Martin C. Putna popírá existenci Palestinců. Pomocí nepřípustných zkreslení
Filip OutrataVe svém komentáři o „palestinismu“ podává Martin C. Putna zkreslený obraz palestinské teologie osvobození a nekriticky přejímá oficiální izraelský pohled popírající samotnou existenci Palestinců. Filip Outrata Putnova tvrzení vyvrací.
V komentáři nazvaném Palestinismus jakožto nové náboženství profesor Martin C. Putna tvrdí, že mu jde o „naši, západní společnost“, která je rozštěpená, rozdělená. A i v rámci té půlky, která neuvěřila v národ, (nepochopenou) tradici a pevné vůdce, existují podivné víry — jako je právě onen „palestinismus“.
Ač Martin C. Putna vždy patřil k vůbec nejostřejším kritikům Václava Klause, dnes jako by se profesor Putna profesorem Klausem nechal inspirovat. Přinejmenším postupem, který ve svém komentáři používá. Klaus proslul schopností vytvářet nepřátelské ideologie a -ismy, jako NGOismus nebo soudcokracie, a pak na ně nahrnout všechno negativní, co mu přišlo pod ruku.
Putna nyní postupuje podobně. Spojil si vše, co je mu nejvíce odporné — terorismus, sovětskou propagandu, mesianistické koncepce vyvoleného národa — a vykouzlil z toho nové slovo, nového strašáka, který obchází Evropou, a dokonce i naší českou kotlinou.
Ve svém (jako u M. C. Putny ostatně vždy) vysoce osobním a emotivním vyrovnávání s tímto nepřítelem se český literární historik, veřejně činný intelektuál a výpomocný kazatel Českobratrské církve evangelické vyznává z toho, jak mu vadí, že na všech akcích levicového i liberálního prostředí, zejména ve „staré Evropě“ (jako příklad uvádí Itálii), už dnes vlají palestinské vlajky.
Putna, který v roce 2013 vydal knižní rozhovor s názvem Vždycky v menšině, se zřejmě cítí v rámci lidskoprávní liberální levice omezován a utlačován symbolikou, kterou si spojuje nikoli s étosem boje za lidská práva a proti velmocenské politice, ale s něčím právě opačným. To je samozřejmě jeho svaté právo. Společnost je skutečně hluboce rozdělená a na tématu palestinsko-izraelského konfliktu se ukazuje, že hluboká rozdělení jdou i napříč jejími jednotlivými částmi.
Problém Putnova komentáře je ale v tom, že zdaleka není jen o rozdělení české levicově liberální menšiny. Obsahuje i řadu sporných tvrzení přímo o podstatě konfliktu mezi Izraelem a Palestinci, sporný je vlastně i jazyk, kterým tak velký znalec literatury činí.
Palestinský národ coby ďábelská propaganda
Když Putna píše „Víra v Palestinu je prapodivnou, nerceme-li diabolickou nápodobou víry ve vyvolený národ v původním, tedy židovském a křesťanském smyslu“, vlastně tím sugeruje, že víra ve „vyvolený národ“ a tedy jakýsi náboženský „fetiš národa“ je správná, pokud je židovská, ale nesprávná, ba diabolická, je-li palestinská.
Co myslí tím původním židovským a křesťanským smyslem, dále nerozvádí. Jako by to bylo samozřejmé. Jenomže není. Právě dnes, v době radikálního posilování židovského náboženského fundamentalismu ztělesněného extremistickým osadnickým hnutím v Izraeli a jeho ideovým spojencem, extremistickým křesťanským sionismem především ve Spojených státech, se stává zásadně důležitým to, co je, a co rozhodně není víra ve „vyvolený národ“ v křesťanském i židovském smyslu, především dobře vymezit.
