Skupina zemí, které se rozhodly uznat Palestinu jako stát, se dále rozšiřuje. Děje se tak během letošního Valného shromáždění OSN, na němž se schází vždy v září v New Yorku hlavy států a vlád z celého světa. Aktuální vlna uznání zahrnuje převážně země Evropy — posledního světadílu, jenž byl v otázce palestinské státnosti dosud rovnoměrně rozdělený. Nyní tedy i v Evropě získává navrch blok uznávajících převahu — podobně, jako ji má už delší dobu v Asii, Americe i Africe.

Letos navíc krom menších států, jako je Belgie, Portugalsko či Lucembursko, vyslovují své uznání i dvě mocnosti: Francie a Velká Británie. Británii přitom doprovázejí i dvě největší země jejího Commonwealthu: Austrálie a Kanada.

„Palestina takto získává kromě jiného podporu čtyř z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN,“ připomíná Paul Adams na BBC.

Otázka uznání Palestiny jako státu budí tradičně kontroverze na obou stranách letitého konfliktu. Reálně jde totiž především o symbolický krok, který znamená bezprostředně často jen palestinské týmy na sportovních zápasech a formální změny na ambasádách.

Z izraelské strany je tah kritizován jako opatření jdoucí proti mírovým dohodám z 90. let, v jejichž logice má být vznik palestinského státu výsledkem dohody a až zakončením mírového procesu, či přímo jako „odměna terorismu“.

Z výrazně propalestinské strany se zase ozývají teze o pouhé „náplasti na západní svědomí“, která přichází namísto skutečně citelných opatření na palestinskou podporu. Z těchto se nejčastěji zmiňují hrozba hospodářských sankcí, reálné ponížení diplomaticko-obchodních vztahů či úplné embargo na vývoz útočných zbraní do Izraele.

Na rozdíl od minulého roku, kdy Palestinu uznaly tradičně spíše propalestinsky nakloněné země Evropy jako Norsko, Irsko či Španělsko, a to s principiální argumentací, předcházela letošní vlně intenzivní francouzská i britská diplomacie. Obě mocnosti se snažily na Blízkém východě uskutečnit své plány, jež by zabrzdily stávající decimaci Gazy a zároveň přinesly určité bezpečnostní záruky pro Izrael.

Jak Francie, tak Británie nicméně narazily na neoblomnost Netanjahuovy vlády. Obě se proto rozhodly pro změnu přístupu — pochopitelně i s přihlédnutím k názoru svého vlastního obyvatelstva.

„Jde o vyjádření diplomatické pozice, ale zároveň i o posun rámce, který musí předcházet reálným změnám politiky. Okamžitě věci nezmění. Přesto má ale svůj význam,“ uvádí pro britský Independent Julie Normanová, expertka na Blízký východ z University College London.

Ve světě uznávají Palestinu jako stát přibližně tři čtvrtiny zemí. Opačné stanovisko zastávají stále USA se svými satelity typu Mikronésie či Panamy, Japonsko, Jižní Korea a nyní už tedy menší část Evropy. V některých evropských zemích, například v Řecku či Chorvatsku, se nad palestinskou státností vedou reálné politické střety mezi hlavními stranami. Jinde — příkladně v Rakousku, v Maďarsku nebo u nás — jde zatím o zcela petrifikované téma.

V rámci EU se snaží blok více propalestinských států v čele se Španělskem, Irskem a Švédskem prosadit vůči Izraeli reálná sankční opatření, pokud nezmění svůj přístup ke Gaze. Po jarní hladové blokádě se mu pro ně podařilo získat Evropskou komisi. Jak tehdy uvedla vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci Kaja Kallasová, „toto už není sebeobrana“.

Komise nyní navrhuje i přímo pozastavení režimu volného obchodu mezi státy EU a Izraelem. Povšechně se však očekává, že proizraelské země včetně ČR budou opatření blokovat.