Pro Petra Boušku představovala práce na plný úvazek v Českém rozhlase jedno z jeho prvních zaměstnání. Začínal jako moderátor, vyzkoušel si práci v produkčním týmu, načež zakotvil jako redaktor v reportážním oddělení.

Bavilo ho to, profesně rostl, redakce mu věřila a podporovala jej. Snažil se proto každou svou reportáž vypracovat co nejpoctivěji.

„Některé reportáže se dají napsat od stolu za pomoci jednoho, dvou telefonátů. Jenže kvůli jiným reportážím jezdíš za čtyřmi různými respondenty na čtyři různá místa v Praze — během jediného dne. Pokud chceš dělat reportáže dobře, vyžaduje to kreativitu a nejen čas, ale i energii. Dnes už vím, že každý výstup nemusí být dokonalý… Ale má vůbec cenu dělat věci plytce? Nepřispívá to k tomu, že jsme zahlceni balastem?“ přemítá nad cappuccinem za podezřele horkého říjnového dne.

Za plný úvazek měl Bouška plat, „z něhož se v Praze dalo vyžít a něco málo zbylo“, takže v zájmu úspor vedle plného úvazku v rozhlase zároveň příležitostně moderoval jakožto externista.

S cynickým úsměvem vzpomíná na svůj „oblíbený den“. „Točil jsem reportáž, která měla ten den deadline. Zároveň jsem měl editorskou směnu. A do toho onemocněl moderátor. Takže jsem reportáž natočil a sestříhal, pak jsem si ji zeditoval a napsal k ní text, zařadil jsem ji jako editor do vysílání a pak jsem si ji ve vysílání ještě odmoderoval,“ směje se s tím, že taková situace naštěstí představuje „extrém“.

Po dvou letech začal pociťovat trvalou únavu a pokles nálady. „Do práce jsem přišel na devátou, jenže jsem se cítil vyčerpaný, proto mi trvalo dvě hodiny, než jsem začal být schopný pracovat. Takže jsem tam musel sedět dlouho. Po práci jsem přišel domů, dal jsem si večeři a šel jsem spát. Někdy jsem šel spát hned po práci, vzbudil jsem se, abych se navečeřel, a šel jsem zase spát,“ popisuje poslední fázi své práce na pozici reportéra.

Po několika měsících si připustil, že potřebuje volno a s redakcí se domluvil na ukončení pracovního poměru. Usoudil, že práce v českých médiích na plný úvazek mu nedává smysl. Dnes na volné noze vytváří pro Radio Wave podcast o duševním zdraví Balanc a působí jako lektor v oblasti duševní hygieny.

Roste objem práce, klesá objem financí

Podobné příběhy se píší i o dva tisíce kilometrů na jihozápad. Bývalý novinář Francisco Javier Zambrana Durán dnes učí španělštinu na střední škole. „Nechtěl jsem práci podřídit celý svůj život. Znal jsem několik lidí, jejichž kvalita života se zlepšila v momentě, kdy novinařiny zanechali. Ano, pracuji několik hodin i poté, co opustím učebnu — ale i tak mám mnohem víc volného času a méně stresu než v novinařině,“ popisuje pro španělský deník El Confidencial, naše partnerské médium v projektu PULSE.

Ve Španělsku se žurnalistice dokonce začalo přezdívat „precariodismo“, což je kombinace španělského slova periodismo, tedy novinařina, a precarización, tedy prekarizace.

Na tom, že pracovní podmínky v novinařině se za poslední léta zhoršily, se v deset let starém průzkumu Evropské federace novinářů shodlo celých sto procent respondentů a respondentek z devatenácti zemí. Mediální obec pak poukazuje na totožné příčiny a projevy napříč zeměmi.

S rozmachem technologií roste objem schopností, jež musejí novináři ovládat: kromě textu dnes musí často doručit fotografie i videa a ještě produkt prodat na sociálních sítích. V digitální době navíc nestárnou předčasně pouze včerejší noviny, ale každá čerstvá zpráva — tu je třeba zveřejnit okamžitě a bez chyb. Digitalizace tak novinářské obci paradoxně přinesla víc práce i stresu.

Zároveň zásadně klesly příjmy z prodeje tisku i příjmy z inzerce. Na internetu drtí mediální dosah algoritmy a příjem z reklamy ovládly digitální korporace. Ačkoliv žurnalistika představuje kvalifikovanou, časově a energeticky náročnou profesi, finančně bývá ohodnocena přinejlepším průměrnou mzdou — a často spíše mzdou podprůměrnou.

Napříč zeměmi bývají nejlépe ohodnoceni novináři působící v audiovizuálních médiích, zvláště v televizi, zatímco s nejnuznějšími výplatami se potýkají regionální novináři. Cesta do médií navíc zpravidla vede skrze neplacené stáže.