Taková úvaha ale Putnu zřejmě nezajímá, protože mu jde o něco jiného, totiž o potírání „palestinismu“. Ve skutečnosti se za touto zvláštní myšlenkovou konstrukcí skrývá to, co dobře znají všichni ti, kteří nahlédli do internetových diskusí o tomto výbušném tématu: pro proizraelské diskutéry je problém samotná existence Palestinců jako národa, a snaží se ji tudíž všemožně popřít. Třeba i „argumenty“ o tom, že si palestinský národ vymyslela KGB.
Tento motiv, samozřejmě mnohem rafinovanějším způsobem než oni internetoví bojovníci, rozvíjí i profesor Putna. „Palestinismus“ podle něj údajně vznikl jako „jedna z mnoha odnoží ruské, tehdy sovětské propagandy“. Zde si poprvé povšimněme toho, co v Putnově pohledu zcela chybí — sami Palestinci, jejich historická zkušenost, jejich chápání sebe sama a svého postavení v rámci osudového konfliktu s Izraelci.
V tom se zřejmě odráží, že Putna zcela přejímá izraelský pohled na věc. Tedy pohled, ve kterém Palestinci jednoduše neexistují: neexistují jako národ a vlastně neexistují ani jako lidé. Prozrazuje to i sám jazyk článku: Putna například nepoužije spojení „palestinské dítě“, ale „arabské dítě“, přestože význam je zcela jasný, jde o palestinské dítě z Gazy. Stejně tak je zmíněno „arabské obyvatelstvo Gazy“ nebo „arabský kněz“, který je ovšem autorem palestinské teologie osvobození.
Pro neutrální, věcné kontexty týkající se reálných lidí tedy volí slovo „arabský“, zatímco pro ty z jeho pohledu pofidérní a sporné slovo palestinský (jako „odvěký“ či „vyvolený“ palestinský národ, nebo právě ona palestinská teologie osvobození). Tím čtenáři sugeruje, že ve skutečnosti nic takového jako palestinský národ neexistuje, je to pouze propaganda, umělý konstrukt, něco špatného, ba dokonce ďábelského.
Putna na druhé straně ani v náznaku nekritizuje mesianismus dnešního židovského extremismu, který je velmi silný a jistě mu jeho existence nemohla uniknout. Paradoxně tak ani nevíme, proč mu tedy vadí čelní izraelští politici Smotrič nebo Ben Gvir. Můžeme se jen domýšlet, že je to proto, že u nich nacházíme „fetiš národa“ v extrémní podobě, výslovně řečeno to ale není.
Putna celkem jednoznačně říká, že „současné kroky Netanjahuovy, Smotričovy a Ben Gvirovy vlády přinášejí bolest arabskému obyvatelstvu Gazy, a přitom nepřinášejí ani bezpečnost Izraeli, ani zničení Hamásu“. K tomuto kritickému vymezení by se ovšem velice hodilo rozebrat právě ideologické zázemí Ben Gvira či Smotriče. To ale autor nečiní, nebo paradoxně činí — připisuje to ovšem palestinské straně.
Spravedlnost, nic než spravedlnost
Jednostrannost i povrchnost Putnova přístupu se dobře ukazuje na tom, co píše v odstavci věnovaném palestinské teologii osvobození. Tady zřejmě zneužívá toho, že v českém prostředí palestinskou teologii a obecně palestinské křesťany skoro nikdo nezná, a podává tak velice zkreslený obraz.
Putna zmiňuje základní práci anglikánského teologa Naima Ateeka o palestinské teologii osvobození z roku 1989, jakýmsi eskamotérským trikem se ovšem vyhne tomu, aby uvedl klíčové slovo celé knihy a celého teologického směru, které je také hned dvakrát v jejím názvu: Spravedlnost, nic než spravedlnost (Justice, and only Justice).
Putna sice přizná, že se Palestincům děly a dějí „malé křivdy“ (uvozovky MCP), hned v téže větě ale pokračuje pochybným tvrzením, že palestinská teologie osvobození z těchto křivd „vyvozuje mesianistickou koncepci Palestinců coby vyvoleného národa“. Přitom smyslem a cílem Ateeka a dalších palestinských teologů je spravedlnost — a usmíření. Usmíření totiž není bez spravedlnosti možné.
