Pro Petra Boušku představovala práce na plný úvazek v Českém rozhlase jedno z jeho prvních zaměstnání. Začínal jako moderátor, vyzkoušel si práci v produkčním týmu, načež zakotvil jako redaktor v reportážním oddělení.

Bavilo ho to, profesně rostl, redakce mu věřila a podporovala jej. Snažil se proto každou svou reportáž vypracovat co nejpoctivěji.

„Některé reportáže se dají napsat od stolu za pomoci jednoho, dvou telefonátů. Jenže kvůli jiným reportážím jezdíš za čtyřmi různými respondenty na čtyři různá místa v Praze — během jediného dne. Pokud chceš dělat reportáže dobře, vyžaduje to kreativitu a nejen čas, ale i energii. Dnes už vím, že každý výstup nemusí být dokonalý… Ale má vůbec cenu dělat věci plytce? Nepřispívá to k tomu, že jsme zahlceni balastem?“ přemítá nad cappuccinem za podezřele horkého říjnového dne.

Za plný úvazek měl Bouška plat, „z něhož se v Praze dalo vyžít a něco málo zbylo“, takže v zájmu úspor vedle plného úvazku v rozhlase zároveň příležitostně moderoval jakožto externista.

S cynickým úsměvem vzpomíná na svůj „oblíbený den“. „Točil jsem reportáž, která měla ten den deadline. Zároveň jsem měl editorskou směnu. A do toho onemocněl moderátor. Takže jsem reportáž natočil a sestříhal, pak jsem si ji zeditoval a napsal k ní text, zařadil jsem ji jako editor do vysílání a pak jsem si ji ve vysílání ještě odmoderoval,“ směje se s tím, že taková situace naštěstí představuje „extrém“.

Po dvou letech začal pociťovat trvalou únavu a pokles nálady. „Do práce jsem přišel na devátou, jenže jsem se cítil vyčerpaný, proto mi trvalo dvě hodiny, než jsem začal být schopný pracovat. Takže jsem tam musel sedět dlouho. Po práci jsem přišel domů, dal jsem si večeři a šel jsem spát. Někdy jsem šel spát hned po práci, vzbudil jsem se, abych se navečeřel, a šel jsem zase spát,“ popisuje poslední fázi své práce na pozici reportéra.

Po několika měsících si připustil, že potřebuje volno a s redakcí se domluvil na ukončení pracovního poměru. Usoudil, že práce v českých médiích na plný úvazek mu nedává smysl. Dnes na volné noze vytváří pro Radio Wave podcast o duševním zdraví Balanc a působí jako lektor v oblasti duševní hygieny.

Roste objem práce, klesá objem financí

Podobné příběhy se píší i o dva tisíce kilometrů na jihozápad. Bývalý novinář Francisco Javier Zambrana Durán dnes učí španělštinu na střední škole. „Nechtěl jsem práci podřídit celý svůj život. Znal jsem několik lidí, jejichž kvalita života se zlepšila v momentě, kdy novinařiny zanechali. Ano, pracuji několik hodin i poté, co opustím učebnu — ale i tak mám mnohem víc volného času a méně stresu než v novinařině,“ popisuje pro španělský deník El Confidencial, naše partnerské médium v projektu PULSE.

Ve Španělsku se žurnalistice dokonce začalo přezdívat „precariodismo“, což je kombinace španělského slova periodismo, tedy novinařina, a precarización, tedy prekarizace.

Na tom, že pracovní podmínky v novinařině se za poslední léta zhoršily, se v deset let starém průzkumu Evropské federace novinářů shodlo celých sto procent respondentů a respondentek z devatenácti zemí. Mediální obec pak poukazuje na totožné příčiny a projevy napříč zeměmi.

S rozmachem technologií roste objem schopností, jež musejí novináři ovládat: kromě textu dnes musí často doručit fotografie i videa a ještě produkt prodat na sociálních sítích. V digitální době navíc nestárnou předčasně pouze včerejší noviny, ale každá čerstvá zpráva — tu je třeba zveřejnit okamžitě a bez chyb. Digitalizace tak novinářské obci paradoxně přinesla víc práce i stresu.