Variace titulu slavného románu Ericha Marii Remarqua z roku 1929, líčícího každodenní život v zákopech první světové války, dobře vystihuje i situaci na Blízkém východě rok po útoku Hamásu na Izrael: Na blízkovýchodní frontě klid.

Média sice stále referují o nových a nečekaných událostech — zabití vůdce Hamásu Ismáíla Haníji a vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, izraelské invazi do jižního Libanonu, íránském útoku balistickými raketami na Izrael — ve skutečnosti se ale nic zas tak překvapivého neděje. Naplňují se tak možnosti, které existovaly už od počátku.

Opravdu je to válka

Z širší historické a filosofické perspektivy se ti, kdo tvrdí, že Izrael selhává v záměru zničit Hamás a jen zabíjí palestinské civilisty a srovnává Gazu se zemí, míjejí s podstatou věci. Stačí si vzpomenout na izraelskou strategii před 7. říjnem.

Po léta se Izrael staral o to, aby se k Hamásu dostávaly finanční prostředky ze zahraničí. Tímto způsobem rozděloval palestinskou společnost a bránil jakémukoli pokroku k dvoustátnímu řešení.

Bezpochyby, Izrael v Gaze, na Západním břehu Jordánu a v Libanonu jedná v sebeobraně. Hodně však záleží na tom, jak definujeme pojem „sebeobrana“. Pokud Rusko obsadí část Ukrajiny a prohlásí ji za svou součást, může se pak dovolávat sebeobrany, když rozdrtí ty, kdo se mu postaví na odpor?

Když Německo na začátku první světové války napadlo Belgii, jeden belgický ministr údajně poznamenal: „Ať už historici později řeknou o této válce cokoli, nikdo nebude moci říci, že Belgie napadla Německo.“ Od ruské invaze však respekt k prokázaným faktům přestává platit. Kreml a jeho spojenci stále účinněji tvrdí, že konflikt začala Ukrajina.

Izraelská rétorika není odlišná. Když Izraelské obranné síly vyhlásily 1. října v Libanonu „omezenou pozemní operaci“, připomnělo to eufemistické označení ruské invaze jako „speciální vojenské operace“. U obou případů můžeme parafrázovat Groucho Marxe: „Může to vypadat jako válka a může to bolet jako válka, ale nenechte se mýlit. Opravdu to je válka.“

Když je dovoleno vše

Opakuji znovu: naplňuje se to, co už tu bylo. Koncem července pobouřila kliku izraelských ministrů, poslanců, novinářů a televizních komentátorů razie izraelské vojenské policie na základně Sde Teiman v jižním Izraeli. Ta následovala po oznámeních, že izraelští záložníci tam týrali palestinské vězně.

Policejní razie a zatýkání vyvolaly rozsáhlé protesty veřejnosti, třebaže na celou záležitost upozornili původně jiní izraelští záložníci. Zděšeni tím, čeho byli svědky, statečně vznesli obvinění, že bezpečnostní personál na základně mučil palestinské vězně — znásilňoval je kovovými tyčemi. Někteří z vězňů v důsledku toho vykrváceli.

Někteří izraelští představitelé se však místo toho, aby tato zvěrstva odsoudili, obořili na ty, kdo násilí vyšetřovali. Vezměme si následující přepis z debaty v Knesetu, kterou zveřejnil britský novinář Peter Oborne:

Izraelský poslanec: „To je šílenství, na státním zastupitelství si myslí, že můžete zatýkat vojáky za věci, které dělají s teroristy z Nuchby (elitní jednotky Hamásu). Tohle dál nejde…“

Druhý hlas: „Strčit někomu tyč do konečníku, to je oprávněné?“

Poslanec: „Nežvaň! Když je to Nuchba, je dovoleno cokoli. Cokoli.“

Nebo si vezměte tento záznam z panelové diskuse v izraelské televizi — rovněž sdílený Obornem:

První diskutující: „Vojáci jsou podezřelí ze znásilnění spoutaného vězně — to vás nezneklidňuje?“

Druhý panelista: „Seru na to, co s tím Hamásem udělají. Jediný problém vidím v tom, že týrat vězně není státní politikou. Jednak si to zaslouží a je to skvělá forma odplaty. A taky to může mít odstrašující účinek.“