Dělat žurnalistiku je luxus

„Je upřímně řečeno velmi obtížné stát se novinářkou, pokud nemáte rodiče, kteří vás mohou dlouhou dobu podporovat. Většina mých univerzitních spolužáků pracuje v oblasti komunikace a marketingu nebo se dlouhou dobu živili jinými pracemi, aby díky nim mohli ‚investovat‘ do toho, že se stanou novináři. I já dodnes často pracuji v marketingu. Dělat žurnalistiku je luxus,“ popisuje Esperanza, šestatřicetiletá novinářka na volné noze, pro El Confidencial.

Skutečnost, že dělat žurnalistiku je „luxus“, představuje zásadní hrozbu pro různorodost médií. „Novináři prekérnost svých pracovních podmínek často musejí kompenzovat příjmem svých partnerů nebo jiných členů rodiny. Ze žurnalistiky se tak stává profese elit,“ podotýká k tomu pro francouzské médium Voxeurop německá výzkumnice médií Jana Ricková, která na téma prekarizace provedla průzkum mezi sto novináři a novinářkami v Německu. Za prekérní své podmínky označilo třiačtyřicet procent jejích respondentů.

Jak k tomu dodává španělská odborářka Beatriz Lara pro El Confidencial, jde přitom o profesi, která veřejnosti „tlumočí realitu“. Pokud jsou z novinařiny lidé z nižších sociálních tříd vyloučeni, zásadně se to odráží na způsobu, jímž média aktuální dění prezentují.

Rostoucí množství lidí navíc bloumá zchudlým mediálním trhem na volné noze — freelanceři tvořili už před deseti lety více než třetinu členů novinářských odborů v Evropě. Třeba ve Španělsku na volné noze pracuje asi šedesát procent lidí v médiích. Odměny za jednotlivé reportáže pro externisty přitom připomínají spíše symbolické finanční poděkování než důstojnou výplatu.

„Zatímco kmenoví novináři se většinou potýkají s vysokou pracovní zátěží v redakcích a nedostatkem rovnováhy mezi pracovním a osobním životem, novináři na volné noze popisují svou práci jako prekérní kvůli nízkému ohodnocení a nejistotě,“ poukazuje výzkumnice Ricková.

Ve španělských a českých médiích se zároveň rozmohl nešvar, jemuž se u nás přezdívá švarcsystém. V pozici živnostníků pracuje téměř čtvrtina novinářů v českých redakcích. Že jde o vykořisťovatelskou praxi, se přesvědčujeme s každou další kauzou novinářů a novinářek, s nimiž redakce „přerušily spolupráci“ po publikování nepohodlných materiálů — rozhovoru s palestinskou umělkyní nebo analýze funkčnosti digitálního stavebního řízení.

Nejméně spokojené jsou v médiích mladé ženy

Jako hlavní problém novinářské profese vychází špatná finanční kondice médií, a tím pádem nízké finanční ohodnocení novinářů a novinářek, i ze studie organizace Ženy v médiích, jíž se účastnilo 472 českých novinářů a novinářek. O odchodu z redakce dle studie uvažuje celá třetina respondentů, největší nespokojenost projevují především mladí lidé do třiceti let a ženy.

Vzhledem k přetrvávajícímu nerovnému sdílení péče o děti opouštějí ženy po třicítce často redakce mimo jiné proto, že novinářskou práci lze jen těžko skloubit s rodinným životem. „Osmkrát více novinářek než novinářů zažilo okamžik, kdy se neucházely o povýšení kvůli péči o rodinu. Pětkrát více novinářek také muselo měnit zaměstnavatele, protože jim nebyl ochoten upravit pracovní podmínky po návratu z rodičovské dovolené,“ píše se ve studii.

Celé tři čtvrtiny novinářek pak dle studie mají zkušenost se sexuálním obtěžováním v práci, a to jak ze strany kolegů, tak ze strany respondentů. Se sexismem mají zkušenost zvláště mladé ženy.

Své o tom ví Linda Bartošová, která začala v osmnácti letech s nálepkou „tváře z Miss“ pracovat v České televizi. A jelikož se na obrazovce osvědčila, v mladém věku začala moderovat prestižní pořady včetně hlavních zpravodajských relací.

„Léta jsem sloužila na ranních, denních a nočních směnách, svou pozici jsem si odpracovala, stejně jako mnoho dalších v televizi. A přesto jsem se stále setkávala s narážkami, že to co dělám, dělám jen díky svému vzhledu,“ popisuje Bartošová, jak mladé ženy musejí neustále prokazovat, že v médiích „mají co dělat“.