Palestinští teologové osvobození se musejí vyrovnat s absolutním nárokem náboženského sionismu na celou zemi, ve které žijí. Palestinský národ není podle nich „vyvolený“, má ale silný vztah k zemi, ve které žije, a toto pouto chápe jako jednu z určujících vlastností své existence: jsme tady, žijeme tady, a nenecháme se vyhnat, nenecháme se zbavit tohoto pouta. Také patříme k této zemi a tato země patří i nám. Nenecháme se o ni připravit.
Toto „nenecháme se o zemi připravit“ je především každodenní praktická zkušenost Palestinců vystavených agresivním židovským osadníkům, jejichž extremistické názory, agresivní chování a krytí ze strany izraelské armády a celého státního aparátu jsou nyní díky dokumentům jako je oscarový snímek No Other Land nebo film Osadníci (The Settlers) Louise Therouxe naštěstí už lépe známé.
Ale je to i zkušenost teologická, totiž potřeba ubránit se proti takovým výkladům starozákonních biblických textů, které doslovným chápáním archaických textů o „lidu Izraele“ a jejich vztažením na dnešní situaci ve smyslu nároku určitého etnika na celou zemi bez nadsázky znásilňují smysl biblického poselství.
A to nejen z křesťanského, ale i ze židovského úhlu pohledu: souběžně s tím, když Ateek koncipoval svou palestinskou teologii osvobození, psal židovský teolog Marc Ellis Židovskou teologii osvobození, jejíž základní linií je kritika nadvlády, kterou židovský národ, kdysi osvobozený z egyptského zajetí, uplatňuje nad palestinskými obyvateli země, na niž si sionismus nárokuje vlastnictví. A mnozí Židé v Izraeli i po celém světě, i v České republice, kritizují izraelskou politiku vůči Palestincům právě z těchto pozic.
Pozvání na pochod solidarity
Je tedy celkem pochopitelné, že Putna nemůže (či nechce) pochopit smysl palestinské teologie osvobození, když přehlíží základní situaci nespravedlnosti, která jí dala vyrůst. Nedá se ovšem říct, že by ji vůbec neviděl. A jeho pozice je proto ještě horší: sice ji jaksi uznává, ale bagatelizuje ji — hned dvojím snížením významu ve spojení „malé křivdy“, a ještě v uvozovkách. A zároveň zcela opomíjí aspoň slovem zmínit židovský mesianistický fundamentalismus.
Putnovi se tak „daří“ hodit nábožensko-nacionalistický extremismus zcela na palestinskou stranu a ani slovem nezmínit, že skutečná mesianistická koncepce vyvoleného národa, podobná rovněž přítomnému islamistickému fundamentalismu, ve „Svaté zemi“ existuje v podobě židovského extremismu. Další ekvilibristický kousek.
Slovo „židovský“ se v textu navíc vyskytuje toliko jednou. To zároveň znamená, jak již bylo řečeno, že Putna zcela opomíjí kritiku izraelské politiky a židovského extremismu zevnitř, ze strany mnoha Židů v celém světě i v samotném Izraeli.
Skutečně odporný neboli chucpe je pak Putnův názor, že palestinští teologové a křesťané dělají „svým vlivem na křesťanskou část západní veřejnosti užitečné idioty pro islamistické vedení a muslimskou většinu“. Je to neúcta vůči lidem jako jsou Naim Ateek, Mitri Raheb, Munther Isaac, Elias Chacour a další, kteří v situaci těch „malých křivd“ stále žijí a na základě této zkušenosti přinášejí svoji teologii spravedlnosti — a usmíření.