Palestina jako univerzální symbol

Představte si naši reakci, kdyby se tohle stalo v Rusku. Jakkoli to může znít potřeštěně, nejlepší vysvětlení našeho morálního dilematu nabízí konspirační teorie. Asi před rokem jsem si představoval, jak by mohl vypadat telefonát mezi izraelskými a hamásovskými zastánci tvrdé linie:

Izraelský zastánce tvrdé linie: „Haló, vzpomínáte si, jak jsme vás nenápadně podporovali proti Organizaci pro osvobození Palestiny? Teď nám na oplátku dlužíte malou laskavost: co kdybyste vyvraždili pár Židů poblíž Gazy? Jsou to přátelé Arabů, mírumilovní, takže nám nejsou k ničemu. Potřebujeme něco, co ukončí občanské protesty proti nám a odvede pozornost od pomalého etnického čištění Západního břehu. Svět bude šokovat vaše brutalita a my si pak můžeme hrát na oběť, dosáhnout národní jednoty a urychlit etnické čistky na Západním břehu!“

Zastánce tvrdé linie z Hamásu: „Dobře, ale vy zas na oplátku bombardujte civilisty v Gaze a zabijte tisíce lidí, hlavně dětí. To podnítí antisemitismus na celém světě, což je náš skutečný cíl!“

Izraelský zastánce tvrdé linie: „Žádný problém, taky potřebujeme oživení antisemitismu. To nám umožní dál sehrávat roli oběti a v sebeobraně dělat, co se nám zamane!“

Tento imaginární rozhovor je samozřejmě obscénní. Ovšem vzpomeňme na román Roberta Harrise Duch, později zfilmovaný Romanem Polanskim. Ghostwriter najatý Adamem Langem, jemuž byl předobrazem bývalý britský premiér Tony Blair, zjistí, že premiér byl od počátku v Labouristické straně nastrčen a ovládán americkou CIA.

Jeden recenzent v deníku Observer komentoval toto „šokující hororové odhalení“ slovy, že je „tak šokující, že prostě nemůže být pravdivé, ačkoli kdyby bylo, jistě by vysvětlovalo téměř vše z nedávné britské minulosti“.

Podobně jako Harrisův románový příběh i můj nestoudný scénář poodhaluje logiku současného zvráceného tanga: Kdyby to byla pravda, vše by se tím vysvětlovalo. Můj imaginární telefonát se sice ve skutečnosti neodehrál, ale tím není o nic méně reálný.

Vzhledem k tomu, že obětem je v podstatě dovoleno vracet úder, poskytuje válka Izraeli příležitost provádět etnické čistky na území Velkého Izraele. Podle izraelského krajně pravicového ministra financí Bezalela Smotricha je „dobrovolná migrace“ Palestinců v Gaze „správným humanitárním řešením“ pro obléhanou enklávu i celý region.

S tím, jak se některé klíčové rozdíly stírají, stává se paralela mezi Ukrajinou a Palestinou stále naléhavější. Proizraelský Západ v čele se Spojenými státy prezentuje svou podporu Ukrajině a Izraeli jako dvě iniciativy v téže globální válce, jako by mezi Izraelem a Ukrajinou nebyl žádný výrazný rozdíl. Mezitím mnozí pseudolevičáci tvrdí, že původní útoky Ruska i Hamásu byly oprávněnými obrannými opatřeními v reakci na historické provokace a útlak, jako by Doněck byl ruským Západním břehem.

V novém světovém řádu, který se v současnosti formuje, je válka v Gaze uzlovým bodem, kde se sbíhají všechny rozhodující antagonismy moderní doby. Rozhoduje se tu o všem. „Palestina“ je dnes univerzálním symbolem — zástupným znakem všech evropských hříchů a zřídlem antisemitismu.

Tragédií je, že Izrael, jehož vznik byl důsledkem evropské viny za holokaust, se stal symbolem evropského útlaku a kolonizace. Evropané dali přeživším této genocidy zemi, kterou po staletí obývaly jiné národy. Je to právě tento nevykoupený prvotní hřích, který dnes brání míru a klidu na Blízkém východě.

Z anglického originálu Nothing New on the Middle Eastern Front publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.