Na zasedání zastupitelstva Prahy 1 jsem se v úterý 17. června rozhodla přinést palestinskou vlajku a jejím vyvěšením na svém zastupitelském stole vyjádřit solidaritu s utrpením Palestinců.

Může se zdát zvláštní řešit mezinárodní dění na zastupitelstvu městské části, jenže vedení mojí radnice se k mezinárodní situaci vyjadřuje už rok a půl — z radnice má vyvěšenou vlajku Izraele.

Izrael porušuje mezinárodní právo

S nesouhlasným postojem k vyvěšení této vlajky státu, který systematicky páchá válečné zločiny, jsem interpelovala starostku Terezii Radoměřskou od března 2024 na zasedání zastupitelstva celkem osmkrát.

Vyjádřila jsem pochopení se solidárním vyvěšením izraelské vlajky po bestiálním útoku organizace Hamás na izraelské civilisty v říjnu 2023. Upozorňovala jsem však, že od té doby už uplynulo mnoho měsíců a Izrael se mstí na palestinských civilistech, soustavně porušuje mezinárodní právo a dopouští se činů až genocidního charakteru.

Na mé interpelace se mi dostávalo během roku v podstatě stejných odpovědí: v prvé řadě starostka zdůrazňovala oběti mezi Izraelci a na zcela opomíjela hrozivě se zvyšující množství obětí mezi civilisty v Gaze.

Chtěla jsem starostku a ostatní přesvědčit, že přece nemohou ignorovat tragický osud celého národa ani krutý přístup státu, který si tolik idealizují. Vyjmenování válečných zločinů nepomohlo, citace respektovaných organizací a osobností, které se vyjádřily k nepřípustnosti izraelského konání v Gaze, byly ignorovány.

Apelům na lidskost a upozorněním na etnickou a kulturní povýšenost, se kterou vedení městské části tak samozřejmě operuje, nechtěl rozumět už skoro vůbec nikdo. Pouze paní radní Antalová, která si uvědomuje vážnost situace, se na městské radě pokusila alespoň doplnit vyvěšení izraelské vlajky výzvou ke smíření a míru. Zůstala v tom osamocená, ale jsem jí vděčná, že nemlčela.

Sdílený pocit nadřazenosti

Říkala jsem si, že vyvěšení palestinské vlajky na zasedání zastupitelstva nevzbudí žádné velké pozdvižení, koneckonců různé transparenty jsou na takových zasedáních běžný způsob, jak vyjádřit svůj názor. Protože vlajka měřila na délku 1,5 metru, byla jsem ráda, že kolegové zastupitelé Valerie Talacková a Pavel Čižinský souhlasili, že vlajka bude částečně sahat i na jejich část zastupitelského stolu.

Nečekala jsem, že paní starostka ihned po zahájení zastupitelstva nechá procedurálně hlasovat, aby palestinská vlajka zmizela ze zasedací místnosti. Pro bylo devatenáct zastupitelů ze sedmadvaceti.

Neměla jsem možnost se před hlasováním k věci vyjádřit a vlastně jsem nechápala, proč vlajka Palestiny tolik vadí. Domnívám se, že hlasovat o vizuálních symbolech, které má zastupitelka umístěné na svém stole, je překročením pravomoci zastupitelstva. Příště se snad bude hlasovat o přípustných nálepkách na notebooku nebo o politických aspektech oblékání zastupitelů?

Odmítla jsem vlajku sejmout a vlastním tělem zabránila, aby ji sejmuli pracovníci cateringu. Paní starostka se rozhodla přerušit jednání. Vidět palestinskou vlajku na zasedání zastupitelstva pro ni bylo z nějakého důvodu očividný problém. Narušila jsem „samozřejmost“ proizraelského smýšlení, vystavila jsem něco, co nesmí být vidět?

Byla jsem si ale vědoma, že legálně projevuji svůj názor a nijak nenarušuji zasedání. Paní starostka spolu s ostatními z vedení městské části ale chtěla svého cíle dosáhnout stůj co stůj: vlajka musí zmizet z očí. Povolala tedy příslušníky městské policie, ale muži jen prošli a nakonec odjeli, což posílilo mou důvěru, že žijeme v právním státě. Zástupci koalice pak prostřednictvím usnesení vypnuli videopřenos ze zasedání.

Neochota zastupitelstva diskutovat o problematickém postoji radnice ke konfliktu v Palestině či Izraeli na straně jedné a nevyřčené předsudky vůči lidem v Gaze na straně druhé ukazují, jak hluboce iracionálně a vlastně fanaticky smýšlí velká část české společnosti.

Právě společný pocit pohrdání a nadřazenosti je tou silou, která utrpení lidí v Gaze zneviditelňuje a která nedovoluje, aby toto utrpení ve veřejném prostoru připomínal třeba takový symbol, jako je palestinská vlajka. Když chybí slova, zbývá jen tupá síla. Vzpomněla jsem si, jak se před deseti lety stali cílem sdíleného pohrdání lidé na útěku a ještě dříve romští občané. Z té vzpomínky mě zamrazilo.

Skandalizace a snaha umlčet kritické hlasy

Vcelku banální akt solidarity s utrpením bombardovaných a vyhladovělých civilistů, který bývá jinak běžně ve veřejném politickém prostoru vyjadřován třeba ve vztahu k Ukrajině, se setkal s nebývale silnou odezvou.

Ale nešlo jen o snahu vlajku odstranit. Nepřiměřený byl i zájem některých médií, která měla tendenci záležitost skandalizovat. Dozvěděli jsme se, že údajně „zasahovali strážníci“, že se „zasedací sál proměnil v bizarní scénu“ — aniž by byla diskutována bizarnost samotného přerušení zasedání na hodinu a půl kvůli vyvěšení vlajky — a že paní starostka „označila incident za politováníhodný“, i když nebylo zřejmé, co komu vlastně bylo líto. Charakteristické přitom bylo, že média téměř necitovala mé vyjádření, že jsem vlajku vyvěsila jako akt solidarity s trpícími.

Podle vyjádření paní starostky se bude snažit změnou jednacího řádu zakázat přítomnost jiných než českých vlajek na zasedání zastupitelstva. Pravděpodobně nás tedy čeká právní a politická tahanice o hranicích vyjadřování názoru na zasedání zastupitelstva a o zakázaných symbolech, které zde nesmějí být vystaveny.