analytik Michael Young, který přitom myšlenku odzbrojení Hizballáhu podporuje.

Zvlášť nyní, po Nasralláhově smrti, hraje určující roli Írán, který Hizballáh finančně podporuje právě kvůli existenci ozbrojeného křídla. „Hizballáh má jiné zdroje příjmů, ale ty nestačí na pokrytí nákladů spojených s provozem jeho škol, nemocnic a klinik a na poskytování finanční podpory rodinám ‚mučedníků‘ a zraněným či invalidním veteránům,“ upozorňuje expert na Hizballáh Nicholas Blanford. Odzbrojení Hizballáhu by tak mohlo vyústit v konec íránské podpory, a tím pádem i sítě sociálních služeb v oblastech s šíitskou populací.

Analytici proto poukazovali na možnost dohody mezi Íránem a Spojenými státy, v jejímž rámci by si Írán vydupal něco pro sebe, jako na jedinou šanci na pokojné odzbrojení Hizballáhu. Íránský režim se však nyní soustředí na násilné potlačování masových protirežimních protestů, zatímco Spojené státy vyhrožují invazí do Íránu.

Má libanonská společnost vůbec naději na bezpečnější mírumilovné zítřky? „Na to neexistuje snadná odpověď. Situace rozhodně nemá vojenské řešení. Musíme budovat hnutí zezdola a začít dění ovlivňovat jinými způsoby. Budovat regionální solidaritu a spojenectví. A hlavně pak mezinárodní komunita v čele se Spojenými státy musí hnát Izrael k zodpovědnosti,“ uzavírá libanonský novinář Justin Olivier Salhani.