↗

Ti, kdo jsou schopni považovat děti pouze za potenciální teroristy a odpírat jim právo na život, jsou schopní všeho. Jsou ohrožením pro ostatní, a nezáleží na tom, že třeba sami sebe považují za ochránce svobody proti „terorismu“. Palestinský hoch v Gaze, 31. prosince 2024. Foto Omar Al-Qatta, AFP

Skončený rok 2024 pro mě bude rokem, kdy snad víc než kdy jindy byla testována lidskost. Reakce na nekončící humanitární katastrofu v Gaze, která přechází v plánované izraelské etnické vyčištění válkou zničeného území a pokračující likvidaci celé populace genocidními metodami vyhladovění a zbavení lékařské péče, ukazuje velmi jasně, co je kdo zač.

Ti, kdo zaplnili české facebookové profily Lékařů bez hranic a Člověka v tísni vzteklými reakcemi na to, že obě jmenované humanitární organizace do své pomoci potřebným zahrnují i trýzněné obyvatele Gazy, trpí deficitem lidskosti. Nevadí jim, že děti umírají bez lékařské pomoci, nevadí jim nic z příkoří, která zakoušejí, protože Palestince nepovažují za lidi. To je význam slova „dehumanizace“, které bezesporu je jedním ze slov právě skončeného roku.

Je smutné dozvědět se něco takového o tak velkém počtu vlastních spoluobčanů. Ale je to vlastně užitečné a poučné. Tam, kde se určitým lidem upírá lidskost, kde už není uznávána, tam je všechno možné, všechno dovolené. Ti, kdo jsou schopni považovat děti pouze za potenciální teroristy a odpírat jim právo na život, jsou schopní všeho. Jsou ohrožením pro ostatní, a nezáleží na tom, že třeba sami sebe považují za ochránce svobody proti „terorismu“.

Je potřeba si to dobře pamatovat, protože s těmito lidmi budeme v této zemi i nadále žít. Diskutovat s takovými lidmi má smysl jen v omezené míře, spíše je důležité zvolit správné aktivity, od podpory všech organizací, iniciativ a projektů, které lidskost a lidská práva nechápou selektivně, politicky utilitárně, podle velmocenské objednávky, ale autenticky, pravdivě, celostně.

Nesmírně důležité je propojovat se s podobně smýšlejícími, s „humánními lidmi“, a vytvářet širší společenství. Propalestinská solidarita je jen jedním z příkladů, kde a jak je možné se setkávat a propojovat, posilovat se navzájem, učit se dalším a dalším významům toho, co znamená být opravdu lidským člověkem.

A zřejmě ze všeho nejdůležitější je nevzdávat se naděje. Síla zbraní, rafinovaných a technologicky fascinujících způsobů zabíjení, ale i hrubé síly nekonečných skladů hloupých bomb, se může zdát nezastavitelná. Síla lidské hlouposti a nevědomosti, síla vytěsnění a odmítání pravdy se může také zdát neporazitelná. A přece uprostřed toho všeho lidé zůstávají lidmi, bytostmi propojenými navzájem něčím hlubším a silnějším.

Jak říká na závěr své kapitoly v knize Na této zemi je pro co žít. Podněty k osvobození Palestiny filmařka Nataša Dudinská: „Je to politicky radikální krok, věřit v mír a naději. Jenže nic jiného nám nezbývá. Jakmile se člověk vzdá naděje, přestane se o ni zasazovat.“ Ať je přicházející rok 2025 rokem prohlubující se lidskosti, rokem účinné pomoci a neúnavné naděje.