Přemýšlela jsem nad svou první vzpomínkou na Palestinu a jedna z prvních a nejsilnějších se týká právě palestinského utrpení. Už tehdy mi podvědomě došlo, že bolest je neoddělitelnou součástí Palestiny.

Byl rok 2000, bylo mi šest let a na Al-Džazíře běžely záběry, které se mi vryly do paměti. Otec a syn krčící se za zídkou a zoufale volající o pomoc se snaží uniknout izraelské střelbě. Mohammed al Durrah zemřel, jeho otec byl vážně zraněn, ale přežil.

Pamatuju si to jako včera — já šestiletá, hypnotizovaná hrůzou a naprosto prázdným pohledem otce, který ztratil syna. Tyhle záběry obletěly svět a staly se symbolem palestinského utrpení a jsou jedním z nejtragičtějších momentů druhé intifády.

Privilegium

Přemýšlím nad privilegiem a nad tím, proč někteří lidé mají to štěstí a jiní ne. Jak se mám vyrovnat s tím, že já jsem tady a oni tam? Jak pracovat se svým vlastním privilegiem, když moje realita je tak odlišná od těch, kdo jsou v Palestině? Bylo a je snadné spadnout do pasti výčitek svědomí, když vím, že mám možnosti, které jim byly odepřeny.