Bylo to od počátku jasné: totální zničení Gazy, které Izrael rozpoutal oficiálně v reakci na brutální útok Hamásu 7. října, je genocidní svým záměrem, způsobem provedení i následky.

Pro mě osobně byly základní charakteristiky genocidy zjevné už po několika týdnech izraelského ničivého útoku. Většina expertů na mezinárodní právo, které znám, se však tehdy ještě zdráhala kvalifikovat počínání Izraele jako něco víc než realizaci práva na sebeobranu.

Dnes už většina z nich pochybovat přestala. Jihoafrická republika a několik dalších zemí přednesly Mezinárodnímu soudnímu dvoru soubor drtivě přesvědčivých argumentů, že izraelské zločiny skutečně představují genocidu, a vrcholní izraelští představitelé čelí možnosti žaloby u Mezinárodního trestního soudu.

Mé vlastní závěry ohledně situace v Gaze formovala nejen více než pětadvacetiletá zkušenost z regionů, které zažily či zažívají genocidní násilí, ale především osud mého vlastního národa. Jako bosenští Muslimové jsme také utrpěli a přežili válečné tažení, jehož cílem bylo vyhladit nás v zemi, na kterou si činili nárok druzí.

Jistě, kontext každého z těchto zločinů je odlišný. Jejich historické příčiny a hlubší kořeny se různí, současně ale mají mnoho společných rysů, zvláště pokud jde o charakter zločinů spáchaných v Bosně a v Gaze.

K ospravedlnění násilí na Palestincích v Gaze používal Izrael od samého začátku stejné argumenty, jaké zaznívaly i ze strany Srbů během genocidy na bosenských Muslimech. Palestinci nejsou lidé, děti nejsou děti, všichni jsou nyní „Hamás“.

Masové hroby

Na Palestince se od počátku hledí v lepším případě jako na bezpečnostní hrozbu, kterou je třeba odstranit. V horším případě — jak to vyjádřili lidé formátu izraelského premiéra nebo ministra obrany — jsou Palestinci Amálek, jsou to lidská zvířata, s nimiž Izrael nebude mít slitování.

Od té chvíle svět přihlíží tomu, jak Izrael zabíjí a mrzačí další a další tisíce civilistů za pomoci přesných a technologicky vyspělých zbraní, často dodaných Spojenými státy a dalšími západními zeměmi. Izraelské letectvo srovnává se zemí celé bloky obytných domů, v nichž dosud žijí lidé, pod sutinami rozbombardovaných nemocnic se nacházejí masové hroby, v sevření nemilosrdnou blokádou bez přísunu základních potravin umírají novorozenci.

Záběry dlouhých řad palestinských mužů, svlečených do spodního prádla, kteří klečí s hlavou skloněnou před hlavněmi namířených zbraní, vyvolávají v mnohých z nás vzpomínky na koncentrační tábory Omarska a Keraterm. Do nich bosenskosrbská armáda odvlekla muže z mého rodného města Prijedor, aby je mučila a zabíjela během „výslechů“ poté, co je obvinila, že jsou „džihádisté, teroristé, mudžáhidé“.

Videa zachycující škodolibé oslavy masových zvěrstev, pořízená izraelskými vojáky v palestinských domech krátce předtím, než je zdemolují, se na sociálních sítích střídají se záběry izraelských politiků, kteří ospravedlňují krvavá jatka v Gaze prohlášeními, že v Gaze nejsou žádní nevinní, že Palestinci si sami zvolili Hamás, a jsou tedy všichni do jednoho teroristé — ne-li dnešní, pak jistě zítřejší.

Tento slovník je nám, bosenským Muslimům, až příliš důvěrně známý.

Od vypuknutí války proti Gaze vystoupily paralely mezi bosenskou genocidou a genocidou v Gaze na povrch ještě ostřeji a zřetelněji. Terorizování civilistů, vedoucí k jejich naprostému pokoření, vyhlašování „bezpečných zón“, z nichž se vzápětí stanou místa masového zabíjení, útoky na nemocnice, školy a humanitární konvoje — to všechno jsme v devadesátých letech minulého století zažili i my.

V Srebrenici, která se během bosenské války ocitla v obležení, odůvodnili bosenští Srbové genocidu tím, že se jedná o odvetný útok za agresi, již bosenská armáda podnikala z obklíčené enklávy. Stejná manipulativní obvinění a stejné popírání se vynořují i dnes.

