V komentáři nazvaném Palestinismus jakožto nové náboženství profesor Martin C. Putna tvrdí, že mu jde o „naši, západní společnost“, která je rozštěpená, rozdělená. A i v rámci té půlky, která neuvěřila v národ, (nepochopenou) tradici a pevné vůdce, existují podivné víry — jako je právě onen „palestinismus“.

Ač Martin C. Putna vždy patřil k vůbec nejostřejším kritikům Václava Klause, dnes jako by se profesor Putna profesorem Klausem nechal inspirovat. Přinejmenším postupem, který ve svém komentáři používá. Klaus proslul schopností vytvářet nepřátelské ideologie a -ismy, jako NGOismus nebo soudcokracie, a pak na ně nahrnout všechno negativní, co mu přišlo pod ruku.

Putna nyní postupuje podobně. Spojil si vše, co je mu nejvíce odporné — terorismus, sovětskou propagandu, mesianistické koncepce vyvoleného národa — a vykouzlil z toho nové slovo, nového strašáka, který obchází Evropou, a dokonce i naší českou kotlinou.

Ve svém (jako u M. C. Putny ostatně vždy) vysoce osobním a emotivním vyrovnávání s tímto nepřítelem se český literární historik, veřejně činný intelektuál a výpomocný kazatel Českobratrské církve evangelické vyznává z toho, jak mu vadí, že na všech akcích levicového i liberálního prostředí, zejména ve „staré Evropě“ (jako příklad uvádí Itálii), už dnes vlají palestinské vlajky.

Putna, který v roce 2013 vydal knižní rozhovor s názvem Vždycky v menšině, se zřejmě cítí v rámci lidskoprávní liberální levice omezován a utlačován symbolikou, kterou si spojuje nikoli s étosem boje za lidská práva a proti velmocenské politice, ale s něčím právě opačným. To je samozřejmě jeho svaté právo. Společnost je skutečně hluboce rozdělená a na tématu palestinsko-izraelského konfliktu se ukazuje, že hluboká rozdělení jdou i napříč jejími jednotlivými částmi.

Problém Putnova komentáře je ale v tom, že zdaleka není jen o rozdělení české levicově liberální menšiny. Obsahuje i řadu sporných tvrzení přímo o podstatě konfliktu mezi Izraelem a Palestinci, sporný je vlastně i jazyk, kterým tak velký znalec literatury činí.

Palestinský národ coby ďábelská propaganda

Když Putna píše „Víra v Palestinu je prapodivnou, nerceme-li diabolickou nápodobou víry ve vyvolený národ v původním, tedy židovském a křesťanském smyslu“, vlastně tím sugeruje, že víra ve „vyvolený národ“ a tedy jakýsi náboženský „fetiš národa“ je správná, pokud je židovská, ale nesprávná, ba diabolická, je-li palestinská.

Co myslí tím původním židovským a křesťanským smyslem, dále nerozvádí. Jako by to bylo samozřejmé. Jenomže není. Právě dnes, v době radikálního posilování židovského náboženského fundamentalismu ztělesněného extremistickým osadnickým hnutím v Izraeli a jeho ideovým spojencem, extremistickým křesťanským sionismem především ve Spojených státech, se stává zásadně důležitým to, co je, a co rozhodně není víra ve „vyvolený národ“ v křesťanském i židovském smyslu, především dobře vymezit.

Taková úvaha ale Putnu zřejmě nezajímá, protože mu jde o něco jiného, totiž o potírání „palestinismu“. Ve skutečnosti se za touto zvláštní myšlenkovou konstrukcí skrývá to, co dobře znají všichni ti, kteří nahlédli do internetových diskusí o tomto výbušném tématu: pro proizraelské diskutéry je problém samotná existence Palestinců jako národa, a snaží se ji tudíž všemožně popřít. Třeba i „argumenty“ o tom, že si palestinský národ vymyslela KGB.

