Přemýšlela jsem nad svou první vzpomínkou na Palestinu a jedna z prvních a nejsilnějších se týká právě palestinského utrpení. Už tehdy mi podvědomě došlo, že bolest je neoddělitelnou součástí Palestiny.

Byl rok 2000, bylo mi šest let a na Al-Džazíře běžely záběry, které se mi vryly do paměti. Otec a syn krčící se za zídkou a zoufale volající o pomoc se snaží uniknout izraelské střelbě. Mohammed al Durrah zemřel, jeho otec byl vážně zraněn, ale přežil.

Pamatuju si to jako včera — já šestiletá, hypnotizovaná hrůzou a naprosto prázdným pohledem otce, který ztratil syna. Tyhle záběry obletěly svět a staly se symbolem palestinského utrpení a jsou jedním z nejtragičtějších momentů druhé intifády.

Privilegium

Přemýšlím nad privilegiem a nad tím, proč někteří lidé mají to štěstí a jiní ne. Jak se mám vyrovnat s tím, že já jsem tady a oni tam? Jak pracovat se svým vlastním privilegiem, když moje realita je tak odlišná od těch, kdo jsou v Palestině? Bylo a je snadné spadnout do pasti výčitek svědomí, když vím, že mám možnosti, které jim byly odepřeny.

Na začátku jsem se sebe ptala, jestli je dnes vůbec správné mluvit o svých vlastních zkušenostech, když jsou tak nepatrné ve srovnání s utrpením Palestinců. Ale pak jsem pochopila, že i mé vlastní pocity jsou stejně tak platné.

Přiznávám, že mě často dusí myšlenka, že bych se měla stydět za to, že žiju v bezpečí, zatímco oni čelí nepředstavitelné hrůze. Já jsem teď tady a oni tam. Minimum, co můžu udělat, je mluvit a tvořit. Ale proč je to tak vyčerpávající? Proč je to nekonečná smyčka destruktivních myšlenek, která mě drtila dnem i nocí? Noční můry, které už nechci nikdy znovu prožít. Pořád jsem si říkala: „Proč na tohle musím být sama?“

Byla jsem nas*aná. A možná pořád jsem. Že se víc lidí za mě nepostavilo, že jsem to všechno musela snášet sama — ty výhrůžky, ty hejty, ty neustálé konfrontace, to neustálé zpochybňování. A fakt, že jsem před rodinou o tom mlčela, abych jim nepřidělávala starosti, mě v té samotě jen utvrzoval.

Co mě na tom nejvíc zaráží, je, že jsem tuhle roli nikdy nechtěla. Nikdy by mě nenapadlo, že budu vyhlášená českou osobností roku nebo že o mně v rozhovorech budou mluvit jako o „palestinské tváři“ v české společnosti. Mým cílem bylo probudit soucit, ne stát se symbolem. A teď, po roce, tu stojím — naprosto zranitelná, s odkrytým osobním příběhem, svlečená do naha. Ale možná právě proto silnější než kdy dřív. Pokud moje privilegium znamená, že můžu mluvit, tak budu mluvit. A po tom všem už vím, že v tom nejsem sama.

Nespravedlnost

Nevěřím, že Netanyahu a jeho kumpáni budou žít bez trestu. Stejně jako nevěřím v trvalou nespravedlnost.

Věřím, že ten po generace předávaný pocit nespravedlnosti, ten cyklus utrpení, musí jednou skončit. A ne tím, že nás zlomí, ale tím, že se tohle zlo nebude moci dál přehlížet.

Jsem znechucená společností, která s takovou samozřejmostí a jistotou prohlašuje, že každý Palestinec je terorista. Masky se definitivně sundaly. Vidím otevřený rasismus, který pramení z dehumanizace Arabů. Česká média poskytují tomuto jazyku platformu a legitimizují ho. Ti, kteří nenávidí, mají konečně prostor ukázat svou pravou tvář. To je ten pravý důvod, proč dnes otevřeně nenávidí Palestince — protože tohle jim dává možnost tu nenávist ospravedlnit.

Nerozumím, s jakou lehkostí to lidé přijímají, jako by to byla univerzální pravda.

Cítím se jako vetřelec, i když mluvím jazykem národa, který mnou opovrhuje. Proč cítím takové napětí pokaždé, když začnu mluvit o Palestině? Proč je pro ostatní tak nepohodlné téma Palestiny? Proč se musím neustále obhajovat? Proč jsem Palestinkou v Čechách? A proč ku*va všichni mlčí?

Kdy si Izrael uvědomí, že válku nejde vyhrát tím, že lidi zničí? Kdy si Izrael uvědomí, že válku nejde vyhrát tím, že Gazu zničí? Útoky, které nezasáhly civilisty, jsou pro ně označovány za neúspěch — jak může být vraždění civilistů měřítkem úspěchu?

Izrael, jak se zdá, zapomíná na klíčový princip vedení války: vyhrát válku neznamená zmasakrovat slabší část populace. Úspěch spočívá v přesvědčení co největšího počtu lidí o vašem názoru. Pokud se na tuto válku podíváme tímto způsobem, Izrael ve skutečnosti už dávno prohrál. Má více nepřátel než kdykoli předtím a stále roste kritika sionismu jako ideologie, která způsobuje masové utrpení. A stejně jako prohrál v Gaze, prohraje i v Libanonu.

Půda

Moje spojení s Palestinou je hluboké a neoddělitelné od půdy, která mi byla odepřena. Jako potomek domorodých Palestinců cítím neviditelnou nit, která mě váže k tomuto místu, která je zdrojem mé identity. Půda není jen fyzickým prostorem, ale i nositelkou příběhů a generací, které tu byly před námi.

Indigenní lidé jsou strážci paměti Země, která nám ukazuje, jak klíčové je udržovat tyto vzpomínky živé, abychom mohli čelit nespravedlnosti a ochránit to, co nám patří. Půda, na kterou vzpomínám, nese v sobě odkaz našich předků a jejich moudrost.

Cesta ke změně vede přes odpor. Cokoli jiného je pouhé podrobení se. Odpor si žádá odvahu, ale hlavně nás nutí spojit se se svými základními hodnotami. Proto se nepřestávejme vzpouzet všemi možnými způsoby. Nepřestávejte chodit na shromáždění, demonstrace a akce. Pište, malujte, skandujte... a vzdorujte nespravedlnosti. V každém malém gestu, každém vyjádření nesouhlasu je síla a naděje na změnu.