Varování: Text i fotografie obsahují násilí.

V časných ranních hodinách 11. června ještě před východem slunce se devatenáctiletý Hatem Šaldan a jeho třiadvacetiletý bratr Hamza vydali čekat na kamiony s humanitární pomocí poblíž koridoru Necarim ve střední části pásma Gazy. Doufali, že se vrátí ke své pětičlenné rodině s pytlem mouky. Místo toho se Hamza vrátil s mrtvým tělem svého mladšího bratra zabaleným do rubáše.

Rodina Šaldanových žila kvůli izraelské blokádě dva měsíce prakticky bez jídla, tísnila se s mnoha ostatními ve školní třídě přeměněné na provizorní útočiště pro běžence ve městě Gaza. Jejich nedaleký dům zničilo izraelské letecké bombardování v lednu 2024.

Kolem půl druhé ráno se oba bratři připojili k desítkám vyhladovělých Palestinců na Al-Rašídově třídě vedoucí podél moře, poté co se doslechli, že do pásma Gazy vpustili kamiony se zásobou mouky. O dvě hodiny později uslyšeli výkřiky: „Už jedou!“ a vzápětí rachot izraelské dělostřelby.

„Dělostřelby jsme si nevšímali,“ řekl Hamza redaktorům +972 Magazine. „Prostě jsme se rozběhli za světly kamionů.“

V nastalém chaosu uprostřed davu lidí se oba bratři rozdělili. Hamzovi se podařilo získat pětadvacetikilový pytel mouky. Když se ale vrátil na smluvené místo, Hatem tam nebyl.

„Snažil jsem se mu volat, ale nebral telefon,“ vypráví Hamza. „Srdce se mi svíralo bolestí. Viděl jsem, jak se k místu, kde stojím, blíží povoz s nákladem mrtvých těl. Odmítal jsem uvěřit, že by můj bratr mohl být mezi nimi.“

O několik hodin později zavolal Hamzovi kamarád: v místních whatsappových skupinách kolovala fotografie neidentifikovaného těla, pořízená v nemocnici Mučedníků Al-Aqsa v Deir al-Balah. Hamza vyslal bratrance, řidiče motorizované tříkolky, aby tam zajel. „O hodinu a půl později se mi ozval. Hlas se mu třásl. Řekl mi, že to byl Hatem.“

Když to Hamza uslyšel, omdlel. Probral se až v okamžiku, když mu někdo chrstl vodu na tvář. Spěchal do nemocnice, kde mu jiný muž zraněný během dělostřelby popsal, co se stalo: Hamza se spolu s dalšími asi patnácti lidmi pokoušel ukrýt ve vysoké trávě, když izraelské tanky spustily palbu.

„Hatema zasáhla střepina do nohy,“ řekl mu ten muž. „Několik hodin krvácel. Obklíčila je smečka psů. Když pak přijely další kamiony, lidé jim pomohli naložit těla na korbu jednoho z nich.“

Toho dne ráno zabily při čekání na kamiony s humanitární pomocí na Al-Rašídově ulici izraelské tanky pětadvacet Palestinců. Hamza dopravil Hatemovo tělo zpátky do města Gaza a pohřbil ho vedle matky, kterou zastřelil izraelský sniper v srpnu 2024. Jeho starší bratr, jednadvacetiletý Chalid, zahynul o několik měsíců dříve — během leteckého úderu v lednu, když přepravoval zraněné civilisty na svém koňském povozu.

„Hatem byl pro nás jako světlo,“ říká Hamza. „Když jsme ztratili maminku a Chalida, stal se nejoblíbenějším členem naší rodiny — všichni ho měli rádi, i babička a tety. Chodil za nimi a pomáhal jim. Když babička viděla jeho mrtvé tělo, zhroutila se. Od té doby ho pořád oplakává.“

Hatem byl šikovný automechanik a měl sen, že si jednou otevře vlastní dílnu. „Byl laskavý, měl velké srdce a miloval děti, vždycky jim rozdával sladkosti,“ říká Hamza. „Každý, kdo ho znal, se s ním přišel na pohřeb rozloučit. Kéž Bůh dá, aby byli okupanti dohnání k zodpovědnosti za to, že nám ukradli život — jen proto, že jsme z Gazy.“

Takřka každodenní masakry

Zatímco pozornost světa se přesunula k válce mezi Izraelem a Íránem — a současně s tím Izrael odřízl Gazu od internetu a telekomunikačních služeb, čímž ponořil miliony Palestinců do naprosté mediální a informační tmy — útoky Izraelců na hladovějící obyvatele Gazy ještě zesílily.

