Libanonský architekt, výzkumník a hudební skladatel Mhamad Safa dlouho přemýšlel, jak propojit oba své obory. Odpověď našel během války s Izraelem v roce 2006. „Fascinovalo mě, jak moc je určujícím prvkem války její zvuková složka. Vedle vysidlování obyvatel a všudypřítomného strachu působí zvukový efekt jako něco naprosto dominantního. Napadlo mě tehdy, že právě ve válce se architektura a zvuk propojují,“ vysvětluje Safa, proč začal zkoumat zvukové dopady války na civilní populaci.

S Mhamadem Safou se scházíme na sklonku prosince v bejrútské kavárně. Mluví pomalu, jako by vážil každé slovo. Hovoříme o tom, zda lze zvukové dopady války na civilní populaci zohlednit v mezinárodním humanitárním právu, čím byly specifické zvukové projevy poslední izraelské války v Libanonu a proč na téma bzučení izraelských dronů vznikají v Libanonu memy.

Váš výzkum se zaměřuje na jev, který nazýváte sekundárním nasloucháním (anglicky collateral listening). Co to znamená a jaké má toto nedobrovolné, ale nevyhnutelné naslouchání zvukům války dopady na civilní populaci?

Koncept sekundárního naslouchání vychází z mého chápání mezinárodního humanitárního práva. Zajímá mě, zda můžeme považovat za součást kolaterálních škod i situace, kdy civilní populace ozbrojené konflikty slyší, aniž by byla zasažena přímo. Vycházím především ze svých případových studií z války v Libanonu v roce 2006. Zkoumám dopady tlakových vln a výbuchů, způsobených izraelskými nálety na Libanon.

Pokud začneme považovat dopady zvuků za součást kolaterálních škod, měli bychom přehodnotit pravidla vedení ozbrojených konfliktů — zejména v kontextu takzvaných přesných úderů. Zatímco dopad rakety může být precizně cílený, zvukové účinky, které v jeho důsledku vznikají, nelze takto kontrolovat. Právě na tyto akustické projevy zdánlivě „přesných“ vojenských operací se ve svém výzkumu zaměřuji.

V kontextu nedávných událostí — genocidy v Gaze či války v Libanonu v roce 2024 — však pravidla ozbrojených konfliktů v praxi selhávají. Nedodržují se zásady ochrany civilního obyvatelstva ani princip proporcionality.

Pokud zvukové projevy války nejsou přesné, jak můžeme jejich dopady změřit?

To je nejproblematičtější část mého výzkumu. Přímý způsob, jak změřit dopady zvuků válečných konfliktů, neexistuje. Zabývám se totiž psychologickými a psychosociálními dopady: jak na člověka dlouhodobě působí opakované zvuky výbuchů, jak se tento vliv kumuluje v kontextu konkrétních životních podmínek nebo společenského uspořádání. Tyto podmínky však nemůžeme napodobit v kontrolovanému prostředí experimentu.

Jistý typ opakujících se zvuků nebo zvuků o silné intenzitě může u některých lidí vyvolat traumatické reakce nebo přecitlivělost na určité zvukové signály či stimuly. Je však těžké určit přesné příčiny těchto reakcí. Nelze říct: Pokud uslyšíte tento zvuk, zasáhne to vaši psychiku takovýmto způsobem. A to platí i v případě sonických zbraní, které jsou určené právě k tomu, aby svým zvukem způsobily lidem psychosociální újmu.

Řada studií se v minulosti pokoušela změřit, co může v kontextu ozbrojených konfliktů způsobit trauma či újmu. Stanley Steven a Leo Beranek na Harvardově univerzitě zkoumali dopady zvukových projevů zbraní a vojenských operací na americké vojáky. Solly Zuckermann se zabýval psychologickými dopady bombardování na civilní populaci ve Velké Británii po druhé světové válce — a mimo jiné hledal spojitost mezi bombardováním a morální panikou. Šlo však převážně o plošné studie bez jasných závěrů.

Nejvíce byl vztah mezi zvukem a traumatem zkoumán už během první světové války. Tehdy se skupina válečných psychiatrů jako Charles Myers nebo W. H. R. Rivers snažili pochopit, zda účinky výbuchů dělostřeleckých granátů způsobují trauma. Během první světové války termín trauma neexistoval, používalo se označení „granátový šok“. Šlo de facto o předchůdce posttraumatické stresové poruchy.

Jaké jsou nejčastější psychosociální dopady zvukových projevů války podle vašeho výzkumu?

