Založili jsme festival Press Play Prague. A takto vypadal první ročník
Jakub PatočkaMinulý týden se v Praze konal první ročník mezinárodního festivalu filmů o novinářství Press Play Prague, který Deník Referendum pořádá společně s Project Syndicate a Kinem Atlas. Přinášíme reflexi šéfredaktora DR s fotogalerií z akce.
O tom, že bychom mohli pořádat festival filmů o novinářství, jsem snil od chvíle, kdy jsem zjistil, jak ohromné množství skvělých hraných filmů, zobrazujících novináře jako hlavní postavy, bylo natočeno. Na internetu lze najít hned několik průběžně aktualizovaných seznamů. Jeden z nich, vytvořený jistým nizozemským nadšencem, který už z internetu bohužel zmizel, se pro mě stal programem, podle něhož jsem před lety metodicky postupoval a zhruba 150 filmů, které v něm byly zařazeny, jsem jeden po druhém viděl. Od té doby jsem příležitostně mezi kolegy mluvil o tom, jak pěkné by bylo jednou za rok pořádat takovýchto filmů přehlídku.
Z plánů by ale asi nic nebylo, nebýt toho, že se náš přítel, autor našich novin a příležitostný spolupracovník na filmových projektech Vít Janeček stal jedním z provozovatelů Kina Atlas. Když přišel s dotazem, zda nemáme nějaké nápady, co by se v kině dalo dělat za akce, svěřil jsem mu svou ideu.
Vítovi se nicméně zdálo pořádat pouze přehlídku klasických filmů málo, chtěl, aby akce byla „skutečným“ festivalem, se soutěžemi nových filmů. Takové množství hraných filmů o novinářích se ovšem nenatáčí — a tím bylo dáno, že součástí akce musejí být dokumenty. Bylo nám také jasné, že naše dvě instituce nemají dost sil a věhlasu na to, abychom mohli pořádat mezinárodní filmový festival jako akci, které by mezinárodní novinářské asociace a sítě věnovaly svou pozornost.
Proto jsem se obrátil na Project Syndicate, v Praze sídlící světovou novinářskou organizaci, která se specializuje na vydávání prvotřídních komentářů, jež od ní přebírají média po celém světě. Deník Referendum s Project Syndicate dlouhodobě spolupracuje — mimo jiné díky tomu u nás pravidelně vycházejí komentáře Janise Varufakise a Slavoje Žižka. Kolegové v Project Syndicate pochopili potenciál, který nápad má, a do přípravného týmu se zapojila zástupkyně šéfredaktora Rachel Danna. Pak — a do značné míry právě díky ní — věci začaly nabírat spád.
Úspěch, v jaký jsme se neodvažovali doufat
Vzhledem k tomu, že se nám přes velké úsilí na první ročník festivalu nepodařilo získat vůbec žádné granty či větší sponzory, dělalo se prakticky vše do poslední chvíle v nejužším týmu trojice zakladatelů festivalu a teď už můžeme přiznat, že ještě týden před ním jsme všichni měli z jeho průběhu obrovské obavy. Akci samozřejmě provázely různé potíže technického rázu, ale vcelku ji to poznamenalo mnohem méně, než jsme se odvažovali doufat.
Velmi příznivé ohlasy, kterých se nám teď ze všech stran dostává, patrně zaručila mimořádná kvalita programu — jak filmů, tak doprovodných besed. Na festivalu jsme uváděli pět klasických hraných filmů, šest nesoutěžních dokumentárních filmů v pěti blocích uváděných v rámci sekce Mimo rámce a dvanáct filmů soutěžních — šest celovečerních dokumentárních filmů a šest filmů krátkých.
Samozřejmě jsme vůbec netušili, kolik filmů a jaké kvality se do soutěže přihlásí. Kvalita i množství přihlášek nás ale natolik příjemně překvapily, že do obou soutěží jsme mohli vybrat pouze filmy prvotřídní kvality. To platí i pro snímky, které jsme vybírali mimo soutěž — tím pádem program prvního ročníku festivalu nabízel celkem třiadvacet skvělých filmů.
Uvedení všech nesoutěžních snímků provázely debaty: po hraných filmech s českými hosty, po nesoutěžních dokumentech s mezinárodními panely, vedené v angličtině. Některé z diskusí byly svým obsahem zcela mimořádné a už první ročník ukázal, o jak produktivní formát se může jednat — filmy skutečně několikrát inspirovaly účastníky debat k tomu, aby řekli věci, o nichž by se jinak nemluvilo. Všichni hosté vystupující na debatách, s nimiž jsem mohl mluvit, odcházeli z akce nadšení — to je nejlepší základ i propagace pro další ročníky.
I v tomto případě byla kvalita a rozmanitost zastoupených organizací mimořádná — k několika desítkám festivalových hostů (jejich plný přehled je ve festivalovém katalogu, který jsme letos vydávali pouze v angličtině a je ke stažení na webu) patřila zástupkyně šéfredaktorky Kyiv Independent Toma Istominová, která si pak z festivalu odvezla i cenu pro nejlepší celovečerní dokument, americká novinářka ruského původu Alsu Kurmaševová, která byla nedávno součástí výměny vězňů mezi západními zeměmi a Putinovým režimem, Lukáš Diko ze slovenského Centra Jána Kuciaka, Attila Mong z newyorského Výboru na obranu novinářů či James Kleinfeld z investigativního oddělení Al-Džazíry. Ten na vůbec nejhojněji navštívené festivalové akci představil dva mimořádně silné filmy investigativního týmu, jenž pracuje na tak mimořádné profesní úrovni, s jakou se v českých zemích prakticky není možné setkat.
