Krátce před tím, než vše zastínil nástup nového prezidenta v USA, se ve světě událo, co se vyhlíželo už od loňského jara: izraelská vláda a palestinský Hamás uzavřely dohodu o zastavení palby s dlouhodobější perspektivou. Učinily tak definitivně v polovině ledna za egyptského, katarského a amerického zprostředkování.

Osou dohody jsou vedle vlastního zastavení bojů tři fáze, během nichž mají být postupně vydáni všichni rukojmí unesení Hamásem do Gazy při útoku ze 7. října 2023 a Izraelem propuštěni vybraní palestinští vězni. Zároveň by mělo probíhat otevírání Gazy větším objemům pomoci, stahování izraelských vojsk z Pásma a posléze další vyjednávání o rekonstrukci a budoucí správě oblasti.

Fakt, že dohoda zatím drží, i skutečnost, že ji významněji napadá pouze nejextrémnější izraelský okraj, dávají naději, že by mohlo jít o vážně míněné ujednání — dost možná i o opravdový konec izraelského tažení započatého po 7. říjnu. Jistotu ovšem nemáme. Jak vlastní dohodu, tak vyjednávací proces totiž provází stále několik důležitých a přitom pořád nezodpovězených otázek.

Proč tak pozdě, proč právě takto a proč zrovna teď

Rámec uzavřené dohody byl na stole v podstatě od května, tehdy ještě pod názvem Bidenův plán. Finalizaci oddalovaly obě strany, přičemž zásadnějšími vstupy izraelská. Co tedy nakonec rozhodlo, že byly obstrukce v posledních měsících přehodnoceny? Byly to americké volby, v nichž chtěl izraelský premiér Netanjahu pomoci Donaldu Trumpovi?

Bylo to rozestavení figur ve věčné Netanjahuově vnitropolitické partii, jak naznačuje třeba Kenneth Roth v Time? Rozhodovat mohla i dynamika nálad v izraelské společnosti, jak míní Ori Goldberg na Al-Džazíře, ale stejně tak dobře mohlo jít i o klasický pokus uhrát jednoduše co nejvíce, s deadlinem Trumpova nástupu do úřadu.

Daná otázka je klíčová, protože nasvěcuje další vývoj. Někteří autoři, jako například Amoc Harel v Harecu, píší o přímém tlaku Trumpa na Netanjahua, a to skrze zvláštního zmocněnce Steva Witkoffa. Více pozorovatelů však naznačuje pravděpodobnou dohodu ve stylu něco za něco. Nejčastěji se mluví o perspektivní podpoře případného obnovení tažení, dalších plánů s Gazou či různých anexí. Příkladně Simon Tisdall v Guardianu ale zmiňuje i možnost další izraelské expanze do Sýrie, či dokonce bombardování Íránu.

Počítat je přitom třeba i s možností kalkulu na obnovení bojů. Zatím vyhlášené příměří je v dohodě koncipováno zprvu jen jako dočasné, respektive omezené na úvodní několikatýdenní fázi a následná další vyjednávání o budoucnosti Pásma. Teprve pokud rozhovory nezkrachují a přelijí se do další fáze, má být prodlouženo na neurčito.

V televizních anketách z vlastního Izraele dominuje názor, že teď nejdůležitější je návrat rukojmích, přičemž „potom se uvidí“. A sám Netanjahu v posledním projevu přímo zdůraznil, že Izrael si vyhrazuje právo tažení obnovit, pokud jednání o dalších fázích plánu zkolabují.

Izraelská armáda mezitím potvrdila, že část vojáků v Gaze během první fáze ještě zůstane.

Co bude s Gazou

Podle uzavřené dohody se má teď Gaza v první fázi, tj. v oněch prvních dvaačtyřiceti dnech, velmi pozvolna otevírat. Izraelské jednotky se budou postupně stahovat na okraje Pásma, kde pro ně budou vytvořeny nárazníkové zóny. Palestinci se budou moci vracet domů a celkově pohybovat mnohem volněji. Po dvaadvaceti dnech od prvního dne příměří — tedy zhruba v polovině února — by už nikdo neměl omezovat propustnost mezi severní a jižní Gazou. A pak se — opět — uvidí.

Právě o budoucím uspořádání v Pásmu se má totiž ještě vyjednávat, a to ve všech aspektech: sociálním, politickém, finančním i ryze praktickém. Přes hranice proudí už nyní do Pásma desetinásobně větší objem pomoci než v závěru loňského roku. Zničená je ovšem nejen celá zbytková ekonomika oblasti, ale i infrastruktura, takže například nezávadná voda se bude muset ještě nějakou dobu dovážet.

Z humanitárního hlediska čeká Gazu teď horečnatá distribuce teplého oblečení, dek, potravin a léků, které snad konečně dorazí v potřebném množství. Řešit se bude obnova sítě ošetřoven, zdravotních středisek a posléze i nemocnic.

Problém s bydlením se podaří překonat možná za měsíce, ale spíše až za roky. Dvě třetiny budov v Gaze jsou nějak poškozené nebo zničené. Vracející se Palestinci si zatím přenášejí své stany a vztyčují si je na troskách svých někdejších domovů.

Co udělá s kondicí populace v Pásmu další období života v ruinách, tentokrát bez dronů a bombardování, ale zase s nejistým koncem? Jak rychle a s jakým rozpočtem se reálně začne s rekonstrukcí? A umožní vůbec Izrael do Gazy dovoz stavebního materiálů, který v minulosti soustavně blokoval?