Pokud si Martin C. Putna skutečně přeje znovu nalézt společnou řeč s tou částí společnosti, jež „dále věří v otevřenost a dobrou vůli a v jednotu skrze mnohost všeho možného“, ale propadla jakémusi „palestinismu“, bude muset být ve svém myšlení poctivější, spravedlivější, otevřenější a vnímavější. Vnímavější zejména k Palestincům, jejich pohledu, zkušenosti, myšlení i situaci.
Začít by mohl hned tím, že překoná svůj odpor k palestinským vlajkám, šátkům a jiným symbolům a zúčastní se některé akce propalestinské solidarity, podpořené vždy také hlasy židovskými, třeba pochodu v sobotu 21. června. Mohl by to být dobrý začátek práce na vzájemném poznávání. A rozhodně se nemusí bát, že nebude v české společnosti v menšině.
Já tento komentář chápu. Celé to vychází z emocionality Putnova komentáře. V takovém nastavení člověk lehce sklouzne k používání, jindy zatracovaných, myšlenek.
Nemohu si ale pomoct a zároveň mezi řádky čtu tu hlavní myšlenku schovanou pod emotivním vyjádřením. Z mého pohledu, ta myšlenka obsahuje podobnou kritiku jakou jindy dostaly jiná dogmata.
Jsem hluboce zakořeněný liberál s levicovým přesahem a to jak část liberální levice jednostranně, někdy až fanaticky, přistupuje ke konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, mě velmi znepokojuje. Tento konflikt mi vůbec nepřipadá jako souboj mezi dobrem a zlem. Jako nějaký fotbalový zápas mezi velkými rivaly, který se jak je zvykem přenáší i do fandovské základny. Chápu, že fandící mentalita je drtivé většině společnosti přirozená (napravo i nalevo), mrzí mě ale, že se to týká i části intelektuálů. Fandění, ztotožnění se, má jeden zásadní problém a tím je ztráta sebekritického pohledu. Vzpomínám si na diskuzi s osobou, které si jinak velmi vážím, kde při ztrátě argumentů přišel komentář typu: Přece nemohu zradit své druhy. A to je přesně cesta do pekel.
Z kusé znalosti nedávné i dávnější historie, je zřejmé, že zásadní problém tkví v úspěchu agresivních a nenávistných politik na obou stranách. Soužití více etnik na jednom území asi nikdy nebylo bezbolestné. V případě nástupu identitární politiky, ale jasně vede současné situci. Je tím jak dlouhodobá politika Izraelských konzervativců a nacionalistů, tak protiváha v podobě internacionálně fanděného/podporovaného Palestinského nacionalismu. Oba tyto proudy představují pouze, malou ale agresivní a hlasitou, část společnosti. A zároveň ztotožňují opačnou stranu pouze s touto částí.
Tato identitární nesmiřitelnost pak vedla k naprosto bezprecedentnímu vraždění a terorizaci. Následovaném genocidní reakcí.
My tu v čechách máme vlastní zkušenost se soužitím více etnik. Při vyhrocení identiárních politik došlo nendříve k terorizování a kooperaci s okupací u části jednoho etnika. A následné protireakce v kompletním vyhnání ("vyčištění") od etnika druhého. Možná to může být i jedním z důvodů, proč zrovna zde je výrazná podpora jedné, "čistící", strany.
Nevím jaký je vlastně přesný důvod ztotožnění se západní levice s Palestinci. Velkou roli v tom ale jistě hraje kmenové uvažování. Jinak by nebyly možné výroky typu: Vždyť si za to můžou sami! (rozuměj, Izraelci za to, že Hamás vraždí). Nebo podobně genocidně/vyhaněčsky motivovaný výkřik: From the river to the sea.
Obávám se, že bohužel teď nastává celosvětové období politiky identit a jakékoli kooperační řešení čehokoli není na obzoru.
V zásadě bych k dané záležitosti (tj. k izraelsko-palestinskému konfliktu) zaujal dosti podobný postoj jako R. David. S tím rozdílem že mou výchozí ideovou platformou není liberalismus, nýbrž "docela obyčejný" odpor k jakémukoli zjednodušování. A tím spíše pak k jakékoli dogmatizaci.
