Variace titulu slavného románu Ericha Marii Remarqua z roku 1929, líčícího každodenní život v zákopech první světové války, dobře vystihuje i situaci na Blízkém východě rok po útoku Hamásu na Izrael: Na blízkovýchodní frontě klid.

Média sice stále referují o nových a nečekaných událostech — zabití vůdce Hamásu Ismáíla Haníji a vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, izraelské invazi do jižního Libanonu, íránském útoku balistickými raketami na Izrael — ve skutečnosti se ale nic zas tak překvapivého neděje. Naplňují se tak možnosti, které existovaly už od počátku.

Opravdu je to válka

Z širší historické a filosofické perspektivy se ti, kdo tvrdí, že Izrael selhává v záměru zničit Hamás a jen zabíjí palestinské civilisty a srovnává Gazu se zemí, míjejí s podstatou věci. Stačí si vzpomenout na izraelskou strategii před 7. říjnem.

Po léta se Izrael staral o to, aby se k Hamásu dostávaly finanční prostředky ze zahraničí. Tímto způsobem rozděloval palestinskou společnost a bránil jakémukoli pokroku k dvoustátnímu řešení.

Bezpochyby, Izrael v Gaze, na Západním břehu Jordánu a v Libanonu jedná v sebeobraně. Hodně však záleží na tom, jak definujeme pojem „sebeobrana“. Pokud Rusko obsadí část Ukrajiny a prohlásí ji za svou součást, může se pak dovolávat sebeobrany, když rozdrtí ty, kdo se mu postaví na odpor?

Když Německo na začátku první světové války napadlo Belgii, jeden belgický ministr údajně poznamenal: „Ať už historici později řeknou o této válce cokoli, nikdo nebude moci říci, že Belgie napadla Německo.“ Od ruské invaze však respekt k prokázaným faktům přestává platit. Kreml a jeho spojenci stále účinněji tvrdí, že konflikt začala Ukrajina.

Izraelská rétorika není odlišná. Když Izraelské obranné síly vyhlásily 1. října v Libanonu „omezenou pozemní operaci“, připomnělo to eufemistické označení ruské invaze jako „speciální vojenské operace“. U obou případů můžeme parafrázovat Groucho Marxe: „Může to vypadat jako válka a může to bolet jako válka, ale nenechte se mýlit. Opravdu to je válka.“

Když je dovoleno vše

Opakuji znovu: naplňuje se to, co už tu bylo. Koncem července pobouřila kliku izraelských ministrů, poslanců, novinářů a televizních komentátorů razie izraelské vojenské policie na základně Sde Teiman v jižním Izraeli. Ta následovala po oznámeních, že izraelští záložníci tam týrali palestinské vězně.

Policejní razie a zatýkání vyvolaly rozsáhlé protesty veřejnosti, třebaže na celou záležitost upozornili původně jiní izraelští záložníci. Zděšeni tím, čeho byli svědky, statečně vznesli obvinění, že bezpečnostní personál na základně mučil palestinské vězně — znásilňoval je kovovými tyčemi. Někteří z vězňů v důsledku toho vykrváceli.

Někteří izraelští představitelé se však místo toho, aby tato zvěrstva odsoudili, obořili na ty, kdo násilí vyšetřovali. Vezměme si následující přepis z debaty v Knesetu, kterou zveřejnil britský novinář Peter Oborne:

Izraelský poslanec: „To je šílenství, na státním zastupitelství si myslí, že můžete zatýkat vojáky za věci, které dělají s teroristy z Nuchby (elitní jednotky Hamásu). Tohle dál nejde…“

Druhý hlas: „Strčit někomu tyč do konečníku, to je oprávněné?“

Poslanec: „Nežvaň! Když je to Nuchba, je dovoleno cokoli. Cokoli.“

Nebo si vezměte tento záznam z panelové diskuse v izraelské televizi — rovněž sdílený Obornem:

První diskutující: „Vojáci jsou podezřelí ze znásilnění spoutaného vězně — to vás nezneklidňuje?“

Druhý panelista: „Seru na to, co s tím Hamásem udělají. Jediný problém vidím v tom, že týrat vězně není státní politikou. Jednak si to zaslouží a je to skvělá forma odplaty. A taky to může mít odstrašující účinek.“

Palestina jako univerzální symbol