Založili jsme festival Press Play Prague. A takto vypadal první ročník
Jakub PatočkaMinulý týden se v Praze konal první ročník mezinárodního festivalu filmů o novinářství Press Play Prague, který Deník Referendum pořádá společně s Project Syndicate a Kinem Atlas. Přinášíme reflexi šéfredaktora DR s fotogalerií z akce.
O tom, že bychom mohli pořádat festival filmů o novinářství, jsem snil od chvíle, kdy jsem zjistil, jak ohromné množství skvělých hraných filmů, zobrazujících novináře jako hlavní postavy, bylo natočeno. Na internetu lze najít hned několik průběžně aktualizovaných seznamů. Jeden z nich, vytvořený jistým nizozemským nadšencem, který už z internetu bohužel zmizel, se pro mě stal programem, podle něhož jsem před lety metodicky postupoval a zhruba 150 filmů, které v něm byly zařazeny, jsem jeden po druhém viděl. Od té doby jsem příležitostně mezi kolegy mluvil o tom, jak pěkné by bylo jednou za rok pořádat takovýchto filmů přehlídku.
Z plánů by ale asi nic nebylo, nebýt toho, že se náš přítel, autor našich novin a příležitostný spolupracovník na filmových projektech Vít Janeček stal jedním z provozovatelů Kina Atlas. Když přišel s dotazem, zda nemáme nějaké nápady, co by se v kině dalo dělat za akce, svěřil jsem mu svou ideu.
Vítovi se nicméně zdálo pořádat pouze přehlídku klasických filmů málo, chtěl, aby akce byla „skutečným“ festivalem, se soutěžemi nových filmů. Takové množství hraných filmů o novinářích se ovšem nenatáčí — a tím bylo dáno, že součástí akce musejí být dokumenty. Bylo nám také jasné, že naše dvě instituce nemají dost sil a věhlasu na to, abychom mohli pořádat mezinárodní filmový festival jako akci, které by mezinárodní novinářské asociace a sítě věnovaly svou pozornost.
Proto jsem se obrátil na Project Syndicate, v Praze sídlící světovou novinářskou organizaci, která se specializuje na vydávání prvotřídních komentářů, jež od ní přebírají média po celém světě. Deník Referendum s Project Syndicate dlouhodobě spolupracuje — mimo jiné díky tomu u nás pravidelně vycházejí komentáře Janise Varufakise a Slavoje Žižka. Kolegové v Project Syndicate pochopili potenciál, který nápad má, a do přípravného týmu se zapojila zástupkyně šéfredaktora Rachel Danna. Pak — a do značné míry právě díky ní — věci začaly nabírat spád.
Úspěch, v jaký jsme se neodvažovali doufat
Vzhledem k tomu, že se nám přes velké úsilí na první ročník festivalu nepodařilo získat vůbec žádné granty či větší sponzory, dělalo se prakticky vše do poslední chvíle v nejužším týmu trojice zakladatelů festivalu a teď už můžeme přiznat, že ještě týden před ním jsme všichni měli z jeho průběhu obrovské obavy. Akci samozřejmě provázely různé potíže technického rázu, ale vcelku ji to poznamenalo mnohem méně, než jsme se odvažovali doufat.
Velmi příznivé ohlasy, kterých se nám teď ze všech stran dostává, patrně zaručila mimořádná kvalita programu — jak filmů, tak doprovodných besed. Na festivalu jsme uváděli pět klasických hraných filmů, šest nesoutěžních dokumentárních filmů v pěti blocích uváděných v rámci sekce Mimo rámce a dvanáct filmů soutěžních — šest celovečerních dokumentárních filmů a šest filmů krátkých.
Samozřejmě jsme vůbec netušili, kolik filmů a jaké kvality se do soutěže přihlásí. Kvalita i množství přihlášek nás ale natolik příjemně překvapily, že do obou soutěží jsme mohli vybrat pouze filmy prvotřídní kvality. To platí i pro snímky, které jsme vybírali mimo soutěž — tím pádem program prvního ročníku festivalu nabízel celkem třiadvacet skvělých filmů.
Uvedení všech nesoutěžních snímků provázely debaty: po hraných filmech s českými hosty, po nesoutěžních dokumentech s mezinárodními panely, vedené v angličtině. Některé z diskusí byly svým obsahem zcela mimořádné a už první ročník ukázal, o jak produktivní formát se může jednat — filmy skutečně několikrát inspirovaly účastníky debat k tomu, aby řekli věci, o nichž by se jinak nemluvilo. Všichni hosté vystupující na debatách, s nimiž jsem mohl mluvit, odcházeli z akce nadšení — to je nejlepší základ i propagace pro další ročníky.