Po dvou měsících, kdy do Gazy nesměl vstoupit ani drobet jídla, léků nebo paliva, otevřel Izrael na konci května hranice pro menší množství mouky a potravinových konzerv. Většina pomoci zamířila na dvě výdejní místa v Rafahu a v koridoru Necarim, které zde zřídila Humanitární nadace pro pásmo Gazy (Gaza Humanitarian Foundation, GHF), provozovaná soukromými americkými firmami ve spolupráci s izraelskou armádou. Od 10. června se do enklávy začaly dostávat také v menším objemu dodávky humanitární pomoci od Světového potravinového programu (World Food Program, WFP).

Po měsících hladovění však už lidé nečekají, až kamiony projedou přes kontroly izraelských vojáků. Místo toho se k nim vrhnou okamžitě, jakmile se objeví, v zoufalé touze urvat si, co budou moct, než zásoby opět zmizí. Na výdejních místech se shromažďují desítky tisíc lidí, někteří sem přicházejí i s několikadenním předstihem — ale i tak se mnozí vracejí domů s prázdnou.

Zástupy vyhladovělých civilistů se srocují a čekají, až dostanou povolení přijít blíž. Mnohokrát se stalo, že izraelští vojáci začali do davu střílet, a to i během samotné distribuce dodávek pomoci — a přitom zabili desítky lidí, kteří jen chtěli přinést domů mouku nebo pár konzerv s potravinami. Mezi Palestinci se pro tyto přízračné scény vžilo označení Hunger Games.

Od 27. května bylo podle mluvčího civilní obrany v Gaze Mahmúda Basela během čekání na distribuci potravinové pomoci zabito přes čtyři sta lidí a další tři tisíce byly zraněny. Nejhorší útok se odehrál v 17. června v Chán Júnisu, kdy izraelská armáda spustila palbu z tanků, samopalů a dronů do zástupu lidí, kteří přišli pro humanitární dodávky — zabila přitom sedmdesát lidí a několik stovek dalších zranila.

Omezené dodávky pomoci, které se po troškách do Gazy dostávají, přitom nevystačí ani na pokrytí nejzákladnějších potřeb. V důsledku toho jsou mnozí obyvatelé nuceni nakupovat si jídlo od lidí, kterým se podařilo sehnat nějaké zásoby a nyní je prodávají v zoufalé snaze z peněz si opatřit další nezbytné věci.

„Lidé padali mrtví, ale každý běžel dál za moukou“

Den po masakru na Al-Rašídově ulici, který stál život Hatema Šaldana, se na tomtéž místě opět shromáždili lidé, mezi nimi i sedmnáctiletý Muhammad Abú Šaria, který sem přišel se čtyřmi dalšími členy rodiny. Několik kamionů s pomocí, které toho týdne přijely, daly vyhladovělým rodinám záblesk naděje.

Abú Šaria žije s devítičlennou rodinou ve svém zčásti vybombardovaném domě na jihu Gaza City a je jediným synem mezi šesti sestrami. „Rodina nejdřív nechtěla, abych sem chodil,“ říká. „Ale jsme už dva měsíce o hladu.“

V deset hodin večer se vydal do Al-Rašídovy ulice, kde se lidé shromáždili na písečném pobřeží a čekali na kamiony s pomocí. Lidé si mezi sebou šeptem vyměňovali varování: „Držte se vzadu za kamiony, neběhejte před ně — mohly by vás přejet.“

Abú Šaria byl otřesený tím, co vidí. „Staří lidé, ženy, děti, všichni tam stáli jen kvůli malé naději, že dostanou trochu mouky.“ Pak najednou bez varování začaly kolem nich vybuchovat dělostřelecké granáty.

