„To, co vidíte na sociálních médiích, je jen malá část našeho utrpení. Umíráme mnoha způsoby smrti: hladem, ohněm i zimou.“ Tato slova mi napsala Habíba, jedna z mých známých z Gazy, s nimiž si píšu a snažím se o nich dozvědět něco víc. Ani neznám její tvář. Od začátku války se musela jedenáctkrát vydat na cestu. Ne však do nového domova, nýbrž do nového bezdomoví.

Předevčírem v noci mi napsala zprávu, z níž byl zřetelně slyšet pláč a zděšení, jako na videích ukazujících výbuchy obřích bomb v blízkosti stále ještě stojících, ale už stejně těžce poškozených domů. „Ach bože, bombardovali stany a spalovali lidi zaživa. Co máme dělat? Okupanti nám říkají, že to je bezpečná oblast a pak nás v ní spálí zaživa…“

Útok na stany v zóně Al-Mawasi, někdejším pásu úrodné země při pobřeží Pásma Gazy, dnes plném stanů se statisíci uprchlíků z jiných míst Pásma, nebyl první. Izrael v „bezpečné zóně“, kterou sám vyhlásil, útočí pravidelně. Tentokrát zahynulo nejméně šestnáct lidí.

Na začátku dubna útočila izraelská armáda na stany novinářů poblíž Násirovy nemocnice. Ahmed Mansour ze serveru Palestine Today po zásahu střepinou doslova seděl uprostřed plamenů a později těžkým popáleninám podlehl. Z posledního útoku byly natočeny záběry malých dětí doslova spálených na škvarky.

Nekonečná hrůza, rozpad lidství v přímém přenosu, obžaloba „demokratické“, bohaté a technicky vyspělé země, která si počíná mimořádně brutálně a cynicky. A ví, že si může dovolit už úplně všechno, protože současný prezident nejsilnější světové velmoci neuznává jinou hodnotu než sílu. Ne že by to před ním bylo o tolik jiné.

Koncentrovaná tragédie

Někteří přátelé z Gazy mi posílají fotografie. Hromada sutin a na ní stojí mladý muž. Stojí ještě? Nebo přišel o nohy, o ruce, jako devítiletý Mahmúd na letošním vítězném snímku World Press Photo, který už v březnu 2024 přišel o obě ruce, a v katarském Dauhá, kde mu zachránili život, se setkal s fotografkou Samar? Dnešní oběti možná takové „štěstí“ mít nebudou.

V Gaze je největší koncentrace dětí, které přišly o končetiny, na světě. Je to přitom jenom jeden dílek z celkové hrůzy, z koncentrované tragédie, která se bude zřejmě stupňovat, protože Izrael už na začátku března zcela zastavil dodávky humanitární pomoci.

Čímž vlastně izraelští představitelé potvrdili, že skutečně zamýšlejí a provádějí genocidu, protože obnovení dodávek humanitární pomoci bylo hlavním předběžným opatřením Mezinárodního soudního dvora v případu jihoafrické žaloby na Izrael na začátku roku 2024. Koho ale dnes zajímá Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní trestní soud, mezinárodní právo…

Na Květnou neděli zaútočil Izrael na poslední plně funkční nemocnici v Gaze, nemocnici Al-Ahlí provozovanou anglikánskou církví. V kostele Svaté rodiny v Gaze stále zůstává pět set křesťanů z místní komunity. Mají štěstí, snad proto, že místní kněz, Argentinec Gabriel Romanelli, je v pravidelném kontaktu s jiným argentinským knězem, který je dnes coby papež František tím, kdo je ze světových představitelů nejvíce schopný vnímat utrpení lidí v Gaze.

Kdyby nebyla válka

Snažím se vnímat jednotlivé lidi a jejich příběhy. Jad Mohammed, mladý muž, který shání pomoc pro celkem desetičlennou rodinu, tři své bratry, dvě sestry, jednu z nich se dvěma malými dětmi, a nemocnou matku. Kdyby nebyla válka, dokončoval by právnické studium. Reham, učitelka, která s pětičlenným týmem učí děti ve stanu, protože školy jsou už většinou zničené.

Mladý novinář Abdallah, který pomáhá dětem, ale teď potřebuje pomoc sám, protože byl mezi zraněnými při útoku na novinářský stan. Další, kdo měl štěstí… Sedmnáctiletý Ameer pochází z Rafahu, před válkou měli taxislužbu, dnes je všechno pryč. Taxík, domov, Rafah. Jsou spolu s ostatními v „bezpečné zóně“ Al-Mawasi. Bara, kluk, který se prostě snaží sehnat peníze na jídlo a pořád se ptá, jestli neustálými dotazy neobtěžuje…

Snažím se sdílet příběhy z Gazy, spolu s účty na platformách jako je GoFundMe, kde je lidem v Gaze stále možné převést peníze, aby si za ně mohli za přemrštěné ceny nakoupit jídlo. O moc víc se dělat nedá. Jde i o to dát vědět, že na ně někdo myslí a vidí v nich lidi, živé tváře s vlastními životy a sny, že je celý svět neodepsal jako odpad, jako (zatím ještě) živou hromadu lidských trosek. Veselé Velikonoce!