Nicméně v daném konkrétním sporu je nutno podpořit pozici F. Outraty. To jest: jeho kritiku výroků a tvrzení M. C. Putny. Ono se tu totiž nejedná pouze o to že tito dva čeští intelektuálové stojí na opačných stranách barikády; ale jde o to že Putna se při své polemice proti Palestincům dopouští celé řady argumentačních faulů. A to mu pak F. Outrata ve své replice naprosto právem vytýká.
To co je na celkovém přístupu M. Putny nejzákeřnější je ta skutečnost, že on se napřed staví do pozice (respektive pózy) nestranného intelektuála, aby pak velmi subtilním způsobem z celé množiny různých náhledů a argumentů s chirurgickou přesností vybíral a selektoval jenom a jedině ty, které dehonestují, či přímo denuncují stranu palestinskou. Zatímco jediná jeho "kritika" počínání strany izraelské se omezuje toliko na právě aktuální vládu, respektive na několik málo izraelských politiků. Je to tedy falešná hra, kterou zde M. Putna hraje; o to falešnější že pro dosažení svého cíle zneužívá veškerý arzenál své nesporné erudice. Pravý intelektuál by měl být vždy buďto (alespoň) nestranný, anebo - v lepším případě - by si měl dát práci s tím dopodrobna a objektivně jmenovat a rozebrat všechny oprávněné nároky, a stejně tak všechna bezpráví, které (a která) jsou přítomna na obou stranách. Nic takového M. Putna neučinil, a proto je jeho počínání nutno hodnotit jako intelektuální selhání.
Děkuji za podnětný a důležitý příspěvek. S hlavní myšlenkou - obezřetností vůči "fanouškovskému" přístupu - souhlasím. Jen je potřeba několik upřesnění k "nacionalismu" v kontextu izraelsko-palestinského sporu.
Jak jsem v článku naznačil, obvinění z nacionalismu používají vůči Palestincům v Izraeli i příznivci Izraele, například křesťanští sionisté vůči palestinské teologii osvobození. Neznamená to ale, že by šlo o nacionalismus, jak mu rozumíme. "Nacionalista" je kdokoli, kdo se považuje za Palestince a hlásí se k tomu. Tito zmínění palestinští křesťanští teologové rozhodně nejsou nacionalisté, jsou ale "nacionalisté" z pohledu Izraele - právě proto, že se sami chápou jako Palestinci.
Je to o to absurdnější, když si uvědomíme, že Izrael je stát, který má přímo v ústavě zakotveno, že je to stát židovský. Tedy nikoli stát všech obyvatel - občanů, ale jednoho národa. Z toho ovšem logicky plyne, že přítomnost jiného národa na území tohoto "státu jednoho národa" je nežádoucí. Proto na území Izraele žijící Palestinci jsou běžně označováni jako "izraelští Arabové" kdežto Palestinci žijící na Západním břehu Jordánu a v Gaze Palestinci. Je to přitom stejné etnikum, stejný národ.
Nejde o to posilovat "identitární" chápání, ale být spravedlivý - nelze dost dobře kritizovat Palestince za "nacionalismu" a přehlížet (stále silnější) nacionalismus židovskoizraelský.
Tohle se ztrácí v překladu. V nejběžnějším významu slova mimo střední Evropu znamená nacionalismus prostě úsilí o vytvoření a udržení státu, který mohou příslušníci národa považovat za svůj -- a to může být i stát jednoho politického národa, který sdílí několik skupin s národní kulturou.
Palestinci jsou národ, který je arabský. Tak jako jsou Rakušané národ, který je německý.
Od Ernsta Renana a z hlediska mezinárodního práva od malých trianonských dohod právě kvůli podobným případům civilizované definice národa uznávají jeho subjektivní složku -- tedy existenci lidí, kteří jsou ochotni se k danému národu hlásit a provozovat ho.