„Úleva z konce války a radost z možnosti návratu se teď u přeživších Palestinců začne mísit s různými formami úzkosti pramenícími z uvědomování si toho, co vše bylo ztraceno, a zároveň z vědomí, že nic není do budoucna jisté. (…) Lidé budou hledat a pohřbívat své nejbližší, kteří zůstali po troskami. A u toho se budou pokoušet se obstarat si všechny nezbytnosti, kterých ještě dlouho nebude dost pro všechny. (…) Je zapotřebí si uvědomit, že i když příměří vydrží a pomoc bude umožněna v rozsahu, který je zapotřebí, stále budou ještě nějaký čas každodenně umírat lidé,“ shrnula pro kanadskou CBC Arwa Damonová z humanitární organizace INARA.

Co bude s Hamásem

Jde-li o budoucnost Hamásu, situace je ještě složitější. Hnutí se přirozeně — a jako vždycky — označuje za vítěze konfrontace. Nic nenasvědčuje tomu, že by se chystalo v Gaze odejít od moci. Izraelská strana se naopak dušuje, že Hamás v Gaze vládnout nenechá. Ve vzduchu tak visí další střet.

Jako kompromis se nabízí nějaká alternativní struktura s celopalestinskou reprezentací. O vytvoření něčeho podobného se Palestinci snaží už delší dobu s ruskou a čínskou pomocí, stále však bez úspěchu. Je navíc další otázkou, jak by se k takové alternativě stavěl Izrael.

Jak připomíná otevřeně i izraelský tisk, Netanjahu a jeho lidé musejí s Hamásem i nadále vyjednávat a svým způsobem spolupracovat, chtějí-li dostat z Gazy domů zbylá rukojmí; zároveň ale nemohou otevřeně přistoupit na to, že věci v Pásmu budou fungovat jako před 7. říjnem — pokud tedy chtějí opravdu dostát celé uzavřené dohodě.

„Izraelští představitelé dosud při různých příležitostech předjímají, že představitelé Hamásu budou muset v rámci druhé fáze dohodnutého procesu odejít do exilu. A že pokud odmítnou, s příměřím bude konec. Takto ostatně dokázal Netanjahu uzavřenou dohodu prodat i svým radikálnějším politickým partnerům,“ uvádí pro Brookings Institution ředitel jejího Centra pro blízkovýchodní politiku Natan Sachs.

Kdo tedy vlastně vyhrál?

Zde překládaný šéfredaktor Middle East Eye David Hearst vyzdvihuje v debatě o výsledcích ústřední roli palestinského vzdoru: i když izraelská armáda proměnila Gazu v ruiny, Palestinci vydrželi vzdorovat, dokud intervent nemohl než se stáhnout, aniž by dosáhl deklarovaných cílů.

To je perspektiva, na niž si myšlení zvyklé vnímat Hamás spíš jako tmářskou, fanatickou a hrdlořeznou strukturu než jako odbojovou těžko přivyká. Co mohli ostatně Palestinci dělat jiného než zkusit nějak vydržet, když jim hranice Gazy zůstaly uzavřené?

V jednom má ovšem Hearst objektivně pravdu: izraelský zásah končí perspektivním splněním pouze jednoho z nejčastěji vyhlašovaných cílů tažení — osvobození unesených rukojmích. Další dva — pacifikace Hamásu a zajištění kontroly nad bezpečnostní situací v Gaze a okolí — splněny spíše nebyly.

Jak rozebíráno výše, Hamás se má stále očitě k světu — Greg Myre pro NPR dokonce připomíná, že už zas oblékl i své džihádisticky vyhlížející uniformy; Izraelci by se současně podle dohody měli stáhnout i z vybudovaných a opevněných koridorů uvnitř Gazy, které v minulých měsících označovali za pro bezpečnost klíčové.

Vést v patrnosti je nicméně třeba i dvě další věci: za prvé, v celoregionálním kontextu se pozice Izraele přinejmenším krátkodobě velice zlepšila — paralyzován byl libanonský Hizballáh, rozvrácen syrský režim, Írán přišel o pozice; a vedle toho za druhé, poměry v Gaze se mohou ještě měnit.

Izraelské jednotky sice nezůstaly v koridorech, ale dosud jsou v nárazníkových oblastech uvnitř Pásma, což odpovídá dříve patrnému zónovému záměru. O postavení Hamásu přitom byla už řeč. Co do živé sily se sice má dnes za to, že svoje padlé bojovníky dokázal nahradit; těžko však po rozkladu íránských pozic nahradí rychle výzbroj, techniku či infrastrukturu.

Důsledky proměny pohledu světa na Izrael těžko předjímat. Ve střednědobém výhledu jsou ale pro něj důležité stejně jen postoje USA a arabských monarchií a zde je dynamika příznivá.

Na palestinské straně přitom o vítězství při zaplacené ceně těžko uvažovat — nejsme-li tedy skalně přesvědčeni, že skutečným cílem izraelského tažení bylo opravdu Palestince zlomit a z Gazy vytlačit.

Může se stát, že se postavení Gazanů perspektivně zlepší. Na to však musí příměří vydržet alespoň do jara a obě strany mít zájem dotáhnout další rozhovory, jež budou vzhledem k předmětu pravděpodobně mnohem těžší než ty doposud vedené.