„To, co vidíte na sociálních médiích, je jen malá část našeho utrpení. Umíráme mnoha způsoby smrti: hladem, ohněm i zimou.“ Tato slova mi napsala Habíba, jedna z mých známých z Gazy, s nimiž si píšu a snažím se o nich dozvědět něco víc. Ani neznám její tvář. Od začátku války se musela jedenáctkrát vydat na cestu. Ne však do nového domova, nýbrž do nového bezdomoví.

Předevčírem v noci mi napsala zprávu, z níž byl zřetelně slyšet pláč a zděšení, jako na videích ukazujících výbuchy obřích bomb v blízkosti stále ještě stojících, ale už stejně těžce poškozených domů. „Ach bože, bombardovali stany a spalovali lidi zaživa. Co máme dělat? Okupanti nám říkají, že to je bezpečná oblast a pak nás v ní spálí zaživa…“

Útok na stany v zóně Al-Mawasi, někdejším pásu úrodné země při pobřeží Pásma Gazy, dnes plném stanů se statisíci uprchlíků z jiných míst Pásma, nebyl první. Izrael v „bezpečné zóně“, kterou sám vyhlásil, útočí pravidelně. Tentokrát zahynulo nejméně šestnáct lidí.