Útlocitný Zápaďan a zpropadená logika

Jan Černín

Zavírat oči nad genocidou v Gaze se v České republice stalo normou. Přesto jsou i tací, kteří kvůli zločinům Hamásu výslovně upírají Gazanům právo na život. Lze se s nimi vůbec dorozumět? Sdělit jim holá fakta?

Nechceme-li zůstat jen u emocí, musíme akceptovat fakta a logiku. A ty nás jasně vedou k principiálnímu odmítnutí genocidy v Gaze. Foto Omar al-Quattaa, AFP

Od začátku operací izraelské armády v Gaze selhávají česká média — bohužel mnohdy i ta veřejnoprávní — ve schopnosti pochopit, co se vlastně děje. Jsou uhranutá opakováním a připomínáním hrůzných obrazů násilí teroristů z Hamásu. Místo toho, aby novináři násilí popsali jako násilí, ať ho páchá kdokoliv, ve vleku obrazů jednoho — toho „teroristického“ — přehlížejí násilí druhé. To je sice mnohem větší, ale perspektivou oněch stále připomínaných hrůz se pro mnohé jeví legitimní. Toto selhání má různé stupně a podoby — a taky své dno.

Novinář Martin Schmarcz na síti X v již zablokovaném příspěvku napsal: „Může mi nějaký útlocitný Zápaďan vysvětlit, proč by Židé neměli hnusáky, horší než zvířata, kteří hromadně znásilní, mučí, vraždí ženy a pak zneuctí jejich mrtvá těla, vybít do posledního? Takové plemeno jen poskvrňuje tvář planety Země. Být to na Arabech, už nežije jediný Gazan.“

Ač je to snaha pravděpodobně marná, pokusme se na chvíli ignorovat výrazy jako plemeno, poskvrňovat, hnusáci, horší než zvířata. To všechno jistě tvoří dobrý materiál pro zablokování takovéhoto příspěvku. Možná dokonce pro případný právní postih. To musí posoudit jiní. Co kdybychom ale vzali vážně, že to třeba opravdu ještě někdo nechápe? Lze se o tom vůbec v této fázi dorozumět?

Co je pravda a co už ne

Nejprve tedy fakta. Při útoku ze 7. října 2023 podle všeho skutečně nastaly případy sexuálního násilí. Jak však stále tvrdí Reem Alsalemová, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí páchané na ženách a dívkách, „podle mého názoru ani Komise, ani žádný jiný nezávislý mechanismus pro ochranu lidských práv neprokázal, že by od 7. října bylo proti Izraelcům pácháno sexuální nebo genderové násilí jako systematický válečný prostředek nebo jako prostředek genocidy“.

Totéž se však nedá říct o Izraeli. OSN jasně identifikovala prvky systematického užití sexuálního násilí ze strany Izraele ve zprávě Více než člověk může snést. Nikdo nechce popírat, že násilí je hrozná věc a že nabývá i formy znásilnění. Z toho, co zatím byly mezinárodní instituce schopny ověřit, však neplyne, že by se Hamás těchto věcí dopouštěl systematicky a takovým způsobem a rozsahem, jak to ve snaze ospravedlnit válku proti Gaze tvrdí Izrael. Legitimizovat tím jednání Izraele, u nějž je systematické užití sexuálního násilí naopak doloženo, je naprosto protismyslné.

A co z toho neplyne

A tím se dostáváme k druhému a důležitějšímu bodu úvahy Martina Schmarcze. Na základě jeho logiky by měli být všichni Gazané vyvražděni.

V České republice je ročně spácháno okolo 12 000 znásilnění, hlášena je z toho pouze část, asi 5 procent. Pokud budeme vycházet z logiky Martina Schmarcze a připustíme — čistě pro potřeby argumentace — naprosto nerealistický odhad, že bylo znásilněno všech přibližně 1200 — civilních i vojenských — obětí útoku Hamásu ze 7. října, měla by analogicky Česká republika být každý rok vyvražděna desetkrát.

Zaprvé je tedy třeba vycházet ze skutečných informací, a nikoli propagandistických obrazů, které šíří válčící strana dopouštějící se zločinů proti lidskosti. Zadruhé je dobré transponovat svou úvahu do jiných kontextů. Pokud nám totiž rasistické a koloniální rámování, v němž se téměř neustále pohybujeme, brání pochopit fakta, transpozicí do našeho prostředí si naplno uvědomíme, že konkrétní zločin skupiny jednotlivců nezakládá právo dehumanizovat a trestat celou populaci.

Vyvozovat, že z morálně pobuřujícího jednání plyne možnost zneuznání lidských práv — podle soudu Martina Schmarcze rovnou práva na život — totiž není jen eticky pochybné. On je to také logický nesmysl. A z perspektivy budoucí právní odpovědnosti za schvalování genocidy je to i čistě pragmaticky značně nemoudré.

Chápu, proč se někdo, kdo se zastává životů Palestinců, jeví jako útlocitný. Člověka k reakci vybízejí i emoce, které v něm budí videa a obrazy lidského utrpení. Ovšem také morální rozhořčení Martina Schmarcze je formou útlocitnosti. Vždyť je to — stejně tak jako reakce moje — reakce na emoce vyvolávající obrazy. Emoce — a jak je zřejmé i z citovaného příspěvku, emoce velmi silné — jsou na obou stranách.

Zdá se tedy, že jak já, tak Martin Schmarcz trpíme formou útlocitnosti. Pak nám zbývají jen fakta a logika. A ty stojí na straně solidarity, lidskosti a lidských práv pro všechny.