Hned dva dny po sobě se v českém parlamentu konaly akce na podporu porušování mezinárodního práva Izraelem. V Senátu se debatovalo o přesunu ambasády, ve Sněmovně se slavilo výročí okupace Východního Jeruzaléma.

„Viděla jsem tolik lidských siluet — tolik dětí — upalovaných zaživa, že se nemůžu dívat na oheň, aniž by se mi nedělalo špatně od žaludku,“ napsala na síť X Francesca Albaneseová, zvláštní zpravodajka OSN pro okupovaná palestinská území, poté, co 26. května zase hořely palestinské děti zaživa v důsledku dalšího izraelského náletu na školu v Gaze.

27. května střílela izraelská armáda do hladových lidí před distribučním centrem humanitární pomoci v Rafahu na jihu Gazy, kam se v této fázi své genocidní války Izrael pokouší přeživší palestinské obyvatelstvo koncentrovat. 28. května zemřeli před skladem OSN v centrální Gaze čtyři lidé, kteří s tisícovkami dalších do skladu vtrhli v zoufalé snaze se dostat k jídlu.

Dva umačkal dav, dva zavraždila střelba. Kdo střílel, se neví. Za všechna čtyři úmrtí v každém případě nese vinu Izrael, který už jedenáct týdnů blokuje přísun jídla do pásma a život přeživších Gazanů tak ohrožuje hladomorem.

29. května v Gaze tak jako každý den zavraždily izraelské bomby několik desítek Palestinců — ten den nejméně sedmdesát. Izraelští politici o úmyslech Gazu etnicky vyčistit už několik týdnů hovoří zcela nezastřeně.

Není proto divu, že v posledních dvou týdnech pozorujeme — zatím bohužel prakticky výhradně rétorický — obrat čelních západních politiků vůči Izraeli, byť někteří konečně hrozí i přijetím „konkrétních kroků“. Po dvaceti měsících války, která — i díky podpoře Západu — připravila dle nejstřízlivějších a takřka jistě podhodnocených odhadů nejméně pětapadesát tisíc lidí o život, tisíce dětí o končetiny a takřka celou dvoumilionovou populaci Gazy o střechu nad hlavou, je to zoufale pozdě a žalostně málo. Ale aspoň se to děje.

My jsme prostě „ano, správně“ nevyvážený přítel Izraele

Český europoslanec Alexandr Vondra (ODS) se mezitím 29. května rukama opírá o řečnický pultík v Senátu a světácky rozpráví: „Argumentuje se, že náš vztah k Izraeli je nevyvážený. No je nevyvážený! Je správně nevyvážený! My jsme prostě ano! My jsme přítel Izraele, stojíme za ním v jeho těžké hodině. (...) Ostatní mají také nevyváženou politiku, úplně na druhou stranu! (…) My tu ale máme nějakou tradici a bylo by největší chybou ji měnit. Z marketingového hlediska by to bylo, jak kdyby se Cola Cola najednou rozhodla, že zejtra bude v zelených plechovkách!“

Na bezvýhradné podpoře státu, který prokazatelně a systematicky páchá už dvacet měsíců válečné zločiny, bychom měli dle Vondry trvat i proto, že jde o jednu z mála věcí, na níž se česká politická reprezentace shodne napříč spektrem: „O všem se hádáme — liberálové, konzervativci, levičáci, socani, ale v tomhle všichni držíme lajnu! Tak přece si nezkazíme jednu z mála věcí, na které máme shodu!“

Stalo se tak během veřejného slyšení v Senátu na téma Přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma, jímž čeští politici ztrácejí čas v době, kdy Evropská unie schválila přezkum asociační dohody s Izraelem a kdy se v ostatních unijních zemích debatuje spíš o tom, zda a jak Izrael sankcionovat.

Na skutečnost, že by se český Parlament měl v tuto chvíli zabývat spíše „apokalypsou v Gaze“ a pokračujícím osidlováním okupovaných palestinských území, upozorňoval během slyšení nezávislý senátor Pavel Fischer, předseda senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a de facto jediný přítomný hlas soudnosti.

Fischer přitom vskutku netvrdí nic radikálního: Česká republika má dle něj spojencem Izraele zůstat, nemá mu však vycházet vstříc v situaci, kdy porušuje mezinárodní právo, přistupovat k jednostrannému kroku, jímž by přesun ambasády byl, a komplikovat tak budoucí uspořádání mezi Izraelem a Palestinou.

Kromě něj se proti přesunu ambasády v kontextu probíhajících masakrů v Gaze vymezil také předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) — za připomínku války v Gaze jej nicméně místopředseda Senátu Jiří Obelfalzer (ODS) napomenul, jelikož prý s přesunem ambasády nesouvisí — a senátor Jan Schiller (ANO), který přesun ambasády v současné situaci přirovnal k „hašení požáru benzínem“. Ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová pak přítomné vyzvala, aby přesunem ambasády „neodměňovali současnou extremistickou izraelskou vládu“.

Podporou genocidy k politickému kapitálu

Většina přítomných konzervativních mužů, z nichž nejeden před svým projevem s úsměvem pronesl žoviálně floskuli „Můj názor zřejmě nikoho nepřekvapí“, se nicméně shodla, že v otázce přesunu ambasády do Jeruzaléma, nejde o to „jestli“, ale „kdy“ a „jak“.

