Víc než válka: Izrael v Gaze zabil už takřka 1600 zdravotníků

Tereza Wyn Haniaková

Součástí válečné strategie, již Izrael uplatňuje v Gaze, jsou útoky na zdravotnická zařízení. Počet usmrcených zdravotníků se blíží jen těžko uvěřitelným 1600. Jde o více než zcela nepřijatelné jednání, kterému musíme bránit všichni.

Těžce zraněné dítě dostává pomoc na podlaze nemocnice Maamadani: Náhodné i cílené zabíjení zdravotníků, stejně jako likvidace nemocnic ze strany izraelské armády má zdrcující dopad také na civilní obyvatelstvo. Tedy na ty, vůči nimž Izrael svou válku přímo vede. Bez zdravotníků a nemocnic nelze poskytovat zdravotní péči. Foto Omar Al-Qattaa, AFP

Zásah během leteckém náletu jen pár metrů od naší kliniky Šaboura v Rafáhu. Další izraelská střela dopadla na nemocniční komplex nemocnice Aksá. Po čtrnáctidenním vojenském obléhání byla největší nemocnice v Pásmu Gazy, Šífa, prakticky srovnaná se zemí. Naše klinika utrpěla rozsáhlé poškození.

Toto byl můj první týden mise na okupovaných palestinských územích na jaře 2024. Za více než 600 dní války jsme jen my — Lékaři bez hranic — byli svědky zhruba padesáti násilných útoků. Někdy se střílelo na náš konvoj, jindy na jasně označenou budovu, kde bydleli naši zaměstnanci.

1 580. To je počet zdravotníků, kteří byli k datu 25. května 2025 v Gaze zabiti. Mezi nimi i jedenáct kolegů z Lékařů bez hranic. Jedenáctkrát jsme komunikovali, že dva miliony uvíznutých lidí, kteří se nyní tísní jen na 20 procentech celého Pásma, protože zbytek území je pod evakuačními příkazy, přišly o dalšího zdravotníka nebo humanitárního pracovníka. Každá taková ztráta v těchto podmínkách s sebou nese i jen málo reflektovanou daň — snižuje šanci na přežití pro celé obyvatelstvo.

Dělali jsme, co jsme jen mohli

V nemocnicích bývají plánované rozpisy operací zapsané na velké bílé tabuli. Na konci října 2023 se ale na tabuli v nemocnici Awda objevilo něco jiného. Jeden z našich lékařů tehdy napsal: „Kdokoli tady zůstane až do konce, bude ten příběh vyprávět. Dělali jsme, co jsme jen mohli. Pamatujte na nás.“ Za pár dní v této nemocnici zemřel. Jeho pacienti se z nemocnice neměli jak bezpečně dostat a on je jednoduše odmítl opustit.

Nemocnice jsou ničeny či srovnávány se zemí. A ty zbývající se bez nadsázky mění na márnice. Objevují se masové hroby, v nichž se nacházejí zdravotníci. Jedním takovým byl i případ patnácti pracovníků Červeného půlměsíce, které zabily izraelské síly a následně je pohřbily i se sanitkami.

Mou prací je přinášet svědectví o tom, jak se snažíme udržet zdejší zdravotnictví alespoň v nějakém režimu — amputace bez anestetik či propouštění matek s jejich novorozenci z péče jen pár hodin po porodu. Tak kritický je stav místního zdravotnictví.

Od března tohoto roku se kvůli izraelské blokádě dostaly přes hranice jen čtyři kamiony se zdravotnickým materiálem. Dochází palivo, které je zapotřebí do generátorů. Bez generátorů není elektřina a bez ní lze těžko poskytovat lékařskou péči. V nemocnicích nesvítí světlo a nefunguje žádný přístroj ani výtahy.

Palivo je zapotřebí i do odsolovacích zařízení. V Pásmu Gazy totiž neexistuje přírodní zdroj pitné vody. Ta bez těchto technologií chybí, a lidé tak budou umírat i žízní. Jde o nelidský a krutý kolektivní trest pro civilní obyvatelstvo.

Co s tím?

Útoky na nemocnice a zdravotníky nejsou ničím ojedinělým. Vidíme to v různých částech světa — naposledy například v Jižním Súdánu nebo v uprchlickém táboře Zamzam v súdánském Darfúru. Úmrtí zdravotníků přitom nikde ve světě nevyvolávají odpovídající pobouření — a především činy.

Přicházejí jen slova odsouzení bez návrhu jakéhokoli politického či diplomatického důsledku vyvozeného z platného mezinárodního práva, volání po nezávislém vyšetřování každého takového útoku a po reakci vedoucí k potrestání těch, kteří se toho dopustili.

V Pásmu Gazy je to jako šeptat mezi sutinami. Zdá se, že humanitární právo, které má tyto lidi a samotná zdravotnická zařízení chránit, bylo již dávno pod těmito troskami pohřbené, společně s více než 55 tisíci mrtvých.

Řekněme si to znovu: Cílené i nechtěné zabíjení humanitárních pracovníků nebo zdravotnického personálu — lidí, kteří každý den riskují své životy při poskytování péče — by nemělo být vůbec myslitelné. Nejde totiž jen o to, aby humanitární organizace včetně nás mohly ve své práci pokračovat. Jde také o ochranu základních hodnot, jako je solidarita či respekt k lidskému životu.

Zakročme hned!

Ač nemocnice mají v mezinárodním humanitárním právu speciální statut, v praxi jej paradoxně pozbývají rychleji než jiné civilní objekty či osoby. Trvejme na povinnosti všemi prostředky ověřit a odůvodnit zásah jakékoli nemocnice a zároveň vyloučit každou „náhodnou“ ztrátu na civilistech.

Není například přípustné tvrdit, že nemocnice slouží vojenským účelům, a ospravedlňovat tím bombardování s ničivými následky, jako je smrt pacientů, zdravotníků či poškození samotného zařízení. Musí být také dodrženo pravidlo proporcionality. I válka má svá pravidla. Zdá se ovšem, že v Gaze už žádné z nich neplatí. Zapotřebí jsou finance a funkční mechanismy pro nezávislá vyšetřování a sankce proti aktérům, kteří útoky provádějí. Aby právo plnilo svůj účel, je nutné jej v případě nedodržování vymáhat. Vše ale začíná politickou vůlí.

Když myslím na všechny své kolegy v Gaze, obávám se toho, kdy příště zazvoní telefon nebo přijde zpráva, že další z nich zemřel. Vyvíjejme proto tlak na představitele Evropské unie i České republiky. Historie ty, kteří za touto etnickou čistkou, již přední lidskoprávní organizace i další experti označují přímo za genocidu, stojí, bude soudit. Všechny linie byly totiž už dávno překročeny.