Většina Izraelců se příliš soustřeďuje na zvěrstva spáchaná Hamásem 7. října 2023, než aby si vůbec připustila, natož pak odsoudila zvěrstva, která už téměř dva roky páchá jejich vlastní vláda v Gaze. Izraelská veřejnost se zoufale upíná k záchraně posledních asi dvaceti izraelských rukojmích, ukrývaných kdesi v obležené enklávě. Méně už ji zajímá, že jako rukojmí drží izraelská armáda veškeré palestinské obyvatelstvo Gazy.

Ve své nedávné reportáži z Izraele pro časopis New Yorker pojmenovává David Remnick tuto izraelskou reakci jako „zóny popření“. Odkaz na Zónu zájmu, román Martina Amise, jenž popisuje lhostejnost nacistických rodin žijících hned vedle osvětimského koncentračního tábora uprostřed probíhající genocidy, je zjevný.

Přesto se ale v dnešním Izraeli najdou i tací, kteří se všeobecné lhostejnosti vůči utrpení Palestinců vzpírají. Zatímco v Gaze pokračuje zabíjení civilního obyvatelstva, vysídlování a hlad, konečně i v Izraeli začíná znít ono zakázané slovo na G — „genocida“.

Před dvěma týdny dospěly dvě izraelské lidskoprávní organizace, B’Tselem a izraelská pobočka Lékařů za lidská práva, k závěru, že se izraelská vláda pokouší prostřednictvím zabíjení, hladu a nuceného odsunu o systematické vyhlazení palestinského obyvatelstva.

„Systematické ničení zdravotnického systému, znemožnění přístupu k potravinám, blokování sanitek a zneužívání humanitární pomoci k vojenským cílům — všechny tyto postupy poukazují na jistý vzorec, za nímž stojí zjevný záměr,“ říká Gaj Šalev, výkonný ředitel izraelské pobočky organizace Lékaři za lidská práva.

Ke stejnému závěru dospěl také izraelsko-americký historik a odborník na holokaust Omer Bartov, který působí na Brownově univerzitě. Ten popsal „vzorec postupů odpovídající výrokům, které zaznívaly bezprostředně po útoku Hamásu a vyhlašovaly záměr Gazu systematicky zničit. Totiž zničit školy, univerzity, muzea, samozřejmě také nemocnice, zařízení na odsolování vody, elektrárny, a tímto způsobem učinit Gazu neobyvatelnou, a až jednou tohle všechno skončí, jestli vůbec, bude všechno srovnáno se zemí tak dokonale, že nebude možné, aby tato skupina lidí obnovila svou kolektivní identitu.“

Skupina jednatřiceti prominentních izraelských osobností také zveřejnila otevřený dopis, v němž vyzývá mezinárodní společenství, aby uvalilo na Izrael „zdrcující sankce“ v reakci na vládní politiku, která přispívá k šíření hladu v Gaze. Signatáři, mezi nimiž nechybí například nositel filmového Oscara, bývalý izraelský generální prokurátor či někdejší předseda Knesetu, také volá po okamžitém příměří. Žádat, aby svět uvalil sankce na jejich vlastní stát, vyvolává v Izraeli stejně prudkou nevoli jako užití výrazu „genocida“.

Nečekejme, že by izraelskou politiku označila za genocidní také vláda Spojených států. Přesto ale Donald Trump tento týden poukázal na to, že Palestinci v Gaze umírají hlady. Množství fotografické dokumentace ukazuje realitu tak jasně, že dokonce americký prezident, který mnohá fakta odmávne jako dezinformace, prohlásil, že „některé ty děti opravdu hladoví. Je to vidět, to nejde zfalšovat.“

Pro Trumpa není vůbec snadné vystoupit proti svému starému kamarádovi Bibimu, genocida v Gaze už zřejmě musí značně poškozovat Trumpovu reputaci v roli mírotvůrce, v níž by se rád viděl. Trump ovšem hovoří pouze o posílání peněz na potravinovou pomoc; nedá se předpokládat, že by byl ochoten jít o krok dál a tlačil na Izrael, aby krizi ukončil.