Vypukla panika. Někteří se obrátili na útěk. Jiní, mezi nimi i Abú Šaria, se rozběhli směrem ke kamionům, co jim nohy stačily. „Lidé padali k zemi, mrtví nebo zranění, ale nikdo se nezastavoval. Všichni se hnali dopředu pro trochu mouky.“

Podařilo se mu popadnout pytel s moukou vedle mrtvého těla, ale hned o pár metrů dál ho obklíčili čtyři muži ozbrojení noži a vyhrožovali mu, že pokud jim pytel s moukou neodevzdá, zabijí ho. Nechal jim ho.

V naději, že se dočká ještě dalšího kamionu, zůstal Abú Šaria na místě několik dalších hodin. Pak uslyšel, jak lidé křičí: „Jsou tu další!“ Kamiony vjížděly na místo a skoro nezpomalily, i když se k nim nahrnuly davy lidí. „Viděl jsem muže, který spadl pod kamion a ten mu rozdrtil hlavu.“ Poněvadž sanitky byly daleko kvůli obavám z leteckých útoků, zraněné a mrtvé odváželi lidé na motorizovaných tříkolkách a na povozech tažených osly.

Abú Šaríovi se jako jedinému z celé širší rodiny podařilo přinést domů pytel mouky. Jeho rodině, která doma trnula hrůzou, se ulevilo, když viděli, že se vrací. Okamžitě napekli chléb a podělili se o něj s příbuznými.

„Nikdo by neriskovat takhle život, pokud by měl na vybranou,“ říká. „Chodíme tam, protože máme hlad. Chodíme tam, protože nic jiného není.“

„Jednoho mladého muže granát roztrhl vedví, jiným urval končetiny“

Osmatřicetiletý Júsef Abú Džalila se dřív spoléhal na humanitární pomoc rozdělovanou Světovým potravinovým programem (WFP), z níž živil svou desetičlennou rodinu. Více než dva měsíce však žádné potravinové balíčky nepřišly a ceny posledních zásob jídla, které ještě zůstalo na trhu, vystřelily raketově vzhůru.

Od října 2023, kdy při náletech na severní Gazu zbořila izraelská armáda jejich dům ve čtvrti Šejch Zajed, žijí ve stanu na stadionu Al-Jarmúk v centru Gaza City. „Děti pláčou, že mají hlad, a já nemám, co bych jim dal,“ řekl magazínu +972.

Protože mouka i konzervované potraviny došly, Abú Džalilovi nezbylo než vydat se k jednomu z distribučních center a čekat na kamiony s potravinovou pomocí. „Věděl jsem, že můžu skončit jako jeden z těch, které zastřelí, když se snaží opatřit rodině jídlo,“ říká Abú Džalíla. „Ale šel jsem tam, protože moje rodina hladoví.“

Čtrnáctého června vyšel Abú Džalila spolu se skupinkou sousedů ze stanového tábora na cestu, protože se jim doneslo, že kamiony s pomocí by měly přijet k jezdeckému klubu v severozápadní části pásma Gazy. Když tam dorazili, ke svému překvapení zjistili, že už tam čekají tisíce dalších lidí v naději, že se jim podaří opatřit trochu jídla pro své rodiny.

Hodiny ubíhaly a dav se pomalu přesouval blíž k izraelskému vojenskému stanovišti. Pak náhle bez varování dopadly doprostřed davu dělostřelecké granáty.

„Pořád nevím, jak jsem přežil,“ říká Abú Džalíla. „Byly tam desítky mrtvých, lidí roztrhaných na kusy. A spousta dalších zraněných.“

V nastalém chaosu někteří v panice uprchli, zatímco další spěchali naložit mrtvé a zraněné na povozy tažené osly, protože v blízkosti nebyly žádné sanitky. „Jednoho mladého muže roztrhl granát vedví, jiným urval končetiny,“ vzpomíná si Abú Džalíla. „Byli to nevinní, neozbrojení lidé, kteří jen sháněli jídlo. Proč do nich střílí?“

Otřesený a s prázdnýma rukama se Abú Džalíla vrátil pěšky do Gaza City, nohy se mu klepaly, cesta trvala čtyři hodiny. Děti ho čekaly venku před stanem. „Doufaly, že jim nesu jídlo,“ říká. „Snad bych býval radši umřel, než vidět to zklamání v jejich očích.“

Zapřísahal se, že už se tam nikdy nevrátí — ale protože nemá, čím by rodinu nakrmil, a žádná další potravinová pomoc se od té doby nerozdávala, ví, že to bude muset zkusit znovu.