Ono to vypadá jako hnidopišství, ale když se toto hnidopišství neprovozuje, obvykle dříve nebo později teče krev.
Je docela zajímavé, pane Outrato, že list Jerusalem Post, založený v roce 1932 sionistou Geršonem Agronem jako Palestine Post, se takto jmenoval nejméně do roku 1948. Zkuste přijít na to, proč. Myslím, že se vám to líbit nebude.
Nezlobte se, pane Nusharte, ale zrovna toto mi opravdu zajímavé nepřijde.
Ono záleží na kontextu.
Před časem vydal DR jakýsi Žižekův sloupek, ve kterém Žižek citoval čísi znechucení nad teroristy v Palestině v roce 1948--v českém překladu byla ovšem řeč palestínských teroristech. Lexikálně korektní překlad, jen pak ztrácelo povědomí, že se jedná o židovské teroristické útoky na britskou správu mandatorního území.
Historie slov možná není zajímavá, ale když na ni zapomínáme, činí Nushart&cons. příliš "zajímavé" objevy.
Chápu, že vás to, pane Outrato, vůbec nezajímá, neboť (jak velmi správně připomíná pan Profant) v té době stále ještě šlo o čistě geografický název, který zcela bez problémů používali Židé (včetně sionistů) pro různé své organizace, i tedy pro tyto noviny. Nebyl pro ně žádný problém označovat (geograficky) různé své organizace jako „palestinské“ prostě proto, že žádná palestinská identita (v tom dnešním slova smyslu) v té době ještě neexistovala.
Například dnešní Izraelský filharmonický orchestr se původně jmenoval Palestinský symfonický orchestr.
Jak píšu, děláte zajímavé objevy.
Představte si, že v roce 1844 existovalo Muzeum království českého -- což řečeno v jazyce jednoho ze dvou oficiálních názvů toho muzea podle vaší logiky znamená, že v Čechách (Bohmen) neexistovala žádná česká (tschechische) identita.
A podobně jako tehdy v českých zemích záleželo i na obyvatelích Palestiny vyhnaných ze svých domovů Izraelci a na těch, kteří zůstali na oné malé části Palestiny, kterou toho brutální vyhánění a ukradení půdy nepostihlo, zda se cítí Araby a Palestinci, Palestinskými Araby anebo prostě Palesinci (opět stačí srovnání s kategorií Deutschböhme v našich dějinách).
Ono je to nakonec jedno, jedná se o lidi, kteří -- na rozdíl od dědečků naprosté většiny Židů v Izraeli -- byli v Palestině po staletí doma -- na rozdíl od dědečků naprosté většiny Židů v Izraeli -- a nemají jiný domov (v tom se s dnešními Izraelci vesměs shodují). A jsou -- oproti Izraelcům -- nadále o svůj domov okrádání, jsou v něm bez rozsudku zatýkání a vězněni a vražděni armádou. A jestli teprve ten útisk přetvořil různé předmoderní identity (sousedské, náboženské, klanové atd.) v národní identitu, pak by to nebyl příliš ojedinělý případ.
Kdyby, pane Profante, nebylo naprosto vyloučené, aby v době, kdy Židé založili svůj Palestinský symfonický orchestr, mohli Berlínští filharmonici „jako druhý oficiální název“ použít třeba název „Židovští filharmonici“, pak by asi z židovských hudebníků nevznikl Palestinský symfonický orchestr, což se zase stalo naprosto vyloučené až po vzniku palestinské identity (palestinské identity v tom současném slova smyslu), ale předtím, jak sám vidíte, to možné bylo, protože slovo „Palestina“ bylo neutrální označení pro území a nebylo spojováno s žádným etnikem.
