Krátce před tím, než vše zastínil nástup nového prezidenta v USA, se ve světě událo, co se vyhlíželo už od loňského jara: izraelská vláda a palestinský Hamás uzavřely dohodu o zastavení palby s dlouhodobější perspektivou. Učinily tak definitivně v polovině ledna za egyptského, katarského a amerického zprostředkování.

Osou dohody jsou vedle vlastního zastavení bojů tři fáze, během nichž mají být postupně vydáni všichni rukojmí unesení Hamásem do Gazy při útoku ze 7. října 2023 a Izraelem propuštěni vybraní palestinští vězni. Zároveň by mělo probíhat otevírání Gazy větším objemům pomoci, stahování izraelských vojsk z Pásma a posléze další vyjednávání o rekonstrukci a budoucí správě oblasti.

Fakt, že dohoda zatím drží, i skutečnost, že ji významněji napadá pouze nejextrémnější izraelský okraj, dávají naději, že by mohlo jít o vážně míněné ujednání — dost možná i o opravdový konec izraelského tažení započatého po 7. říjnu. Jistotu ovšem nemáme. Jak vlastní dohodu, tak vyjednávací proces totiž provází stále několik důležitých a přitom pořád nezodpovězených otázek.

Proč tak pozdě, proč právě takto a proč zrovna teď

Rámec uzavřené dohody byl na stole v podstatě od května, tehdy ještě pod názvem Bidenův plán. Finalizaci oddalovaly obě strany, přičemž zásadnějšími vstupy izraelská. Co tedy nakonec rozhodlo, že byly obstrukce v posledních měsících přehodnoceny? Byly to americké volby, v nichž chtěl izraelský premiér Netanjahu pomoci Donaldu Trumpovi?

Bylo to rozestavení figur ve věčné Netanjahuově vnitropolitické partii, jak naznačuje třeba Kenneth Roth v Time? Rozhodovat mohla i dynamika nálad v izraelské společnosti, jak míní Ori Goldberg na Al-Džazíře, ale stejně tak dobře mohlo jít i o klasický pokus uhrát jednoduše co nejvíce, s deadlinem Trumpova nástupu do úřadu.

Daná otázka je klíčová, protože nasvěcuje další vývoj. Někteří autoři, jako například Amoc Harel v Harecu, píší o přímém tlaku Trumpa na Netanjahua, a to skrze zvláštního zmocněnce Steva Witkoffa. Více pozorovatelů však naznačuje pravděpodobnou dohodu ve stylu něco za něco. Nejčastěji se mluví o perspektivní podpoře případného obnovení tažení, dalších plánů s Gazou či různých anexí. Příkladně Simon Tisdall v Guardianu ale zmiňuje i možnost další izraelské expanze do Sýrie, či dokonce bombardování Íránu.

Počítat je přitom třeba i s možností kalkulu na obnovení bojů. Zatím vyhlášené příměří je v dohodě koncipováno zprvu jen jako dočasné, respektive omezené na úvodní několikatýdenní fázi a následná další vyjednávání o budoucnosti Pásma. Teprve pokud rozhovory nezkrachují a přelijí se do další fáze, má být prodlouženo na neurčito.

V televizních anketách z vlastního Izraele dominuje názor, že teď nejdůležitější je návrat rukojmích, přičemž „potom se uvidí“. A sám Netanjahu v posledním projevu přímo zdůraznil, že Izrael si vyhrazuje právo tažení obnovit, pokud jednání o dalších fázích plánu zkolabují.

Izraelská armáda mezitím potvrdila, že část vojáků v Gaze během první fáze ještě zůstane.