Dobrá zpráva: na mezinárodní právo je Izrael krátký
Refik HodzićAutor, který byl mluvčím Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, o jehož judikáty se opírá i Mezinárodní trestní soud v rozhodnutí stíhat přední izraelské politiky, v komentáři pro DR vysvětluje, proč je to tak správně.
Není překvapením, že vydání zatykačů Mezinárodního trestního soudu na izraelského ministerského předsedu Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Jo'ava Galanta za jejich podíl na páchání zločinů proti palestinským civilistům v Gaze vyvolalo vlnu popuzených reakcí ze strany Izraele a jeho stoupenců. Jedná se o všehochuť výtečníků, kteří mají jedno společné: chatrný a dehumanizující charakter argumentů — od Bernarda-Henriho Levyho, jenž připomíná všechny zločiny v dějinách, jejichž obětí se židé stali, jako „důkaz“, že obvinění Izraele z genocidy páchané v Gaze nemohou mít reálný základ, až po Lindsayho Grahama, který doslova vyhlásil válku Mezinárodnímu trestnímu soudu a všem zemím, které by vydané zatykače hodlaly uplatnit.
Levyho dehumanizující vitriol, jehož ambicí je poskytnout filosofické a politické zdůvodnění mordu více než dvaceti tisíc dětí v Gaze, už rozebrali na součástky jiní a nezasluhuje další pozornost. Nicméně proti verdiktu Mezinárodního trestního tribunálu se vedou i nebezpečnější útoky.
Příkladem může být demokratický kongresman Richie Torres nebo izraelský politik Naftali Bennett, kteří tvrdí, že činy Izraele lze ospravedlnit jako sebeobranu či odvetu za brutální útok Hamásu ze 7. října 2023. Je tudíž zapotřebí ukázat si, v čem je uvedené tvrzení nepřijatelným překrucováním skutečnosti.
Jedná se totiž o argumenty, které jsou neudržitelné nejen morálně, ale ani z hlediska platného mezinárodního humanitárního práva. Ochrana poskytovaná civilistům v ozbrojených konfliktech je totiž absolutní a nepodmíněná, a Mezinárodní trestní soud činí správně, pakliže ji vymáhá.
Právo na sebeobranu není poukázkou k páchání válečných zločinů
Proizraelské hlasy jako Torres tvrdí, že Mezinárodní trestní soud kriminalizuje sebeobranu. Ve skutečnosti sebeobrana podle mezinárodního práva neospravedlňuje porušení žádného ze základních principů mezinárodního humanitárního práva. Útoky na civilisty, útoky nerozlišující mezi bojovníky a civilisty a disproporční užití síly jsou striktně zakázány Ženevskými úmluvami o ochraně obětí ozbrojených konfliktů i autoritativními judikáty mezinárodního práva.
Jak stojí v obžalobě Milana Martiće Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii vydané za odstřelování Záhřebu, k níž se jednomyslně přiklonil i odvolací senát, sebeobrana nemůže být zdůvodněním útoků na civilisty. Ve vyjádření se píše, že otázka, zda „byl útok veden jako preventivní, obranný či útočný je z právního hlediska irelevantní“, pokud jeho forma porušuje principy mezinárodního humanitárního práva.
Dostatek důkazů poukazuje k tomu, že také izraelské vojenské operace v Gaze vedly k systematickým útokům na civilisty. Obytné oblasti, nemocnice i školy — místa chráněná podle mezinárodního humanitárního práva — se staly terčem intenzivního bombardování. Je třeba zdůraznit, že i tam, kde se vyskytují vojenské cíle, útoky, které nedostatečně rozlišují mezi civilisty a bojovníky, anebo způsobují civilnímu obyvatelstvu nepřiměřenou újmu, porušují články 51 a 52 prvního Dodatkového protokolu Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů.
Naftali Bennett, který sám nechvalně proslul výroky, v nichž formuloval úmysl ubližovat palestinským civilistům, tvrdí, že akce Izraele představují legitimní odvetu za útoky Hamásu. Mezinárodní humanitární právo nicméně jakoukoli odvetu namířenou vůči civilistům striktně zapovídá.
Článek 51 odstavec (6) Dodatkového protokolu I říká: „Útoky proti civilnímu obyvatelstvu nebo civilním osobám z důvodů represálií jsou zakázány.“ Uvedený zákaz je standardní normou mezinárodního práva a platí bez ohledu na počínání protivníka.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii takový přístup ještě prohloubil, když v případu Milana Martiće, předáka srbských povstalců v Chorvatsku, jasně postuloval, že každá odveta musí splňovat striktní podmínky, mezi něž patří nezbytnost, proporcionalita a dodržování humanitárních principů.
I tehdy, jedná-li se o reakci na závažné násilnosti ze strany nepřítele, odveta musí respektovat zásady lidskosti. Nerozlišující a disproporční povaha útoků v Gaze, včetně užívání zvláště silných výbušnin v hustě osídlených oblastech, znamená, že argument odvetou je právně neudržitelný.
Hlasy, které papouškují tvrzení Torrese a Bennetta, tvrdí také, že údajné užívání lidských štítů Hamásem Izrael zbavuje odpovědnosti za civilní oběti. Také to je nebezpečným překrucováním platných principů mezinárodního práva.