Izraelská vláda veškerá obvinění, že záměrně vyhladovuje lidi v Gaze, předvídatelně odmítá. Vinu se snaží svalit na Hamás, ten je ale momentálně na hraně přežití, natož aby dokázal kontrolovat přísun potravin pro více než dva miliony lidí.

Na mezinárodní tlak nedávno Netanjahuova vláda zareagovala tím, že umožnila přísun většího množství potravin do Gazy. Stále jde ale o množství až směšně nedostatečné. Podle nedávné zprávy OSN se v Gaze nyní šíří nejhorší možný hladomor.

Politika hladomoru

Těžko si představit očividnější příklad záměrně vyvolaného hladomoru, než je dnešní Gaza. Lidé nemají co jíst ne snad kvůli nedostatečné úrodě či nefungujícímu trhu. Izraelská armáda srovnala celé pásmo Gazy se zemí a zničila veškeré způsoby pěstování a prodeje potravin. Na humanitární pomoc uvalila blokádu. Hned za hranicemi Gazy přitom čeká obrovské množství potravinové pomoci.

OSN odmítla na sporadické distribuci pomoci spolupracovat. Namísto toho zřídila Humanitární nadace pro pásmo Gazy (GHF) distribuční centra ve čtyřech evakuačních zónách — Tal as-Sultan, Saúdská čtvrť, Chán Júnis a Wádí Gaza — a vyvolala dystopický, darwinovský souboj o přístup k jídlu. Vyhladovělí lidé musejí ujít dlouhé vzdálenosti, aby se k těmto distribučním centrům dostali. A pokud se jim to podaří, čelí dalším překážkám.

Podle facebookové stránky Humanitární nadace pro pásmo Gazy jsou distribuční centra otevřená vždy na osm minut, v případě centra v Saúdské čtvrti byl v červnu průměr jedenáct minut. Tyto skutečnosti vedly k obviněním ze strany občanských organizací, že celý systém rozdělování pomoci je záměrně nebezpečný.

Ředitel Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) Philippe Lazzarini prohlásil, že „onen takzvaný mechanismus distribuce pomoci je ve skutečnosti smrtonosná past, která více životů zmaří, než zachrání“. Izraelští vojáci doposud zabili více než 1500 Palestinců, kteří se pokoušeli dostat k humanitární pomoci.

Civilisté se také potýkají se skupinami ozbrojenců, kteří přepadávají humanitární konvoje a kradou jídlo. Navzdory prohlášením izraelské vlády nejsou tyto skupiny napojeny na Hamás. Interní analýza, kterou si nechala vypracovat americká vláda, dospěla k závěru, že Hamás nebyl v jakékoli významné míře zapleten do odklánění potravinové pomoci.

Naopak se zjistilo, že tito ozbrojenci vystupují proti Hamásu a podporuje je izraelská vláda. Netanjahu a jeho kabinet dokonce strategii „rozděl a panuj“ otevřeně podporuje.

Palestinský stát?

Zatímco materiální základna pro existenci státu Palestincům protéká mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách, země po celém světě reagují na aktuální krizi tím, že uznávají něco, co zatím pořád ještě neexistuje. Aktuálně uznala Palestinu jako stát Francie. Labouristická vláda ve Velké Británii slíbila, že se k Francii připojí, pokud Izrael nepřistoupí na příměří.

Austrálie a Kanada podobný krok zvažují. Už předtím, než k tomuto rozhodnutí přikročila Francie, uznalo Palestinu deset zemí Evropské unie — čímž se zařadily mezi 147 ze 193 zemí OSN, které tak doposud učinily.

Francie také společně se Saúdskou Arábií uspořádala tento týden třídenní konferenci na půdě OSN, na níž se diskutovalo téma palestinské státnosti. Izrael ani Spojené státy se jí neúčastnily.

Zapomeňte na dvoustátní nebo jednostátní řešení. Netanjahu má jasno — nebude žádný stát.