Předsedu Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka (ANO) prý dokonce zaskočilo, že se někteří řečníci s otázkou „jestli“ vůbec zdržovali. „Původně jsem přemýšlel, že to pojmu více plasticky a na otázku, co je třeba k přesunu ambasády do Jeruzaléma, tady položím čtyři šroubečky, čtyři matičky a smaltovanou ceduli Velvyslanectví České republiky. Nakonec jsem ale neměl čas na přípravu rekvizit,“ žertoval Vondráček, dle něhož by byl přesun ambasády „výrazem opravdového spojenectví“, „narovnané páteře“ a „jasné pozice“.

„Česká republika ambasádu do Jeruzaléma přesune, protože je to správné,“ prohlásil během úvodního slova rozhodně premiér Petr Fiala (ODS), ačkoliv tak jako někteří řečníci připustil, že je třeba trpělivosti a s přesunem počkat na konec války v Gaze, „protože potlesk, který bychom za to sklidili teď, by byl krátkodobý“.

„Česká republika si na Blízkém východě zachovává respekt za to, že je ve své zahraniční politice čitelná, důsledná, předvídatelná. Díky této konzistenci máme často větší hlas, než by odpovídalo naší velikosti,“ lhal si Fiala do kapsy v závěru svého projevu o tom, jak nám prý podpora válečného zločince přináší „politický kapitál“.

Doporučit mu lze k poslechu loňský rozhovor s někdejším zástupcem izraelského velvyslance Antonínem Hradilkem, v němž líčí, jak izraelští politici v minulosti české delegace žádali, ať do Izraele nejezdí tak často, že není o čem jednat, nebo jak jsme k smíchu arabským diplomatům. S Hradilkem vydá příští týden rozhovor i Deník Referendum.

Tomáš Pojar, poradce premiéra a jeden z hlavních strážců české proizraelské zaslepenosti, shrnul obsah slyšení bonmotem: „Kdo nechce, hledá důvod, kdo chce, hledá způsob.“ Co je tedy důvodem, že má drtivá většina členských zemí OSN ambasády v Tel Avivu — s výjimkou Trumpových Spojených států amerických, Guatemaly, Hondurasu, Paraguaye, Papuy-Nové Guineje a Kosova?

Mezinárodní právo jako Chammurapiho zákoník

Izrael od šestidenní války v roce 1967 ilegálně okupuje Východní Jeruzalém, který je mezinárodním společenstvím uznáván jako palestinské území, ba jako možné hlavní město budoucího palestinského státu. Ještě v listopadu 1967 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 242, jež vyzývá Izrael ke stažení z okupovaných palestinských území a k respektování palestinské územní celistvosti.

Izrael si však z mezinárodního práva už několik dekád nic nedělá, takže místo toho v roce 1980 dokončil svou protiprávní anexi Východního Jeruzaléma přijetím takzvaného Jeruzalémského zákona, jímž Jeruzalém prohlásil za své nedělitelné hlavní město. Na to reagovala Rada bezpečnosti OSN rezolucí č. 478, která Jeruzalémský zákon označila za porušení mezinárodního práva.

„Přesun ambasády by dle některých interpretací znamenal porušení mezinárodního práva,“ připustil nevzrušeným hlasem Fiala. „Zmiňované rezoluce, a to je třeba zdůraznit, byly přijaty v odlišném geopolitickém kontextu za studené války, kdy v Radě zasedal Sovětský svaz a u té první Čínu dokonce zastupoval Tchaj-wan. Neříkám to proto, abych rezoluce zpochybnil. Říkám to proto, abychom si uvědomili, že byly přijaty v jiném kontextu a nemusejí plně vystihovat dnešní realitu,“ pokračoval premiér v prezentaci svého údajně „vyváženého pohledu“.

A má pravdu: dnešní realita je pro palestinské životy ve Východním Jeruzalémě a okolí ještě o poznání temnější než před padesáti lety. Jak během slyšení upozornil i senátor Fischer, izraelská vláda nyní projednává návrh Jeruzalémského metropolitního zákona, jímž by anektovala osady na palestinských území v okolí Jeruzaléma. Vloni Izrael ve Východním Jeruzalémě nařídil demolice rekordního počtu 181 palestinských domů.

Zatímco premiér Fiala se zdráhal platnost mezinárodního práva zpochybnit výslovně, jiní nelenili. Třeba dle Vondráčka „rezoluce konflikt zablokovaly“.

„Obavy o porušení mezinárodního práva se mi jeví obsolentní a nadbytečné, protože jsou založené na naivně scholastické představě, že to je právo, mezinárodní právo, které určuje život a zakládá jeho normy. Je to obráceně. Život, který se vyvíjí, zakládá důvody pro změnu práva. Právo je vždy formalizace procesu reálného života a vždy dobou omezené,“ prohlašoval pak sionistický esejista Jefim Fištejn a dodržování mezinárodního práva prohlásil za obdobu lpění na Chammurapiho zákoníku.

A to shodou okolností pouhý den poté, kdy ministerstvo zahraničí vydalo nejnovější koncepci zahraniční politiky plné prázdných slov o tom, jak české zahraničněpolitické pozice formuje náš respekt k mezinárodnímu právu, svobodě a lidským právům.