Ačkoli jakékoli užití lidských štítů Hamásem by samo o sobě představovalo porušení mezinárodního humanitárního práva, nijak se tím nesnižuje odpovědnost Izraele za ochranu civilistů. Článek 51 (7) Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních konfliktů sice říká, že „Přítomnosti nebo pohybu civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob se nesmí využít k ochraně určitých bodů nebo oblastí před vojenskými operacemi, především k pokusům ochránit vojenské, objekty před útoky nebo k zamaskování, zvýhodňování nebo narušování vojenských operací.“
Nicméně hned v následujícím odstavci jasně doplňuje, že takovéto porušení jednou stranou nezakládá nárok strany druhé porušovat své vlastní právní závazky: „Žádné porušení těchto ustanovení nezbavuje bojující strany jejich právních závazků k civilnímu obyvatelstvu a civilním osobám, včetně závazků činit preventivní bezpečnostní opatření stanovená článkem 57.“
Odvolací senát Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii se uvedenému tématu rovněž věnoval, když stanovil, že porušování mezinárodních právních závazků jednou stranou nezakládá nárok strany druhé činit totéž. V případě Gazy jen plošné letecké bombardování vedlo k zabití desítek tisíc civilistů, což vyvolává důvodné obavy, že Izrael adekvátní opatření s cílem minimalizovat újmu civilistům, což nařizují články 57 a 58 Dodatkového protokolu I, zkrátka nepodnikl.
Proporcionalita-přiměřenost a rozlišování jsou klíčovými principy mezinárodního humanitárního práva
Základním principem mezinárodního humanitárního práva je proporcionalita neboli přiměřenost, která zakazuje útoky tam, kde se předpokládá újma způsobená civilistům přesahující očekávané vojenské přínosy. Obvinění Mezinárodního trestního tribunálu vůči Izraeli jsou vedena přesně v tomto duchu. Zprávy z Gazy poukazují na ničivý dopad, který vojenské operace měly na civilisty, když byly zničeny celé čtvrti a za své vzala i životně důležitá infrastruktura.
Nadto, princip rozlišování, zakotvený v článku 48 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, zavazuje bojující strany rozlišovat mezi civilním obyvatelstvem a bojovníky. Zbraně a vojenské taktiky, které takovéto rozlišování neumožňují, jako je například rozsáhlé bombardování městských oblastí, se pokládají za nezákonné z podstaty.
I to dobře ilustruje případ Milana Martiće: Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii dospěl k závěru, že užití zbraní, které neumožňují dostatečně rozlišovat mezi cíli, jako je například kazetová munice, představují přímý útok na civilisty a hrubé porušení mezinárodního humanitárního práva. Paralely se zbraněmi a taktikami užitými Izraelem v Gaze jsou nasnadě.
Tvrzení, že Mezinárodní trestní soud vede „ideologické tažení proti židovskému státu“ je nejen pobuřující, ale podkopává nezávislost — a také samu podstatu — mechanismů mezinárodního práva. Mezinárodní trestní soud nemá spadeno na žádnou konkrétní zemi; stíhá jedince tam, kde jsou věrohodné důkazy, že se dopustili válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, nebo genocidy. Zatykače na Netanjahua a Galanta jsou založeny na rozsáhlé dokumentaci a první analýze, nikoli na politické zaujatosti.
Intervence Mezinárodního trestního soudu proti nim má zásadní význam: volá po dodržování univerzálních principů lidskosti zakotvených v mezinárodním právu. Povinnost každého člověka zodpovídat se z obvinění, že se dopustil válečných zločinů je zásadní princip jak jako prevence do budoucna, tak jako záruka spravedlnosti pro oběti. Shazovat Mezinárodní trestní soud jako jakýsi polní lidový soud znevažuje jeho mandát i legální precedenty, o něž se opírá, včetně tribunálů pro zločiny v bývalé Jugoslávii, ve Rwandě a v Sieře Leone.
Řečeno stručně a jasně: argumenty předkládané Levym, Torresem či Bennettem se pokoušejí ospravedlnit činy Izraele, které mezinárodní právo jasně zapovídá. Odporné zločiny, jichž se 7. října 2023 dopustil Hamás, nepochybně zasluhují své vlastní vyšetřování. Ale v žádném případě nedávají Izraeli carte blanche, aby sám válečné zločiny beztrestně páchal. Ústřední ideou konstrukce mezinárodního práva je regulace válečného konfliktu tak, aby se předcházelo eskalaci násilí a poskytovala se ochrana těm nejzranitelnějším — civilistům.
Snaha Mezinárodního trestního soudu vymoci spravedlnost není útokem na práva Izraele na sebeobranu, ale upomínkou, že všechny státy, bez ohledu na křivdy, jež pociťují, si musejí počínat v mezích mezinárodního práva. Všechny státy, ale mezi nimi zejména ty nejmocnější jako USA, mají nyní na vybranou — mohou začít překrucovat realitu a hájit neobhajitelné počínání Izraele, a tím podemílat samy základy mezinárodních vztahů založených na právu, anebo podpořit legitimní snahu Mezinárodního trestního soudu vymoci zodpovědnost za zločiny spáchané na Palestincích v Gaze.
Důsledky takového rozhodnutí pocítíme všichni v následujících dekádách. Ať už si Spojené státy a další mocnosti vyberou jakkoli, jedna věc je jistá: samy zákony se překroutit nedají.
Z anglického originálu textu psaného pro Deník Referendum přeložil JAKUB PATOČKA. Citace z Dodatkového protokolu I Ženevských úmluv o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů jsou převzaty ze znění ratifikovaného v roce 1991 československým parlamentem.