Izraelská vláda je zjevně odhodlaná učinit Gazu neobyvatelnou, tedy až na izraelské osadníky či bohaté zájemce o luxusní vily s výhledem na moře. Mezitím oznámil izraelský kabinet na konci května plán na významné rozšíření osad na Západním břehu a schválil dvaadvacet nových osad. Ministr obrany Jisrael Katz zdůvodnil krok bez obalu: „Zabrání to vzniku palestinského státu, který by pro Izrael znamenal ohrožení.“

Všechno to tak trochu připomíná vyvlastňování a vyhánění původních obyvatel Ameriky za vlády prezidenta Andrewa Jacksona, kdy se na uvolněnou půdu vrhli bílí osadníci, aby si každý urval něco pro sebe. Jackson je, jak jinak, nejoblíbenějším prezidentem Donalda Trumpa.

Po genocidě

V dávných, temných dobách vznikaly státy genocidou. Spojené státy byly například vybudovány na troskách genocidy původních obyvatel Ameriky. Austrálie a Nový Zéland také vyrostly z masakrů domorodých obyvatel. Stačí zapátrat dostatečně hluboko v historii a nalezli bychom podobné kostlivce ve skříni mnoha států: v Evropě, v Asii, Latinské Americe, Africe.

V moderní době se ale souslednost začala obracet. Menšiny bez vlastního státu prošly genocidou, a teprve poté se dočkali „odměny“ v podobě státu. Zcela jistě to platí o Židech a Izraeli (1948). Ale podobným případem byl i Bangladéš (1971), Východní Timor (2002) a — s delším časovým odstupem — také Namibie (1990) či Arménie (1992). Kurdové na svůj stát dosud čekají, mají jen jakýsi polostát v iráckém Kurdistánu — a nejsou jedinou menšinou bez vlastního státu, která touží po mezinárodně uznané domovině.

Palestinci na svůj stát čekají už od Nakby v roce 1948. A v cestě jim nestál jen Izrael. Ostatní arabské státy se k Palestincům více či méně obrátili zády, posledním příkladem je lehkost, s jakou se země jako Maroko nebo Spojené arabské emiráty nechaly podplatit, aby smetli palestinskou státnost ze stolu. Hamás vyslal své bojovníky do Izraele 7. října také proto, aby zabránil Saúdské Arábii připojit se  projetu takzvaných „abrahámovských dohod“ — normalizujících vztahy mezi arabskými zeměmi a Izraelem bez podmínky vzniku samostatné Palestiny.

Ale dnes, když utrpení Palestinců dosahuje míry nevídané po několik generací, už řada zemí nedokáže odvracet zrak. Francie má v úmyslu prosadit téma palestinského státu na Valném shromáždění OSN v září. Minimálními podmínkami pro takovýto stát by bylo samozřejmě věrohodné příměří, ukončení izraelské okupace Gazy, předání správy území do rukou Palestinců a ukončení výstavby nových osad na Západním břehu.

Stávající vláda v Izraeli tyto podmínky pravděpodobně nepodpoří. Ale mezinárodní tlak v podobě zdrcujících sankcí, jak je ve svém v otevřeném dopise požadují prominentní izraelští kritici a dlouhodobě po nich volá hnutí BDS za bojkot, stažení investic a sankce, by mohl vyřadit Netanjahua ze hry, podobně jako se globálnímu hnutí proti apartheidu podařilo svým tlakem prosadit změnu režimu v Jižní Africe.

Z celého světa se ozývají hlasy, které říkají: palestinský stát musí vzniknout teď, anebo nikdy. Je strašlivé, že si Palestinci museli vytrpět genocidu, aby svět vzal vážně jejich požadavek na vlastní stát. Ale bylo by ještě strašlivější, pokud by i přes své nezměrné utrpení nezískali nic.

Z anglického originálu „Is a State the ‚Reward‘ for Genocide?“, publikovaného serverem Foreign Policy in Focus, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.