„Věděli jsme, že možná umřeme. Ale co nám zbývalo?“

Podobné masakry se odehrály také v jižní Gaze. Čtyřiačtyřicetiletá Zahija Al-Samúrová se skoro neudržela na nohou, poté co běžela více než dva kilometry před izraelským útokem na zástupy lidí, kteří čekali na příděly humanitární pomoci ve čtvrti Tahlíja v centru Chán Júnisu.

Zatímco popadá dech, říká novinářům z +972 Magazine: „Můj manžel zemřel vloni na rakovinu. Nemám čím nakrmit děti. Doma žádné jídlo nemáme už od té doby, co začala blokáda a zastavily se dodávky pomoci, ze kterých jsme během války žili.“

Večer 16. června se Zahija Al-Samúrová ze zoufalství vypravila do Tahlíji. Doufala, že bude při příjezdu kamionů jednou z prvních na řadě. Spolu s tisícovkami lidí se utábořila na noc u silnice.

Další den ráno se na dav čekajících lidí snesla salva tankových granátů, která zabila přes padesát lidí.

„Viděla jsem lidi, kterým granát utrhl nohu nebo ruku, viděla jsem těla roztrhaná na kusy,“ říká. „Tři z mých sousedů z Al-Zane [severně od Chán Júnisu] zemřeli. Jejich těla byla k nepoznání.“

Třebaže se Al-Samúrové podařilo vyváznout bez zranění, viditelně utrpěla trauma. „Srdce se mi pořád chvěje,“ říká. „Viděla jsem lidi umírat, viděla jsem, jak je zakrvácené převážejí na oslích povozech. Sanitky tam nebyly.“

Do stanu, který si její rodina postavila v Al-Mawásí poté, co jim armáda přikázala opustit čtvrť, kde bydleli, se vrací s prázdnou. „Děti mají hlad,“ říká a hlas se jí zlomí. „Čekají na mě, že přinesu jídlo. Nevím, co jim mám říct.“

Dvaadvacetiletý Mohammed al-Basjúní leží v Násirově nemocnici, kam ho převezli se střelným zraněním v zádech. Kulka ho zasáhla 25. května, když se snažil dostat se k dodávkám potravin ve čtvrti Al-Šakúš v Rafáhu.

„Vstal jsem za svítání a vydal se z domova [ve čtvrti Faš Farš mezi Rafáhem a Chán Júnisem] na cestu s jediným cílem — sehnat mouku pro tátu, který je nemocný,“ řekl magazínu +972. „Maminka mě prosila, abych neodcházel, ale já byl rozhodnutý. Neměli jsme co jíst. Tatínek je nemocný, potřebovali jsme pomoc.“

„Vyrazil jsem kolem šesté ráno, a jen co jsem tam došel, začali do nás střílet,“ vypráví Al-Basjúní. „Zasáhli mě na útěku, odstřelovač mě trefil do zad.“ Okamžitě ho odtamtud odvezli na motorizované tříkolce do nemocnice. „Přežil jsem, ale jiní nepřežili. Někteří se vrátili v pytlích na mrtvoly.“

Odmlčí se a pak tiše dodá: „Věděli jsme, že můžeme zemřít. Ale co nám zbývalo? Hlad zabíjí. Chceme, aby válka skončila, aby skončila blokáda. Aby už byl konec téhle noční můry. Vrátil jsem se zraněný a s holýma rukama. Táta přišel o jediného člověka, který se o něj mohl postarat.“

„Jako hladová zvířata čekající, až jim otevřou kotce“

Po vystěhování z Bejt Hanúnu žil osmačtyřicetiletý Mahmúd al-Kafarna se svou rodinou v Gaza City na severu pásma, ale 15. června se rozhodl vydat se do střediska distribuce pomoci Humanitární nadace pro pásmo Gazy (GFH) v Chán Júnisu daleko na jihozápadě enklávy.