Mimochodem, kdy vlastně podle vás vznikla ta palestinská identita, když tedy „volání po společenství kultury (krev se po tom drobném skandálku s ‚fremdartige Blut‘ dovezeném z Norimberka na tancích nejkulturnějšího evropského národa u nás příliš nezdůrazňuje) už postihlo v českých zemích kdekterého idiota“? (To jsou mimochodem vaše vlastní slova.)
Odkdy podle vás existuje palestinský národ jakožto společnost „lidí, kteří jsou ochotni se k danému národu hlásit a provozovat ho“?
Kdy podle vás začali Palestinci (arabští obyvatelé území, které se v té době celé nazývalo Palestina – chcete-li tedy, tak třeba „palestinští Palestinci“, ale nikoliv třeba palestinští Židé) „provozovat palestinský národ“ (podle té civilizované definice národa, ale klidně i podle definic jiných)?
Doufám, že i vy (na rozdíl od pana Outraty) učiníte zajímavé objevy.
Abych tedy, pane Profante, odpověděl na vaši námitku (Böhmen – tschechische), význam onoho anglického slova „Palestine“ je (například i podle samotného Filipa Outraty) také i „všichni obyvatelé mezi ‚řekou a mořem‘“ (viz https://denikreferendum.cz/clanek/35944-svobodu-od-reky-az-k-mori-proc-demonstrovat-za-palestinu )
Takže dokonce sám Filip Outrata potvrzuje moje slova – nespojuje slovo „Palestine“ s žádným konkrétním etnikem, ale chápe jeho význam ve smyslu „všichni obyvatelé mezi řekou Jordán a Středozemním mořem“.
Vím, jsou to složité věci, nicméně:
a) Existuje palestinský národ, protože existují lidé, kteří jsou ochotni ho provozovat.
b) Tento národ je arabský, stejně jako je několik národů německých -- tedy sdílí s jinými národy spisovný jazyk a s dalšímu komunikační řeč.
c) Fakt, že vzhledem k historickému vývoji slova mohl slovo palestinský v dějinách znamenat označení země, jejíž větší část dnes obývají židovští obyvatelé a že tito obyvatelé přejmenovali mandatorní území Palestina na Stát Izrael, nijak nekompromituje, ani neproblematizuje používání jména Palestinci -- a o tom byl ten český příklad, zatímco se toho nijak netýká Vaše zcela spekulativní úvaha o berlínských nebo židovských filharmonicích.
d) Když už se odvoláváte na historické příklady, pak to dělejte s alespoň elementární znalostí věci a prostudujte si něco o dějinách Palestine Post.
e) Národ jako společenství spřízněné krve nevynalezli v Norimberku ve třicátých letech, tahle idiocie měla tehdy v souvislosti s moderním národem více jak stoletou tradici a v souvislosti se židovským národem ho třicet let před Norimberkem rozehrál Martin Buber.
f) Máte pravdu vyjádřil jsem se tehdy nepřesně, mě jsem napsat:
"Volání po společenství národní kultury, které už v Čechách postihlo kdekterého nekulturního idiota", protože kulturní člověk ví, že národní kultura se ani nevytváří, ani neuchovává voláním, natož očistou národního života od cizích živlů.
Tedy, abyste tomu rozuměl i Vy:
Upírat nějaké skupině lidí právo rozvíjet to, co náleží ve velké části tohoto světa k národní kultuře (kodifikovaná řeč, řeč poezie a románu, drama, forma vzdělání, paměťové instituce a různé formy národní paměti, národní občanská veřejnost), je nejen zločinné, ale hlavně to velmi často problematizuje nebo znemožňuje mírové soužití -- ale s tímto rozvíjením nemá nic společný stádní pokřik šovinistických idiotů, kteří si nikdy nebyly schopni osvojit ani národní, ani jinou kulturu.
Možná vám to nedošlo, pane Profante: V tom, že existují lidé, kteří jsou ochotni provozovat palestinský národ, se s Putnou naprosto shodnete.
reaguji -- pravda s pocitem určité marnosti -na Vás.