Radovan Karadžič, bosenskosrbský vůdce odsouzený za genocidu a oslavovaný hrdina islamofobní krajní pravice na Západě, nevynechal jedinou příležitost vykreslit své genocidní tažení jako svatou válku, v níž bránil západní civilizaci před „hordami islamistů“, zřejmě jakousi moderní obdobou osmanských Turků před branami Evropy.

Ovšem výrok o „válce, jejímž pravým a skutečným cílem je zachránit západní civilizaci (…) před říší zla“, nepochází od Karadžiče, nýbrž od izraelského prezidenta Jicchaka Herzoga. Je alarmující, že tento vzkaz si dnes nachází cestu k významnému a vlivnému publiku, jak o tom svědčí tvrdé potlačování protestů proti izraelským zločinům, počínaje ulicemi německých měst a kampusy amerických univerzit konče.

Trvalé poškození

Paralely mezi genocidou v Gaze a genocidou bosenských Muslimů však nekončí u dehumanizace, způsobu získávání souhlasu, charakteristických rysů zločinů a metod jejich implementace. Patří k nim i motivace: totiž snaha zasadit cílové populaci natolik hlubokou ránu, že se z ní už nevzpamatuje, což útočníkům umožní natrvalo se zmocnit okupovaného území.

Když soudci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii rozhodovali o tom, zda v Srebrenici došlo ke genocidě, dospěli k závěru, že „ve chvíli, kdy bosenští Srbové zahájili své genocidní tažení, byli si vědomi toho, že rána, kterou tím bosenským Muslimům způsobí, bude mít trvalé následky“.

Izraelští političtí vůdci a velká část veřejnosti, která jejich počínání v Gaze schvaluje, se ani nesnaží zastřít přesně tentýž záměr: totiž aby škoda, kterou Palestinci v Gaze utrpí, byla tak velká, že se z ní v dohledné budoucnosti nedokážou vzpamatovat — pokud vůbec někdy.

Svědčí o tom ostatně i úroveň zkázy, obrovské ztráty a traumata, jimiž trpí veškeré obyvatelstvo Gazy. Nejlépe to vystihuje název, který své zprávě o situaci dala organizace Carnegie Endowment for International Peace: „Pro Gazu možná žádný ‚den poté‘ nenastane.“ Všem genocidám je společné, že se dějí s jediným konečným cílem — natrvalo se zbavit určité skupiny lidí v daném prostoru ve veškerých jejích projevech: ekonomickém, kulturním a v posledku i fyzickém a biologickém.

V Bosně se tohoto cíle Karadžičovi dosáhnout nepodařilo — nebo alespoň ne zcela. Ve Srebrenici se dál rodí bosenské muslimské děti. Oběti připomíná Památník srebrenické genocidy, který uchovává památku na genocidu a pravdu o tom, co se ve Srebrenici stalo. Ale bosenská muslimská populace je už jen zlomkem toho, čím byla před genocidou. Jen čas ukáže, zda se někdy z téhle rány zvedne, anebo zda získá navrch zhoubný Karadžičův odkaz.

Podstatu toho, čím se genocida odlišuje od jiných zločinů, soudci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii shrnuli slovy: „Strůjci a pachatelé genocidy se pokoušejí zbavit lidstvo bohaté rozmanitosti národů, ras, etnik a náboženství. Je to tedy zločin namířený proti veškerému lidstvu, protože konečnou ztrátu pociťuje nejen zasažená skupina čelící vyhlazení, ale lidstvo jako celek.“

Trvalo téměř třicet let, než toto lidstvo uznalo oběti genocidy ve Srebrenici prostřednictvím rezoluce OSN, přijaté v letos květnu. A zatímco píšu tyto řádky, totéž lidstvo není s to zastavit izraelské genocidní tažení — a dokonce ani uznat jeho palestinské oběti, mluvit o křivdě, která se jim děje, a pohnat její pachatele před spravedlnost.

Tím spíše má zásadní význam solidarita mezi oběťmi. Když už nic jiného, je povinností nás, bosenských Muslimů, stejně jako všech ostatních obětí genocid kdekoli na světě pozvednout hlas a po tom všem, co jsme sami vytrpěli, se obětí v Palestině zastat. To my jsme to lidstvo, o kterém mluvili soudci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Z anglického originálu War on Gaza: Israel's onslaught recalls horrors of Bosnian genocide publikovaného internetovým magazínem Middle East Eye přeložila MAGDALĚNA JEHLIČKOVÁ