„Šéfe, já jdu střílet!“ „Na novináře, pal!“ odvětil šéf.

Už brzy to bude přesně deset let od momentu, co na adresu novinářů takto „vtipně“ zalaškovali šéf Miloš Zeman a jeho podřízený Vratislav Mynář. Stalo se tak při exkurzi v armádní vrtulníkové základně v Náměšti nad Oslavou, když se někdejší hradní kancléř posadil do bojového vrtulníku Mi 24/35.

Dva roky na to se Miloš Zeman pochlubil při návštěvě Plzeňského kraje darem — dřevěnou maketou samopalu s nápisem „na novináře“, jehož zásobník tvořila lahev Becherovky. V podobném duchu o střílení novinářů bývalý prezident „vtipkoval“ i při návštěvě továrny na munici Sellier & Bellot. Na letecké základně v Čáslavi si zas na přítomného novináře z velkorážného kulometu helikoptéry rovnou nanečisto zastřílel. Vždyť je to bezva vtip, když není nabito.

Na tiskové konferenci, která se konala po setkání Miloše Zemana s jeho protějškem Vladimírem Putinem v Číně v roce 2017 pro změnu zazněl tento — jak posléze vysvětlil prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček — bonmot.

„Tady jsou další novináři? Novinářů je příliš moc, měli by se likvidovat.“ „Není nutné je likvidovat, ale omezit,“ odvětil Zemanovi s vědoucím úsměvem Putin.

Rusko, Izrael a další

Jenom pro kontext, v loňském roce Rusko trestně stíhalo pětačtyřicet novinářů, dvaadvacet médií zavřelo, zablokovalo 18500 webů a prohlásilo 272 novinářů a médií za zahraniční agenty. V ruském vězení ale také zemřela zmučená ukrajinská novinářka Viktoria Roščynová. Další dva ruští novináři zemřeli za podivných okolností.

V loňském roce bylo zabito celkově 124 novinářů a pracovníků médií. Hrozivý počet 85 z nich má na svědomí jeden jediný stát: Izrael.

Čeští novináři a novinářky mají to štěstí, že žijí v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Podle Světového indexu míru se pohybujeme v první patnáctce.

Jenomže ani u nás nejsou poměry ideální. Novináři nepatří podle statistik Sociologického ústavu Akademie věd k prestižním profesím. Jejich obliba se mezi první a druhou dekádou po roce 2000 výrazně propadla. Můžeme dovozovat, že výrazný díl práce na tom odvedly zmíněné ataky. Protože když může na někoho plivat prezident, proč by to nemohl dělat kdokoliv jiný…

Česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu, což je globálně působící profesní organizace, která se věnuje podpoře nezávislosti novinářů, ochraně svobody médií a zlepšování podmínek pro novinářskou práci, provedla ve spolupráci s výzkumnou agenturou Ipsos průzkum napříč redakcemi českých médií, jehož cílem bylo zjistit, jakou mají tuzemští novináři a novinářky zkušenost s útoky na svou osobu v souvislosti se svou prací.

Výsledky nejsou potěšující. Více než třetina českých novinářů a novinářek se setkává minimálně jednou měsíčně s nějakou formou útoku, agresí či ohrožením. Šest procent lidí pracujících v novinářské profesi čelí útokům denně, dalších patnáct procent týdně a sedmnáct procent měsíčně.

Nejčastější jsou verbální útoky v online prostoru, přičemž osobní verbální útoky zažívají více než dvakrát častěji ženy než jejich mužští kolegové. Osobním útokům pak čelí ve větší míře novináři-fotografové a novináři v regionech. Je to logické. Právě ti se pohybují v terénu častěji „na vlastní kůži“.

Tři čtvrtiny útoků směřují na novináře osobně, nikoliv na médium, pro které pracují. Z šedesáti procent jsou jejich původci běžní občané, v desíti procentech příznivci či příslušníci politických stran a v osmi procentech aktivisti nebo příznivci protestních hnutí.

Normalizace nenávisti

Pro novináře — nejen ty české — rozhodně platí, že ve svém vlastním sebepojetí se necítí jako chudinky či oběti, které vyžadují speciální zacházení. Data z průzkumu naopak ukazují, že novináři a novinářky mají tendenci považovat útoky, výhrůžky a agresi za něco, co musí v rámci své práce strpět. S tím, že ti služebně starší mají takzvaně hroší kůži, a jistou ostřílenost nebo vůli ustát nepříjemnosti dokonce považují za svou ctnost.

Současně ale 79 procent respondentů průzkumu připouští, že ohrožení novinářů je hrozbou pro svobodu tisku, 70 procent souhlasí, že riziko útoků a výhrůžek ovlivňuje práci novinářů a 44 procent je přesvědčeno, že útoky a výhrůžky způsobily, že novináři jsou v posledních letech opatrnější. Čtrnáct procent dokonce v odpovědi připustilo, že kvůli útokům a výhrůžkám někdy zvažovali odchod z profese.

Průzkumu se zúčastnilo 232 respondentů v době od 5. prosince 2024 do 20. února 2025.

V ideálním světě tvoří novináři a novinářky jeden z pilířů demokracie. Jsou korektorem, který pomáhá zajistit, aby se ve společnosti nešířily jevy jako korupce, autoritářství, rasismus či jakákoliv jiná forma utlačování slabších či znevýhodněných.

V tomto smyslu je skoro logické a nevyhnutelné, že kontroverzní politici jako Andrej Babiš — dojdou-li jim argumenty — označí médium jako je Deník Referendum za „prolhanou žumpu“. Je to jako když zloděj volá: chyťte zloděje.

Existuje nicméně možnost, že četnost verbálních agresí a útoků na novináře — navíc umocněných v algoritmy polarizovaném prostoru sociálních sítí — otevírají v duchu „normalizace nenávisti“ stavidla útokům vážnějšího charakteru. Jen v uplynulých týdnech vyzývali dva politici své fanoušky k fyzickým útokům na konkrétní novináře: Motorista Filip Turek a předseda Stačilo! Daniel Sterzik.

Ano, česká média nedělají všechno bezchybně. Dopouštějí se i zásadních přešlapů a rozhodně se mají kam posouvat. Za mnoho z těchto problémů však nemohou ani tak novináři samotní, jako spíše samotná skutečnost, kdo všechno dnes u nás média může vlastnit — a s jakým úmyslem…

Faktem zůstává, že navzdory nepříznivým okolnostem pracuje v českých médiích spousta srdcařů, kteří jen potřebují adekvátní podmínky pro to, aby svou práci mohli vykonávat co nejlépe a s patřičným étosem.

Jednou z takových podmínek je i ta, že se novináři a novinářky budou cítit ve výkonu své profese bezpečně. Mohlo by to prospět celé společnosti.

Autorka je místopředsedkyní českého výboru International Press Institute.