I v tomto případě byla kvalita a rozmanitost zastoupených organizací mimořádná — k několika desítkám festivalových hostů (jejich plný přehled je ve festivalovém katalogu, který jsme letos vydávali pouze v angličtině a je ke stažení na webu) patřila zástupkyně šéfredaktorky Kyiv Independent Toma Istominová, která si pak z festivalu odvezla i cenu pro nejlepší celovečerní dokument, americká novinářka ruského původu Alsu Kurmaševová, která byla nedávno součástí výměny vězňů mezi západními zeměmi a Putinovým režimem, Lukáš Diko ze slovenského Centra Jána Kuciaka, Attila Mong z newyorského Výboru na obranu novinářů či James Kleinfeld z investigativního oddělení Al-Džazíry. Ten na vůbec nejhojněji navštívené festivalové akci představil dva mimořádně silné filmy investigativního týmu, jenž pracuje na tak mimořádné profesní úrovni, s jakou se v českých zemích prakticky není možné setkat.
Osm cen, šťastní tvůrci filmů… Za rok se uvidíme znovu!
Festival udělil celkem osm cen. O čtyřech hlavních cenách (pro nejlepší film a nejlepšího režiséra v obou soutěžních kategoriích) rozhodla porota, jejímiž členy byli Nina Chruščovová, Jiří Pehe a Irena Reifová. V obou kategoriích se také udělovala cena diváků. Festival nadto udělil jednu zvláštní nestatutární cenu — Cenu Spolku Šalamoun. A již během slavnostního zahájení dostala cenu za celoživotní přínos filmu a psanému slovu Eva Kantůrková.
Přehled cen udělených festivalem Press Play Prague:
- Nejlepší film Press Play Docs: Vrátil se — investigace sexuálního násilí
- Nejlepší režie Press Play Docs: Nadia Zouaouiová (Imanin odkaz)
- Nejlepší film Press Play Shorts: Jak Írán pronásleduje disidenty v exilu
- Nejlepší režie Press Play Shorts: Arnaud Froger a Robin Grassi (Případ Makse Levina — anatomie popravy)
- Cena diváků Press Play Docs: Výmaz voličů, s.r.o.
- Cena diváků Press Play Shorts: Prázdná židle
- Nestatutární Press Play cena Spolku Šalamoun: Nebezpečné téma
- Cena Press Play Prague za celoživotní přínos filmu a psanému slovu: Eva Kantůrková
Slavnostního ceremoniálu předávání cen se účastnila většina tvůrců filmů, které získaly ocenění — Ida Reihaniová a Stan Aron přebírali cenu za svůj dokument o pronásledování íránských disidentů, Jessica Jerreatová a Liam Scott z Hlasu Ameriky přebírali cenu za dokument Prázdná židle, ceny za své filmy převzali i američtí režiséři David Ambrose (Výmaz voličů s.r.o.) a Juan Ravell (Nebezpečné téma) a pro cenu za nejlepší celovečerní film si přišla Toma Istominová z Kyiv Independent.
Za úplně nejdůležitější ale pokládáme, že všichni z festivalu odjížděli šťastní a mnozí se dušovali, že za rok hodlají přijet znovu. Co bude dál? V Kině Atlas až do konání voleb v USA bude možné ještě několikrát vidět skvělý dokumentární film Davida Ambrose o investigaci reportéra Grega Palasta Výmaz voličů s.r.o. A po celý rok se bude při různých příležitostech uvádět film Poslední uzávěrka s Humphreyem Bogartem v hlavní roli.
V našich novinách si přečtete ještě dva rozhovory Petry Dvořákové s účastníky festivalu. S Tomou Istominovou vyšel už včera, s Jadem Salfitim, jehož dokument o pronásledování propalestinských aktivistů v Německu byl součástí soutěže krátkých filmů, připravujeme.
V Deníku Referendum, který je — spolu s Kinem Atlas a Project Syndicate — jednou ze tří pořádajících organizací, po úspěchu prvního ročníku chceme, aby se pořádání festivalu do budoucna stalo jednou z výkladních skříní naší organizace. Vždy jsme se snažili o to, aby se české novinářství konfrontovalo s nejlepšími mezinárodními profesními standardy a co nejvíce se jim přibližovalo. Festival Press Play Prague má po svém prvním ročníku všechny předpoklady stát se pro tuto naši ambici skvělou platformou.
Poslední slovo díků musí patřit všem kolegům a partnerům v dalších českých i zahraničních novinářských i jiných organizacích, bez kterých bychom festival nekončili v tak radostném rozpoložení. K nim patří i oba fotografové, jejichž snímky si můžete projít v galerii dokumentující průběh prvního ročníku. A v říjnu 2025 se uvidíme znovu!