Nejdřív šel několik hodin pěšky do Nuseiratu a dál pokračoval na motorizované tříkolce až do Faš Farše, známého shromaždiště, kde se distribuuje potravinová pomoc. Spolu s dalšími se vydal na cestu v půl osmé večer a na místo určení dorazil v půl třetí ráno. Zbytek noci strávil v mešitě Muawíja, kde čekal, až se otevře kontrolní stanoviště izraelské armády.

Za úsvitu se přiblížil k písečnému náspu, střeženému izraelskými vojáky. Hlas zpoza náspu vyštěkl přes tlampač: „Středisko je zavřené. Pomoc se nedistribuuje. Jděte domů.“

Al-Kafarna stejně jako mnoho dalších zůstal — znal už dobře podobné taktiky, jak přimět dav lidí se rozejít. Následovaly výhružky: „Odejděte, nebo začneme střílet,“ doprovázené nadávkami jako: „Vy psi.“

Hlas z tlampače ještě ani nedomluvil a izraelští vojáci začali ze svého asi kilometr vzdáleného stanoviště střílet do davu. „Kulky nám svištěly nad hlavami,“ vypráví Al-Kafarna. „Desítky lidí zasáhly střely. Neodvážili jsme se ani zvednout hlavu.“ Některým se podařilo evakuovat zraněné do nedalekého střediska Červeného kříže, pro mnohé už ale bylo pozdě.

Když o půl hodiny později vydala armáda povolení ke vstupu na distribuční místo, dav se začal hrnout dopředu s rukama nad hlavou a zdviženými bílými taškami na znamení, že se vzdávají. Po přechodu kontrolního stanoviště pokračovali Al-Kafarna a ostatní další dva kilometry pod dohledem těžce ozbrojených příslušníků soukromé dodavatelské firmy humanitární pomoci.

„Byli jako z hollywoodského filmu: po zuby ozbrojení, na očích sluneční brýle, přes sebe černou neprůstřelnou vestu s americkou vlaječkou, za uchem sluchátko vysílačky, zbraň namířenou na naši holou hruď,“ vzpomíná Al-Kafarna. „Stříleli pod nohy každému, kdo se pokusil přiblížit se ke skladu potravin, umístěnému za pahorkem, kde měli stanoviště.“

Když se konečně ke skladišti s pomocí, vypukl chaos. „Nastal naprostý zmatek. Žádný řád, žádná spravedlnost, jen zápas o přežití.“

Aby je druzí neušlapali nebo nepřepadli, byli lidé vyzbrojení noži nebo se pohybovali v koordinovaných skupinkách. „Jakmile jste popadl krabici, okamžitě jste vysypal její obsah do tašky a utíkal rychle pryč. Kdo se zastavil, hrozilo mu, že ho okradou nebo ho dav umačká.“

Co se mu podařilo přinést domů? „Dvě kila čočky, nějaké těstoviny, sůl, mouku, olej a několik konzerv s fazolemi.“ Al-Kafarna se odmlčí, pohled mu ztěžkne. „Stálo to za to? Ty kulky, mrtvá těla, plazení se uprostřed smrti? Tak hluboko jsme klesli, žadoníme o přežití před hlavní samopalu.“

„Působili jsme jako zvěř, která čeká, až se otevřou kotce a dají jim nažrat, bez morálky, bez soucitu,“ pokračoval. „Hlad nás zahnal tak daleko, že musíme přijímat jídlo z rukou svého nepřítele — jídlo zabalené do ponížení a hanby — a to jsme kdysi dávno žili důstojně.“

V reakci na tento článek uvedl mluvčí izraelské armády: „Izraelská armáda umožňuje americkým civilním organizacím (GFH) nezávisle zajišťovat distribuci pomoci obyvatelům Gazy a dohlíží na to, aby její rozdělování probíhalo bezpečně a kontinuálně, v souladu s mezinárodním právem.“ A dodal: „Operační postup v oblastech hlavních přístupových cest k distribučním centrům je doprovázen neustálým učením se izraelských jednotek. V rámci toho jednotky izraelské armády v poslední době vyvíjejí úsilí o reorganizaci těchto oblastí prostřednictvím instalace plotů, umístění značení, otevření nových tras a dalších opatření.“

Z anglického originálu The Hunger Games: Inside Israeli’s Aid Death Traps for Starving Gazans přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.