Většinu mých respondentů spojovala mimořádná citlivost vůči každodenním zvukům. Telefonáty, konverzace, bouchnutí dveřmi. V případě některých lidí, s nimiž jsem hovořil, dokázaly tyto zvuky vyvolat neklid a v důsledku se pro ně stalo docela obtížným žít ve městech, která jsou příliš hlučná. V závažnějších případech, u pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou, pak mohou zvukové spouštěče reaktivovat traumatické stavy.

Říkáte, že u lidí zasažených zvukovými projevy války se často rozvine mimořádná citlivost na běžné zvuky. Třeba Bejrút je velmi hlučné město. Velké akce v Libanonu i dnes, po všech válkách, které město zažilo, doprovázejí ohňostroje. Na koho zvuky války dopadají nejvíce? Jak si vůči nim lidé pěstují odolnost?

Mnozí lidé si v situaci, kdy jsou dlouhodobě vystaveni zvukovým projevům války, vytrénují sluch. Naučí se rozlišovat zvuk ohňostroje od zvuku výbuchu, zvuk válečného letounu od zvuku civilního letadla, ohrožující zvuk od zvuku bezpečného. Jde o jev, který přesahuje otázku retraumatizace: z naslouchání se stává způsob, jak přežít. Tímto fenoménem se zabýval třeba Martin Daughtry v Iráku, kde studoval vliv válečných zvuků na irácké civilisty i americké vojáky. Všiml si, že sluch si v průběhu války vycvičily obě strany.

Neznamená to však, že by na lidi s takto vycvičeným sluchem zvukové projevy války nedoléhaly. Spíše je v těchto případech obtížné rozlišit, zda je zvuk zdrojem neklidu, nebo nástrojem nezbytným k přežití. Témuž zvuku, který byl dříve spouštěčem traumatu, je najednou nutné pozorně naslouchat, aby bylo možné přežít.

Jednou z hlavních otázek vašeho výzkumu je, zda a jak by mělo brát mezinárodní humanitární právo v potaz újmu způsobenou zvukovými projevy války. Našel jste na ni odpověď?

Mezinárodní humanitární právo se začalo formovat jako polooficiální rámec už v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století, mimo jiné během petrohradských a později haagských konferencí. Zpočátku se státy soustředily především na zákazy konkrétních typů zbraní, například výbušných střel, a na debaty o přípustnosti nových způsobů vedení války, včetně použití výbušnin shazovaných z balonů. S postupným vývojem mezinárodního humanitárního práva pak vznikaly úmluvy zakazující zbraně a balistické technologie, které způsobují nadbytečná zranění a utrpení civilnímu obyvatelstvu, jako jsou například nášlapné miny.

Dnes existují omezení pro použití radiologických, biologických a bakteriologických zbraní, zákazy pro jaderné zbraně nebo napalm. Tato omezení se snaží minimalizovat nebo alespoň kontrolovat dopady války, které zasahují civilní obyvatelstvo, a snížit nepřiměřené utrpení mezi bojovníky.

Uvažoval jsem nad tím, že pokud mezinárodní humanitární právo bere v úvahu chemické, biologické či radiologické zbraně a nadbytečné nebo nepřiměřené účinky, mělo by brát v úvahu i účinky zvukové. I zvuky jsou formou vln, které se šíří z bojiště.

Už dříve vznikly právní studie o tom, zda by mělo být v mezinárodním humanitárním právu zohledněno psychické trauma. Poukázaly na několik problémů. Zatímco u fyzických škod lze odhadnout, jak velké budou, není možné změřit, kolik traumatu daný útok způsobí. Je proto těžké psychické trauma zahrnout do doporučení či výhrad, jimiž by se armády měly řídit před zahájením operace. A ze stejného důvodu je těžké před zahájením operace vyčíslit takzvané „předpokládané kolaterální škody“.

Další problém vychází z povahy zvuku: zvuk je proměnlivý a všudypřítomný. Zasáhne mnoho oblastí, vyvolá různé efekty. Traumatické účinky zvuku přitom nesouvisejí ani tak s jeho hlasitostí či frekvenčním spektrem, ale spíš s jeho kumulativním účinkem a s kontextem.

Pokud se tedy pokusíte zahrnout do mezinárodního humanitárního práva problematiku zvuku, vyvolá to otázku o funkčnosti tohoto práva jako takového. Ukáže se, že mezinárodní humanitární právo není plně funkční, že postrádá integritu.

Jak jste však zmínil na začátku, mezinárodní právo se jako nefunkční projevuje i bez toho — zvlášť ve světle posledních válek v Gaze či Libanonu.

Milníkem v historii mezinárodního humanitárního práva se stal holokaust, po němž byla v roce 1949 přijata Čtvrtá ženevská úmluva, která stanovila komplexní pravidla ochrany civilního obyvatelstva během ozbrojených konfliktů. Ale mezinárodní právo existovalo už předtím — i během holokaustu. Bylo však porušováno. Mezinárodní právo je stvořeno pro to, aby bylo porušováno. Jde o právní rámec, okolo něhož se má během válek manévrovat.