I já s vámi, pane Profante, souhlasím, že existují lidé, kteří jsou ochotni provozovat národ. Hned se mi někteří takoví politici vybavují. (Provozovat národ je nejspíš stejně vznešené jako provozovat lásku. A díky DR už dnes vím, že prostituce je vážené zaměstnání.)
pokud chcete říct, že mezi těmi, kteří se tím živí, je mnohem méně zlých pokryteckých kurev než mezi těmi, kteří se ukájejí svoji morální nadřazenosti nad prostitutkami a prostituty, pak je s podivem, že Vás poučil až Deník Referendum.
Ale k drobonostem:
a) Nejde o provozování lásky, ale sexu za úplatu (pokud v tom nevidíte rozdíl, pak je to spíš záležitost pro psychiatra než pro diskusi);
b) V Deníku Referendum jste mohl nanejvýš dočíst o tom, že toto zaměstnání s sebou nese -- dokonce i tehdy, pokud není kriminalizováno-- ponižování a útlak, což zrovna neodpovídá sousloví "vážené zaměstnání".
A konečně, najděte si v nějakém výkladovém slovníku slovo "provozovat", přijdete třeba na to, proč lze použít v souvislosti s odhodláním k aktivně kultivovat svou národní identitu, ale nejde použít v souvislosti se slovem "láska". (Pokud nepatříte k ženám postiženým sledováním amerických seriálů, které požadují na partnerech, aby "na vztahu pracovali" a "posouvali se ve vztahu dál" -- ale z toho při vší neúctě nepodezírám).
Ano, sex a láska jsou dvě věci a pokud oddělíte sex od lásky a sex se stane cílem jen sám pro sebe, vede to přesně k tomu, co nyní tak často kritizují a před čím varují lidé, kteří chtějí oddělovat sex od lásky a vidí ho přitom jako cíl sami pro sebe. Je to pak asi spíš záležitost pro psychiatra, nicméně trestní odpovědnost to z nich většinou nesnímá, jak můžeme vidět třeba na případu Dominika Feriho, který samozřejmě podpořil hnutí Me Too i Istanbulskou úmluvu.
Feri tedy určitě provozoval boj proti sexuálnímu násilí na ženách a dá se vlastně říct, že on tuto ušlechtilou myšlenku ochrany žen před sexuálním násilím i aktivně kultivoval.
Šlo vlastně o kupčení s vlastním přesvědčením (v přeneseném slova smyslu o prostituci), jinými slovy šlo tedy o provozování boje proti sexuálnímu násilí (on se tím živil), no a jak už dnes všichni víme, „mezi těmi, kteří se tím živí, je mnohem méně zlých pokryteckých kurev, než mezi těmi, kteří se ukájejí svojí morální nadřazenosti nad prostitutkami a prostituty“.
To pochopitelně platí i pro prostitutky a prostituty národní, kteří namísto lásky provozují národ.
Ono je asi příliš horko, ale sex za úplatu jaksi z podstaty věci nemůže být cílem sám o sobě. Prostitut*ka jej provozují s cílem uživit se.
„Pokud oddělíte sex od lásky a sex se stane cílem jen sám pro sebe, vede to přesně k tomu, co nyní tak často kritizují a před čím varují lidé, kteří chtějí oddělovat sex od lásky a vidí ho přitom jako cíl sami pro sebe.“
Tedy separace sexu od lásky a zacílení člověka na samotný sex vede k sexuálnímu násilí. Toto sexuální násilí pak dnes často kritizují právě ti, kteří propagují separaci sexu od lásky. (Kde tu proboha vidíte napsáno, že by se sex za úplatu měl stát cílem sám o sobě?)
Když jsem to psal, bylo, pane Profante, ještě docela chladno. Vedro asi nastalo až když jste místo toho, co jsem napsal, četl „a sex za úplatu se stane cílem sám o sobě“. Možná jste ale s odpovědí čekal na vedra jen proto, že jste chtěl být vtipný.