Ve výběru krátkých dokumentárních filmů na festivalu o novinářství Press Play Prague se promítal i snímek Německý problém s Palestinou o potírání propalestinských hlasů v Německu, režírovaný britsko-palestinským novinářem Jadem Salfitim. Salfiti žije v Berlíně a Londýně a přispíval do médií jako Guardian, Al-Džazíra, New Arab nebo Financial Times. Hovořili jsme s ním o tom, v čem nemožnost novinářsky působit přímo v Gaze mění pohled na zaběhané novinářské postupy, o důležitosti kontextu sdělení nebo o tom, jak spolu souvisí antisemitismus a kolonialismus.

Německo bylo dlouho považováno za zemi, která se obdivuhodně vyrovnala se svou historickou vinou za holokaust. Jak tuto všeobecně přijímanou tezi narušuje současné potírání propalestinských hlasů?

Pokud se bavíte s progresivními levicovými Židy a Izraelci v Berlíně, argumentují, že se Německo se svou minulostí nevyrovnalo, protože i jejich hlasy jsou dnes umlčovány. Mnoho z nich upozorňuje na to, co páchá Izrael v Gaze — a zažívají cenzuru či zneuctění ze strany německých médií.

Německo může tvrdit, že se vyrovnalo se svou minulostí nenávisti vůči Židům. Ale velká otázka je: byl antisemitismus jediným problémem Německa? Nebo to byla spíš xenofobie, strach z jinakosti, neochota budovat vskutku různorodou společnost?

A jde pouze o Německo? Jak se se svou minulostí vyrovnala Evropa? Minulost Anglie, odkud pocházím, je těžce poznamenána dědictvím kolonialismu. Co se stalo Židům v Německu, nebylo samozřejmě koloniální povahy v konvenčním slova smyslu. Proti Židům však byly použity techniky podobné těm koloniálním, jako je vysídlení nebo masové vyvražďování. Možná bychom si proto měli položit spíš otázku, zda se se svou minulostí vyrovnala Evropa.

A to nikoliv pouze v kontextu druhé světové války, ale i v kontextu kolonialismu.

Ano. Je namístě se ptát, jestli nemáme vnímat holokaust a mnoho staletí trvající nenávist vůči Židům jako součást koloniální tradice. Debaty o Izraeli jsou však od debat o kolonialismu zpravidla oddělené.

Můžete to rozvést?

Sionismus de facto slíbil zemi jedněch lidí jiným lidem. Čímž nepopírám, že na území historické Palestiny ještě před založením Izraele žili jako součást různorodé společnosti i palestinští Židé.

Holokaust a antisemitismus v Evropě vycházel z myšlenky nadřazenosti a dominance — někteří lidé mají zkrátka větší hodnotu než jiní. A podobnými myšlenkami, nutností „civilizovat“ domorodé obyvatele, byl obhajován i kolonialismus.

Co má současné směšování antisemitismu s kritikou Izraele za následky pro boj se skutečným antisemitismem, tedy s nenávistí vůči Židům?

Směšování kritiky Izraele s antisemitismem vychází z různorodosti definic antisemitismu. Některé z nich jsou tak široké, že se musíme ptát, kdy je jejich smyslem ještě obrana lidských práv a kdy už jen obrana státu Izrael.

Máme například definici IHRA, tedy Mezinárodní aliance pro připomínku holokaustu, dle jejíž vágní formulace je delegitimizace státu Izrael zároveň delegitimizací židovské komunity, což představuje antisemitismus. Pokud však prohlásíme „Svobodu Palestině!“, znamená to rovnou delegitimizaci státu Izrael? Je delegitimizací Izraele nosit kefíju, šátek spojený s bojem za osvobození a palestinská práva? Hranice jsou dnes natolik rozostřené, že se někteří skutečně domnívají, že hovořit o právech Palestinců musí být antisemitské.

Musíme zároveň rozlišovat mezi antisemitismem a antikolonialismem, jakkoli spolu oba jevy souvisí. Nevěřím, že většina propalestinských aktivistů nebo demonstrantů jsou antisemity. Někteří z nich asi ano, ale rozhodně ne většina — s daleko větší pravděpodobností zastávají antikoloniální postoj. Vnímají svůj boj jako boj proti utlačovateli, jímž pro ně je izraelský stát, izraelská vláda.

To však neznamená, že problém se skutečným antisemitismem neexistuje. Antisemitismus samozřejmě existuje, podobně jako ostatní formy diskriminace.