Tento motiv, samozřejmě mnohem rafinovanějším způsobem než oni internetoví bojovníci, rozvíjí i profesor Putna. „Palestinismus“ podle něj údajně vznikl jako „jedna z mnoha odnoží ruské, tehdy sovětské propagandy“. Zde si poprvé povšimněme toho, co v Putnově pohledu zcela chybí — sami Palestinci, jejich historická zkušenost, jejich chápání sebe sama a svého postavení v rámci osudového konfliktu s Izraelci.

V tom se zřejmě odráží, že Putna zcela přejímá izraelský pohled na věc. Tedy pohled, ve kterém Palestinci jednoduše neexistují: neexistují jako národ a vlastně neexistují ani jako lidé. Prozrazuje to i sám jazyk článku: Putna například nepoužije spojení „palestinské dítě“, ale „arabské dítě“, přestože význam je zcela jasný, jde o palestinské dítě z Gazy. Stejně tak je zmíněno „arabské obyvatelstvo Gazy“ nebo „arabský kněz“, který je ovšem autorem palestinské teologie osvobození.

Pro neutrální, věcné kontexty týkající se reálných lidí tedy volí slovo „arabský“, zatímco pro ty z jeho pohledu pofidérní a sporné slovo palestinský (jako „odvěký“ či „vyvolený“ palestinský národ, nebo právě ona palestinská teologie osvobození). Tím čtenáři sugeruje, že ve skutečnosti nic takového jako palestinský národ neexistuje, je to pouze propaganda, umělý konstrukt, něco špatného, ba dokonce ďábelského.

Putna na druhé straně ani v náznaku nekritizuje mesianismus dnešního židovského extremismu, který je velmi silný a jistě mu jeho existence nemohla uniknout. Paradoxně tak ani nevíme, proč mu tedy vadí čelní izraelští politici Smotrič nebo Ben Gvir. Můžeme se jen domýšlet, že je to proto, že u nich nacházíme „fetiš národa“ v extrémní podobě, výslovně řečeno to ale není.

Putna celkem jednoznačně říká, že „současné kroky Netanjahuovy, Smotričovy a Ben Gvirovy vlády přinášejí bolest arabskému obyvatelstvu Gazy, a přitom nepřinášejí ani bezpečnost Izraeli, ani zničení Hamásu“. K tomuto kritickému vymezení by se ovšem velice hodilo rozebrat právě ideologické zázemí Ben Gvira či Smotriče. To ale autor nečiní, nebo paradoxně činí — připisuje to ovšem palestinské straně.

Spravedlnost, nic než spravedlnost

Jednostrannost i povrchnost Putnova přístupu se dobře ukazuje na tom, co píše v odstavci věnovaném palestinské teologii osvobození. Tady zřejmě zneužívá toho, že v českém prostředí palestinskou teologii a obecně palestinské křesťany skoro nikdo nezná, a podává tak velice zkreslený obraz.

Putna zmiňuje základní práci anglikánského teologa Naima Ateeka o palestinské teologii osvobození z roku 1989, jakýmsi eskamotérským trikem se ovšem vyhne tomu, aby uvedl klíčové slovo celé knihy a celého teologického směru, které je také hned dvakrát v jejím názvu: Spravedlnost, nic než spravedlnost (Justice, and only Justice).

Putna sice přizná, že se Palestincům děly a dějí „malé křivdy“ (uvozovky MCP), hned v téže větě ale pokračuje pochybným tvrzením, že palestinská teologie osvobození z těchto křivd „vyvozuje mesianistickou koncepci Palestinců coby vyvoleného národa“. Přitom smyslem a cílem Ateeka a dalších palestinských teologů je spravedlnost — a usmíření. Usmíření totiž není bez spravedlnosti možné.

Palestinští teologové osvobození se musejí vyrovnat s absolutním nárokem náboženského sionismu na celou zemi, ve které žijí. Palestinský národ není podle nich „vyvolený“, má ale silný vztah k zemi, ve které žije, a toto pouto chápe jako jednu z určujících vlastností své existence: jsme tady, žijeme tady, a nenecháme se vyhnat, nenecháme se zbavit tohoto pouta. Také patříme k této zemi a tato země patří i nám. Nenecháme se o ni připravit.

