Festival Jeden svět si za víc než čtvrtstoletí od svého prvního ročníku (1999) vydobyl pozici jedné z největších akcí svého druhu, je výjimečný počtem uváděných filmů, bohatstvím doprovodných programů, ale také tím, že není omezen na jedno město, ale odehrává se během několika týdnů — letos od 12. března až do 27. dubna — na mnoha místech České republiky, tentokrát ve více než padesáti městech.

Celovečerní dokumenty v sobě mají mimořádnou sílu, jsou to záznamy intenzivních osobních zkušeností, snad přesněji objevitelských výprav svých tvůrců, na které nás zvou s sebou. Není to přesný popis reality, ale její originální a jedinečný, vždy osobní otisk. Dokumenty jistě pomáhají svět poznávat z nových perspektiv a do větší hloubky, ale jejich největší síla je v tom, že umožňují svět spoluprožívat.

Podílejí se tak na vytváření a posilování empatie a citlivosti ke světu okolo nás. Svět dokumentů často bolí, dotýká se na citlivých místech, proniká přes ochranné vrstvy, znepokojuje, probouzí hlubší vrstvy lidskosti. Je to jedinečný trialog mezi filmaři, protagonisty jejich snímků — někdy tyto dvě kategorie splývají — a diváky.

České a koprodukční filmy

Podívejme se již do programu letošního ročníku. Začít můžeme doma. V sekci českých filmů jsou zastoupena důležitá témata, jako jsou sociálně vyloučené komunity ve filmu Fakír, ale také bezmála dvouapůlhodinový snímek Tomáše Hlaváčka o obchodu s chudobou Dům bez východu.

Pozoruhodné téma má česko-německý snímek Má země v nedohlednu, který sleduje cestu rodilých Venezuelanů s českými kořeny do Česka.

Českou stopu ostatně nese více snímků natočených v koprodukci, třeba česko-kyrgyzský film Nouzový signál zachycující osudy investigativního novináře Ali Toktakunova, nebo česko-dánský dokument Pan Nikdo proti Putinovi o ruském učiteli v zemi zachvácené válečnou propagandou.

Svět jménem Afrika

Mezi nejpůsobivější filmové zážitky na Jednom světě pro mě patří dokumenty s tématem Afriky, které vždy upozorní na to, jak je „černý kontinent“ obrovský a nekonečně rozmanitý. Nejinak je tomu i letos. Súdán po pádu diktátora Umara al-Bašíra ukazuje snímek Chartúm, střety mezi pasteveckými Sambury a potomky čtvrté generace bílých osadníků v Keni dokument Bitva o Laikipiji.

Do Ghany nás zavádí snímek Edity Wróblewské Když zavane harmatán, do Agadezu v Nigeru zase snímek Na hranici, do Mosambiku film Noci ještě páchnou střelným prachem, do sedmnáctimilionové konžské Kinshasy pak snímek Svítání noci.

Rozbitá mozaika Blízkého východu

Bohatá je i nabídka filmů věnovaných prostoru Blízkého a Středního východu. Do Íránu diváka přenese snímek Revoluce 3.0 Rezy Birda, do Libanonu dokument O pádu, mezi Kurdy na irácko-íránském pomezí film Co hory přináší Arashe Rakshiho, do syrského Homsu syrský snímek Vzpomínky plné přízraků Anase Zawahriho.

Ženská emancipace v islámských zemích je tématem filmu Hawa píše afghánské dokumentaristky Najiby Nooriové nebo snímku Hrany snů o egyptských dívkách, které zakládají divadelní spolek.

Palestinskou tematiku zastupuje čerstvě oscarem oceněný dokument Žádná jiná země, ale také film Gaza v bodě nula Rashida Masharawiho, mozaika dvaadvaceti krátkých filmů z aktuálního života v Gaze.

Technologie a ekologické hrozby

Několik dokumentů se věnuje hrozbám digitálních technologií. Temná zákoutí internetu a sociálních sítí zkoumá dánsko-norsko-švédský snímek Hacknout hejt, sexuální vydírání ve virtuálním prostoru zase španělský dokument režisérky Patricie Franquesa Můj sextortion deník.

Film Já jsem řekou, řeka je mnou oceňovaného česko-kanadského režiséra Petra Loma vypráví o novozélandské řece Whanganui, která v roce 2017 získala status živé osoby. O dopadech agresivní těžby na přírodu i místní komunity zase pojednává italsko-peruánský snímek Křídla z prachu.

Aktuální témata rozděleného světa

Zajímavé téma nabízí francouzský dokument Mezinárodní adopce: globální skandál, ukazující odvrácenou stranu mezinárodního trhu s adopcí sirotků z chudých zemí. Německý snímek Osamělý střelec v Hanau zase přináší náhled do násilí příznivců krajní pravice, jehož obětí se často stávají imigranté.

Politiku rozdělování rodin na jižní hranici USA přibližuje mexicko-americké dokumentární film Errola Morrise Rozděleni. Lidi na hraně společnosti v dnešní Číně ukazuje čínský snímek Zhenminga Guoa Úmorné dny a noci.

Hrané filmy už nejsou jen doplňkem

Festival Jeden svět byl dlouho výhradně zaměřen na dokumentární film a měl toto zaměření i přímo v názvu, letos ale podruhé vykročil za hranice dokumentárního žánru a zahrnul do programu i pestrou paletu hraných filmů. Ty se tematicky doplňují či překrývají s tématy dokumentárních sekcí a vlastně dokazují, jak jsou dnešní celovečerní dokumenty podobné hraným filmům se závažnou tematikou — obojí vycházejí z reálných konfliktů a zobrazují je, jen trochu jinými filmařskými metodami.

Hrané filmy tak už nejsou pouhým obohacením dokumentárního programu. Letos to dokazuje například francouzský snímek Hra s ohněm sester Delphine a Muriel Coulinových, intimní sociální drama ukazující radikalizaci a příklon ke krajní pravici. Silný zážitek jistě nabízí film O nuzné královně z Lagosu, odehrávající se v „plovoucích slumech“ nigerijské megalopole. Stejně působivý zážitek slibuje australsko-německo-mongolský film Vlci vždy přichází v noci.

Jako každý rok i tentokrát na Jednom světě platí, že díky pečlivému výběru filmů nelze sáhnout vedle a za vidění stojí vlastně všechny. A nejen díky samotným filmům, ale také kvůli tradičním debatám po projekcích, na které jsou vedle filmařů zváni další inspirativní hosté. Tak na viděnou na některé z projekcí tohoto jedinečného filmového mikrosvěta.