Genocida v Gaze nicméně ukázala, že mezinárodní humanitární právo lze zneužít jako zbraň — například v rétorice namířené proti civilnímu obyvatelstvu, proti soupeřícím stranám, nebo dokonce vůči právním poradcům. Na soudce Mezinárodního trestního soudu, kteří jsou zodpovědní za dohled a uplatňování mezinárodního práva, byly uvaleny sankce. A to mimo jiné Spojenými státy, které se na utváření mezinárodního humanitárního práva významně podílely.

Mezinárodní humanitární právo tak rozhodně není posvátné či nedotknutelné. Práh, který stanovuje, je pružný — a záleží na tom, kdo a jak s ním zrovna nakládá.

Co se týče zvukových dopadů, byla něčím specifická poslední izraelská válka v Libanonu?

Svůj doktorát jsem dokončil před začátkem poslední války a výzkumně jsem se jí tak nezabýval. Jeden nebo dva měsíce předtím, než poslední válka vypukla naplno, nicméně Izrael hojně používal zvukové třesky. Ty vznikají, když válečná letadla letí nadzvukovou rychlostí, jde o jednu z podob takzvaného akustického násilí. Jakoby nás měly upozornit, že válka je za dveřmi.

Zůstává záhadou, co přesně Izrael zvukovými třesky sleduje. Žádné válečné výhody totiž nepřináší. Víme, že izraelská armáda používá sofistikovanou válečnou strategii a že se mimo jiné spoléhá na taktiku klamání či psychologického nátlaku vůči civilní populaci. Jednu z forem tohoto nátlaku představují právě zvukové třesky.

Slavným případem bylo používání zvukových třesků nad Gazou poté, co byl v roce 2006 unesen izraelský voják Gilad Šalit. Lidskoprávní organizace jako B'Tselem nebo Lékaři za lidská práva tehdy podaly na izraelskou armádu stížnost k izraelskému Nejvyššímu soudu. Vyvolali debatu o účincích zvukových třesků a o tom, že populaci ohrožené válkou mohou způsobit trauma.

Původně tuto taktiku používaly Spojené státy, které ji zprostředkovaly Izraeli. V kontextu poslední války v Libanonu byla tato taktika používána velmi promyšleně. Kdykoliv vzrostlo politické napětí, Izrael použil zvukový třesk. Stále však nemáme jasno v tom, zda je tato taktika používána za účelem terorizování, vyhrožování, nebo jako varování, signál.

Vy se zabýváte především dopady výbuchů. V Bejrútu je však několikrát týdně slyšet velmi hlasité bzučení izraelských dronů. Jak na civilní populaci dopadá tento typ méně hlučného, zato však opakovaně a dlouhodobě působícího válečného zvuku?

Osobně jsem se zvukovými dopady dronů nezabýval, existuje však rozsáhlý výzkum z Pákistánu, který se zabýval zvukovými dopady amerických dronů. Podle něj si tamní populace zvuk dronu spojovala s bezprostřední hrozbou útoku. Lidé, které zkoumala tato studie, často vykazovali symptomy posttraumatické stresové poruchy, a to právě ve spojitosti se zvukem dronu.

Záleží však na kontextu. V Libanonu je to jiné. Lidé si na zvuk dronů zvykli a utahují si z něj. Je známo, že kdykoliv se nad nějakou oblastí pohybuje dron, může nastat útok. Takže se chování může změnit, pokud budou drony k útokům používány častěji. K náletům jsou však používány spíše letouny F-35 a další, zatímco v Pákistánu byly tehdy drony takřka jedinou používanou zbraní.

Zmínil jste, že si lidé v Libanonu ze zvuku dronů utahují. O zvukových projevech izraelských vojenských operací vznikají v Libanonu memy, jsou dokonce začleňovány do hudebních skladeb. Pomáhá takové využívání válečných zvukových projevů lidem v Libanonu vypořádat se s tím, co se kolem děje?

Podobných příkladů bychom našli v libanonské popkultuře víc. Částečně jde o projev odolnosti, částečně o způsob, jak se vypořádat s negativními dopady těchto zvuků: vtipkovat o nich, smát se jim. A částečně jde o politické prohlášení — o způsob, jak vyjádřit připravenost vzdorovat. Kultura společenského odboje je v libanonské populaci hluboce zakořeněná. Součástí veřejné debaty je tu proto i otázka, jak vzdorovat zvukům, jejichž účelem je civilní populaci terorizovat.

PETRA DVOŘÁKOVÁ