Hned dva dny po sobě se v českém parlamentu konaly akce na podporu porušování mezinárodního práva Izraelem. V Senátu se debatovalo o přesunu ambasády, ve Sněmovně se slavilo výročí okupace Východního Jeruzaléma.

„Viděla jsem tolik lidských siluet — tolik dětí — upalovaných zaživa, že se nemůžu dívat na oheň, aniž by se mi nedělalo špatně od žaludku,“ napsala na síť X Francesca Albaneseová, zvláštní zpravodajka OSN pro okupovaná palestinská území, poté, co 26. května zase hořely palestinské děti zaživa v důsledku dalšího izraelského náletu na školu v Gaze.

27. května střílela izraelská armáda do hladových lidí před distribučním centrem humanitární pomoci v Rafahu na jihu Gazy, kam se v této fázi své genocidní války Izrael pokouší přeživší palestinské obyvatelstvo koncentrovat. 28. května zemřeli před skladem OSN v centrální Gaze čtyři lidé, kteří s tisícovkami dalších do skladu vtrhli v zoufalé snaze se dostat k jídlu.

Dva umačkal dav, dva zavraždila střelba. Kdo střílel, se neví. Za všechna čtyři úmrtí v každém případě nese vinu Izrael, který už jedenáct týdnů blokuje přísun jídla do pásma a život přeživších Gazanů tak ohrožuje hladomorem.

29. května v Gaze tak jako každý den zavraždily izraelské bomby několik desítek Palestinců — ten den nejméně sedmdesát. Izraelští politici o úmyslech Gazu etnicky vyčistit už několik týdnů hovoří zcela nezastřeně.

Není proto divu, že v posledních dvou týdnech pozorujeme — zatím bohužel prakticky výhradně rétorický — obrat čelních západních politiků vůči Izraeli, byť někteří konečně hrozí i přijetím „konkrétních kroků“. Po dvaceti měsících války, která — i díky podpoře Západu — připravila dle nejstřízlivějších a takřka jistě podhodnocených odhadů nejméně pětapadesát tisíc lidí o život, tisíce dětí o končetiny a takřka celou dvoumilionovou populaci Gazy o střechu nad hlavou, je to zoufale pozdě a žalostně málo. Ale aspoň se to děje.

My jsme prostě „ano, správně“ nevyvážený přítel Izraele

Český europoslanec Alexandr Vondra (ODS) se mezitím 29. května rukama opírá o řečnický pultík v Senátu a světácky rozpráví: „Argumentuje se, že náš vztah k Izraeli je nevyvážený. No je nevyvážený! Je správně nevyvážený! My jsme prostě ano! My jsme přítel Izraele, stojíme za ním v jeho těžké hodině. (...) Ostatní mají také nevyváženou politiku, úplně na druhou stranu! (…) My tu ale máme nějakou tradici a bylo by největší chybou ji měnit. Z marketingového hlediska by to bylo, jak kdyby se Cola Cola najednou rozhodla, že zejtra bude v zelených plechovkách!“

Na bezvýhradné podpoře státu, který prokazatelně a systematicky páchá už dvacet měsíců válečné zločiny, bychom měli dle Vondry trvat i proto, že jde o jednu z mála věcí, na níž se česká politická reprezentace shodne napříč spektrem: „O všem se hádáme — liberálové, konzervativci, levičáci, socani, ale v tomhle všichni držíme lajnu! Tak přece si nezkazíme jednu z mála věcí, na které máme shodu!“

Stalo se tak během veřejného slyšení v Senátu na téma Přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma, jímž čeští politici ztrácejí čas v době, kdy Evropská unie schválila přezkum asociační dohody s Izraelem a kdy se v ostatních unijních zemích debatuje spíš o tom, zda a jak Izrael sankcionovat.

Na skutečnost, že by se český Parlament měl v tuto chvíli zabývat spíše „apokalypsou v Gaze“ a pokračujícím osidlováním okupovaných palestinských území, upozorňoval během slyšení nezávislý senátor Pavel Fischer, předseda senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a de facto jediný přítomný hlas soudnosti.

Fischer přitom vskutku netvrdí nic radikálního: Česká republika má dle něj spojencem Izraele zůstat, nemá mu však vycházet vstříc v situaci, kdy porušuje mezinárodní právo, přistupovat k jednostrannému kroku, jímž by přesun ambasády byl, a komplikovat tak budoucí uspořádání mezi Izraelem a Palestinou.