Variace titulu slavného románu Ericha Marii Remarqua z roku 1929, líčícího každodenní život v zákopech první světové války, dobře vystihuje i situaci na Blízkém východě rok po útoku Hamásu na Izrael: Na blízkovýchodní frontě klid.

Média sice stále referují o nových a nečekaných událostech — zabití vůdce Hamásu Ismáíla Haníji a vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, izraelské invazi do jižního Libanonu, íránském útoku balistickými raketami na Izrael — ve skutečnosti se ale nic zas tak překvapivého neděje. Naplňují se tak možnosti, které existovaly už od počátku.

Opravdu je to válka

Z širší historické a filosofické perspektivy se ti, kdo tvrdí, že Izrael selhává v záměru zničit Hamás a jen zabíjí palestinské civilisty a srovnává Gazu se zemí, míjejí s podstatou věci. Stačí si vzpomenout na izraelskou strategii před 7. říjnem.

Po léta se Izrael staral o to, aby se k Hamásu dostávaly finanční prostředky ze zahraničí. Tímto způsobem rozděloval palestinskou společnost a bránil jakémukoli pokroku k dvoustátnímu řešení.

Bezpochyby, Izrael v Gaze, na Západním břehu Jordánu a v Libanonu jedná v sebeobraně. Hodně však záleží na tom, jak definujeme pojem „sebeobrana“. Pokud Rusko obsadí část Ukrajiny a prohlásí ji za svou součást, může se pak dovolávat sebeobrany, když rozdrtí ty, kdo se mu postaví na odpor?

Když Německo na začátku první světové války napadlo Belgii, jeden belgický ministr údajně poznamenal: „Ať už historici později řeknou o této válce cokoli, nikdo nebude moci říci, že Belgie napadla Německo.“ Od ruské invaze však respekt k prokázaným faktům přestává platit. Kreml a jeho spojenci stále účinněji tvrdí, že konflikt začala Ukrajina.

Izraelská rétorika není odlišná. Když Izraelské obranné síly vyhlásily 1. října v Libanonu „omezenou pozemní operaci“, připomnělo to eufemistické označení ruské invaze jako „speciální vojenské operace“. U obou případů můžeme parafrázovat Groucho Marxe: „Může to vypadat jako válka a může to bolet jako válka, ale nenechte se mýlit. Opravdu to je válka.“

Když je dovoleno vše