Zaznamenal jste, že by zaměňování boje s antisemitismem za potírání propalestinských — k Izraeli kritických — hlasů nějak škodilo boji se vskutku antisemitskými činy, tedy s projevy nenávisti vůči Židům?

To je argument, který často zaznívá, značnou část zdokumentovaných antisemitských činů totiž páchá krajní pravice. Mnoho kritiků zároveň tvrdí, že antisemitismus je postihován především tehdy, když se jej dopouští člověk jiné než bílé barvy pleti, zpravidla někdo z Blízkého východu, Palestinec nebo Arab. Mnoho německých politiků dokonce hovoří o takzvaném „exportovaném antisemitismu“, což může vést k přehlížení antisemitismu páchaného na domácím trávníku. Německo má přitom stejně jako celá Evropa dlouhou a závažnou historii antisemitismu. Jde proto o vskutku nebezpečný jev.

Ve vašem dokumentu se zaměřujete na potírání propalestinských hlasů v akademickém prostředí a na kulturní scéně. Co německá média? Jak moc jsou svobodná při pokrývání války v Gaze?

Nejsem součástí německých redakcí, takže to mohu posoudit pouze na základě sledování německých médií — a ta jsou jednoznačně proizraelsky předpojatá. Ty, kdo hovoří o palestinských právech, bulvární tisk vyloženě zostuzuje jako podporovatele terorismu a antisemity — a to, i když jsou Židy či Izraelci.

Existují samozřejmě výjimky, zvláště nezávislá média jsou daleko férovější a nabízejí více prostoru palestinským narativům. Obecně je ale pokrývání tohoto tématu problematické a můžu jen spekulovat, co se děje uvnitř redakcí. Možná nemají řadoví redaktoři možnost se jednostrannosti vzepřít, možná s jednoznačně proizraelským postojem podobně jako část společnosti souhlasí a izraelskou krajně pravicovou vládu podporují, protože mají pocit, že tak nabývají jejich dějiny šťastný konec.

Máte pocit, že způsob, jímž západní mainstreamová média informují o válce v Gaze, podlamuje jejich obecnou důvěryhodnost?

Je třeba mít na paměti, že zahraniční novináři nemají do Pásma Gazy přístup, takže pokrývání dění přímo v oblasti je velmi omezené. To přimělo mnoho lidí sledovat Instagram a získávat tak informace přímo od „zdrojů“, respektive od fotografů a tvůrců obsahu přítomných na místě.

Ti možná nejsou tradičními novináři proškolenými v západním a liberálním střihu, ale dělají neskutečně důležitou práci, když vyprávějí místní příběhy a porušují pravidla tradiční novinařiny, která jim do té doby přiznávala roli pouhých zdrojů. V současnosti jsou nejen těmi nejlepšími zdroji, ale zároveň těmi nejlepšími novináři, protože nikdo jiný se dovnitř nedostane. Novináři z liberálního buržoazního establišmentu, jehož jsem sám součástí, je najednou musí sledovat, aby se dozvěděli, co se děje.

Zároveň je třeba vyzdvihnout, že současná situace umožnila malým médiím vstoupit do hry a nasvítit předpojatost velkých hráčů, napadnout převládající pojetí neutrality. Poukázat, že širší kontext daného tématu není neutrální a že široká veřejnost má o něm zavádějící informace.

Rozhodně však potřebujeme v prostředí tradiční liberální žurnalistiky zahájit debatu o tom, jak vypadá férové pokrytí, o objektivitě, o rámování, o kontextu, o nespočtu dalších problémů. Doufám, že současné dění takové debatě otevře dveře.

Jak se ve světle současného potlačování palestinských hlasů a trvající německé podpory Izraele cítí palestinská, potažmo arabská komunita v Německu?

Je nutno zdůraznit, že v Německu žije pravděpodobně vůbec největší palestinská komunita mimo Blízký východ. Je těžké určit, jak moc početná je, protože její příslušníci nemají v dokladech napsáno, že jsou Palestinci. Je s nimi nakládáno jako s osobami bez státní příslušnosti, protože Německo Palestinu zatím neuznává jako stát.

K problematickému pokrytí tématu a potlačování propalestinských protestů v Německu tak připočtěme, jak se tyto již tak marginalizované skupiny cítí v důsledku toho, že jsou zbaveny svých občanských práv. Pro budoucnost měst jako Berlín, která jsou čím dál více pluralistická — nádherně pluralistická — je klíčové tyto hlasy neupozaďovat.

PETRA DVOŘÁKOVÁ