Toto „nenecháme se o zemi připravit“ je především každodenní praktická zkušenost Palestinců vystavených agresivním židovským osadníkům, jejichž extremistické názory, agresivní chování a krytí ze strany izraelské armády a celého státního aparátu jsou nyní díky dokumentům jako je oscarový snímek No Other Land nebo film Osadníci (The Settlers) Louise Therouxe naštěstí už lépe známé.

Ale je to i zkušenost teologická, totiž potřeba ubránit se proti takovým výkladům starozákonních biblických textů, které doslovným chápáním archaických textů o „lidu Izraele“ a jejich vztažením na dnešní situaci ve smyslu nároku určitého etnika na celou zemi bez nadsázky znásilňují smysl biblického poselství.

A to nejen z křesťanského, ale i ze židovského úhlu pohledu: souběžně s tím, když Ateek koncipoval svou palestinskou teologii osvobození, psal židovský teolog Marc Ellis Židovskou teologii osvobození, jejíž základní linií je kritika nadvlády, kterou židovský národ, kdysi osvobozený z egyptského zajetí, uplatňuje nad palestinskými obyvateli země, na niž si sionismus nárokuje vlastnictví. A mnozí Židé v Izraeli i po celém světě, i v České republice, kritizují izraelskou politiku vůči Palestincům právě z těchto pozic.

Pozvání na pochod solidarity

Je tedy celkem pochopitelné, že Putna nemůže (či nechce) pochopit smysl palestinské teologie osvobození, když přehlíží základní situaci nespravedlnosti, která jí dala vyrůst. Nedá se ovšem říct, že by ji vůbec neviděl. A jeho pozice je proto ještě horší: sice ji jaksi uznává, ale bagatelizuje ji — hned dvojím snížením významu ve spojení „malé křivdy“, a ještě v uvozovkách. A zároveň zcela opomíjí aspoň slovem zmínit židovský mesianistický fundamentalismus.

Putnovi se tak „daří“ hodit nábožensko-nacionalistický extremismus zcela na palestinskou stranu a ani slovem nezmínit, že skutečná mesianistická koncepce vyvoleného národa, podobná rovněž přítomnému islamistickému fundamentalismu, ve „Svaté zemi“ existuje v podobě židovského extremismu. Další ekvilibristický kousek.

Slovo „židovský“ se v textu navíc vyskytuje toliko jednou. To zároveň znamená, jak již bylo řečeno, že Putna zcela opomíjí kritiku izraelské politiky a židovského extremismu zevnitř, ze strany mnoha Židů v celém světě i v samotném Izraeli.

Skutečně odporný neboli chucpe je pak Putnův názor, že palestinští teologové a křesťané dělají „svým vlivem na křesťanskou část západní veřejnosti užitečné idioty pro islamistické vedení a muslimskou většinu“. Je to neúcta vůči lidem jako jsou Naim Ateek, Mitri Raheb, Munther Isaac, Elias Chacour a další, kteří v situaci těch „malých křivd“ stále žijí a na základě této zkušenosti přinášejí svoji teologii spravedlnosti — a usmíření.

Pokud si Martin C. Putna skutečně přeje znovu nalézt společnou řeč s tou částí společnosti, jež „dále věří v otevřenost a dobrou vůli a v jednotu skrze mnohost všeho možného“, ale propadla jakémusi „palestinismu“, bude muset být ve svém myšlení poctivější, spravedlivější, otevřenější a vnímavější. Vnímavější zejména k Palestincům, jejich pohledu, zkušenosti, myšlení i situaci.

Začít by mohl hned tím, že překoná svůj odpor k palestinským vlajkám, šátkům a jiným symbolům a zúčastní se některé akce propalestinské solidarity, podpořené vždy také hlasy židovskými, třeba pochodu v sobotu 21. června. Mohl by to být dobrý začátek práce na vzájemném poznávání. A rozhodně se nemusí bát, že nebude v české společnosti v menšině.