Právě televizní novináři a novinářky vyjadřují v porovnání s kolegy z rozhlasu či tisku největší míru nespokojenosti. Dle Bartošové v tom zvláště pro ty, kdo vystupují na obrazovce, hraje roli „obrovská míra exponovanosti“: „Jste neustále vidět, čelíte obrovskému tlaku na výkon, a abyste neřekla něco špatně. A v případě, že jste žena, se ke stresu přidává několik dalších faktorů. Lidé hodnotí, jak vypadáte, jak se pohybujete, jak moc jste sympatická.“

Novinářky se potýkají s útoky na vzhled

Bartošová postupně začala mít pocit, jakoby ztrácela vlastní identitu, jakoby byla pouhou „osobou z obrazovky“. Všechna ta energie, kterou do práce investovala, si vybírala svou daň: cítila se pořád unavená a začala trpět úzkostmi, které se projevovaly i somaticky. Navíc začala Českou televizi vnímat jako velmi zkostnatělou instituci.

„Moderovat v mém věku tak prestižní pořady sice bylo považováno za úspěch, ale já jsem čím dál víc cítila, že se chci profesně objevit i jinak, mít možnost věnovat se tématům, která mě bytostně zajímala, třeba feminismu nebo menšinám,“ vysvětluje, co vedlo k jejímu rozhodnutí v osmadvaceti letech z České televize odejít.

Dnes pracuje na volné noze na autorských projektech. Pro Radio Wave vytvořila úspěšné podcasty Krása o tlaku, jemuž ženy čelí ve spojitosti se standardy krásy, nebo podcast Slast o ženské sexualitě.

Právě reakce na podcast Slast, který byl poprvé odvysílán den poté, co jsme spolu hovořily, představují hořkou ilustraci specifických těžkostí, jimž ženy v médiích čelí. Novinář Miloš Čermák, který mimo jiné vychovává budoucí generaci novinářů na Fakultě sociálních věd, v reakci na podcast Bartošovou osočil z toho, že si myslí, „že je hezčí než všichni ostatní“.

S urážkami v souvislosti za svou práci má zkušenost takřka každý novinář a novinářka. Zatímco muži novináři se však setkávají především s útoky na svou domnělou politickou orientaci a profesní reputaci, novinářky se potýkají s útoky na svůj vzhled, gender a inteligenci. Celá třetina novinářek má zároveň zkušenosti s vyhrožováním sexuálním násilím.

Navzdory urážkám Bartošovou její současná práce konečně sytí. Sama o sobě ji však neuživí — je to především moderování na festivalech či pro firmy, díky nimž se jí daří nashromáždit dostatek peněz. „Dostatek nabídek na moderace přitom dostávám pouze díky tomu, že mě lidé znají z obrazovky. Jsem v tomto ohledu velmi privilegovaná, kdybych byla ,no name‘, práci na autorských projektech bych si zřejmě dovolit nemohla,“ podotýká.

Zbožštěný fetiš makání

Bartošová i Bouška se shodují, že přetížení novinářů a novinářek částečně vychází z našeho převládajícího přístupu k práci jako takové. „Jde o kulturu přístupu k práci, který jako česká společnost od revoluce máme, kult či skoro až zbožštěný fetiš ,makání‘. Žurnalistika je součástí kapitalistické reality, která je zaměřená na výkon a na zisk,“ přemítá Bouška.

Připouští nicméně, že práci v médiích činí specificky náročnou jejich neustálý provoz a skutečnost, že výsledky vaší práce jsou okamžitě vidět — a to včetně případných chyb. Na tlaky vyplývající z toho, že zvláště v době digitální se média nikdy nezastaví, poukazuje i Bartošová.

„Měl by se klást daleko větší důraz na osobní život. I novináři a novinářky by měli mít jasně ohraničenou pracovní dobu od — do, moct bez výčitek svědomí vypnout telefon,“ podotýká. Důsledkem současného nastavení není nic menšího než vysoké riziko vyhoření, s nímž mají Bouška i Bartošová osobní zkušenost.

Jak upozorňuje výzkumnice Jana Ricková, prekérní pracovní podmínky v novinářství se přirozeně odrážejí na kvalitě mediálního obsahu: „Existenční hrozby dopadají na kreativitu, nedostatek času vede k méně intenzivním rešerším anebo třeba k výběru časově méně náročných témat.“

Pakliže mediální obsah vytvářejí lidé na hraně vyhoření, kteří si svou práci mohou dovolit pouze díky finanční podpoře rodiny, klesá nejen kvalita médií a důvěra v ně. Křehčí se v důsledku stává i demokracie, jejíž nedílnou součástí svobodná média jsou.