Rok testování lidskosti
Filip OutrataTam, kde se určitým skupinám lidí upírá lidskost, je všechno dovoleno. Deficit lidskosti, který ukazují reakce na pomoc lidskoprávních organizací obyvatelům Gazy, je varováním i pobídkou k tomu, být opravdu humánními lidmi.
Skončený rok 2024 pro mě bude rokem, kdy snad víc než kdy jindy byla testována lidskost. Reakce na nekončící humanitární katastrofu v Gaze, která přechází v plánované izraelské etnické vyčištění válkou zničeného území a pokračující likvidaci celé populace genocidními metodami vyhladovění a zbavení lékařské péče, ukazuje velmi jasně, co je kdo zač.
Ti, kdo zaplnili české facebookové profily Lékařů bez hranic a Člověka v tísni vzteklými reakcemi na to, že obě jmenované humanitární organizace do své pomoci potřebným zahrnují i trýzněné obyvatele Gazy, trpí deficitem lidskosti. Nevadí jim, že děti umírají bez lékařské pomoci, nevadí jim nic z příkoří, která zakoušejí, protože Palestince nepovažují za lidi. To je význam slova „dehumanizace“, které bezesporu je jedním ze slov právě skončeného roku.
Je smutné dozvědět se něco takového o tak velkém počtu vlastních spoluobčanů. Ale je to vlastně užitečné a poučné. Tam, kde se určitým lidem upírá lidskost, kde už není uznávána, tam je všechno možné, všechno dovolené. Ti, kdo jsou schopni považovat děti pouze za potenciální teroristy a odpírat jim právo na život, jsou schopní všeho. Jsou ohrožením pro ostatní, a nezáleží na tom, že třeba sami sebe považují za ochránce svobody proti „terorismu“.
Je potřeba si to dobře pamatovat, protože s těmito lidmi budeme v této zemi i nadále žít. Diskutovat s takovými lidmi má smysl jen v omezené míře, spíše je důležité zvolit správné aktivity, od podpory všech organizací, iniciativ a projektů, které lidskost a lidská práva nechápou selektivně, politicky utilitárně, podle velmocenské objednávky, ale autenticky, pravdivě, celostně.
Nesmírně důležité je propojovat se s podobně smýšlejícími, s „humánními lidmi“, a vytvářet širší společenství. Propalestinská solidarita je jen jedním z příkladů, kde a jak je možné se setkávat a propojovat, posilovat se navzájem, učit se dalším a dalším významům toho, co znamená být opravdu lidským člověkem.
A zřejmě ze všeho nejdůležitější je nevzdávat se naděje. Síla zbraní, rafinovaných a technologicky fascinujících způsobů zabíjení, ale i hrubé síly nekonečných skladů hloupých bomb, se může zdát nezastavitelná. Síla lidské hlouposti a nevědomosti, síla vytěsnění a odmítání pravdy se může také zdát neporazitelná. A přece uprostřed toho všeho lidé zůstávají lidmi, bytostmi propojenými navzájem něčím hlubším a silnějším.
Jak říká na závěr své kapitoly v knize Na této zemi je pro co žít. Podněty k osvobození Palestiny filmařka Nataša Dudinská: „Je to politicky radikální krok, věřit v mír a naději. Jenže nic jiného nám nezbývá. Jakmile se člověk vzdá naděje, přestane se o ni zasazovat.“ Ať je přicházející rok 2025 rokem prohlubující se lidskosti, rokem účinné pomoci a neúnavné naděje.
V této republice zůstáváme hluboko v kmenovém způsobu uvažování. Lidskost ovšem, samozřejmě - “našim”. Brutalitu těm, jež považujeme za “ty druhé”.
a jen dodám, že to není jen specialita České republiky. Tady to má takový specifický nádech, "my jsme ti muzikanti, co za nic nemůžou/nikdy nemohli".
„Nastupující generace profesionálů*ek zpochybňují představu, že by žurnalisté*ky měli zůstat nestrannými a neutrálními, a tedy, že by ke stranám konfliktu mělo být přistupováno stejně a bez předsudků.“
https://fotografgallery.cz/rethinking-palestine-coverage/
---------------------------------------
„Zejména pak aktuálně s izraelskou válkou v Gaze, se vtírají otázky ohledně toho, jak absence předsudků může být zneužita ke znejasnění situace či vytvoření prostoru pro šíření nebezpečných a nepodložených názorů.“
Nejdřív do nás, pane Outrato, hustí, že se musíme zbavit předsudků, a pak zase, že předsudky jsou správné (hlavně tedy užitečné). Normální člověk by se z toho za chvíli úplně zbláznil.
Mám si tedy, pane Outrato, předsudky ponechat, nebo se jich zbavit?