Humanitární pomoc má v jádru jednoduchý princip: doručit život zachraňující pomoc při zachování lidské důstojnosti těm, kdo ji nejvíce potřebují, bez ohledu na jejich národnost, etnicitu, gender, víru, politické přesvědčení a podobně.

Bohužel v poslední době humanitární pomoc čím dál častěji slouží jako zbraň a nástroj strategie nejen ozbrojených skupin, ale i státních aktérů, dokonce takových, kteří se sami označují za vyspělé a demokratické. Zneužívají ji k ovlivňování civilistů, trestání nepřátel či legitimizaci vojenských akcí, což je v přímém rozporu s principy neutrality, nestrannosti a nezávislosti zakotvenými v mezinárodním humanitárním právu.

Pomoc jako válečná zbraň

S hrůzou sledujeme hlavně dění v Gaze. Izraelské úřady tam systematicky brání vstupu humanitární pomoci, rozložily strukturu rozdělování a správy pomoci OSN, odmítají žádosti ke vstupu humanitárním organizacím s odůvodněním, že „nejsou autorizovány k doručování pomoci“, a to i v případě organizací, které v Gaze působily dlouhá léta. Potraviny, léky a hygienické potřeby za miliony dolarů leží měsíce ve skladech v Jordánsku a Egyptě, zatímco civilní obyvatelstvo hladoví.

Izrael nahradil neutrální koordinační mechanismus OSN, v jehož rámci humanitární pomoc zajišťovaly zkušené mezinárodní organizace, nově vzniklým subjektem nazvaným Gaza Humanitarian Foundation. Tuto organizaci založili na začátku letošního roku bývalí američtí a izraelští vojáci a bezpečnostní konzultanti.

GHF nemá žádnou relevantní historii ani odborné zkušenosti v humanitární oblasti, což se tragicky potvrdilo už při její první distribuci pomoci — ta byla zcela nezvládnutá, vyústila v chaos a skončila katastrofou, při níž bylo zastřeleno několik desítek lidí. Od té doby bylo při distribuci jídla a vody zabito téměř 900 lidí.

V reakci na zoufalou situaci celé populace Gazy se řada států uchýlila ke kontroverzním shozům humanitární pomoci z letadel. Tato metoda je drahá, neefektivní, objemově spíše symbolická a z dobrých důvodů se již téměř nepoužívá. Má smysl jen v řídce osídlených, obtížně přístupných oblastech, kde není riziko zabavení pomoci ozbrojenými složkami. Naopak v Gaze shozy způsobují zranění a chaos, kdy se lidé v zoufalém boji o přežití topí v moři nebo umírají při potyčkách o shozené zásoby.

Připomeňme také americké snahy přivážet pomoc po moři v počátcích konfliktu, tenkrát ještě v režii administrativy prezidenta Bidena, které v souladu s očekáváními expertů dopadlo naprostým fiaskem. Americké mořské molo stálo neuvěřitelných 230 milionů dolarů, při stavbě zemřelo několik amerických vojáků a bylo v provozu tři měsíce, ale skutečně fungovalo jen dvacet dní. Projekt byl ukončen kvůli technickým problémům, způsobeným nepříznivými podmínkami na moři.

V Gaze nejde o selhání z nekompetentnosti, ale o vědomé a systematické zneužívání humanitární pomoci jako nástroje války. Namísto úlevy přináší lidem v nouzi další ponížení a utrpení. Humanitární pomoc je zde cíleně používána jako zbraň a Izrael, podporovaný Spojenými státy, se tím řadí po bok autoritářských režimů, které obdobně manipulují s pomocí pro dosažení politických či vojenských cílů.

Militarizace humanitární pomoci dopadá především na ty, kterým má pomáhat, a také na samotné humanitární pracovníky. Zároveň nese riziko podkopání důvěry v humanitární principy a v mezinárodní humanitární právo.

Lidé v postižených oblastech kdekoliv na světě si přestávají být jisti, zda pomoc, kterou dostávají, není ve skutečnosti nástrojem propagandy nebo prostředkem k jejich sledování. Humanitární pracovníci se stávají cílem útoků, protože je někteří aktéři vnímají jako součást jedné z bojujících stran. Pomoc se navíc často přestává rozdělovat podle skutečných potřeb, ale na základě politické či vojenské loajality příjemců pomoci, čímž se prohlubuje nerovnost mezi lidmi v nouzi.

Obavy ze zneužívání nesmí blokovat pomoc

Od nepaměti se s humanitární pomocí pojí obavy, že dochází k jejímu zneužívání. Tyto obavy jsou oprávněné, proto existují propracované mechanismy, jak riziko minimalizovat — například nezávislé hodnocení potřeb, jasná a veřejně dostupná kritéria pro výběr příjemců, přítomnost nezávislých pozorovatelů při distribuci, následný postdistribuční monitoring či kontrola a audit dodavatelských řetězců.

Zneužití části pomoci nelze úplně vyloučit v žádné době a v žádné zemi. Gaza v tom není výjimkou. Ale i u nás v České republice se občas se stane, že si humanitární pomoc přivlastní lidé, kteří na ni nemají nárok, a následně ji za úplatu prodávají dál — třeba i tak běžné položky, jako jsou košťata nebo Savo při povodních.

Samotná obava ze zneužití by však neměla převážit nad potřebou dostat pomoc k civilním obětem konfliktu či katastrofy. V Gaze je samozřejmě zcela na místě se ptát, zda byla vždy pomoc doručena tomu, kdo ji potřebuje, bylo by však absurdní myslet si, že Hamás do své velikosti a vlivu vyrostl díky obchodování se sunarem a rýží.

Takové spekulace jen odvádějí pozornost od skutečného problému financování této teroristické organizace, které pochází především z Iránu a z Kataru a z jeho vlastního rozsáhlého investičního portfolia v Súdánu, Alžírsku, Turecku či v Emirátech.

Gaza testuje naši lidskosti

Nezávislost humanitární pomoci lze chránit pouze tehdy, pokud bude jasně oddělena od vojenských operací a státy i armády budou respektovat, že má vlastní mandát a pravidla. Součástí ochrany musí být také transparentní monitoring, který veřejně ukáže, kdo distribuci pomoci kontroluje a podle jakých kritérií jsou vybíráni příjemci. Porušování humanitárních principů nesmí zůstat bez odezvy — mělo by vést k mezinárodnímu tlaku a případně i k politickým či ekonomickým sankcím.

V případě Gazy to znamená okamžité ukončení činnosti Gaza Humanitarian Fundation, obnovení neutrálního koordinačního mechanismu. Distribuce pomoci musí probíhat výhradně prostřednictvím nezávislých humanitárních organizací s prokazatelnou odborností a s důvěrou komunit a ve spolupráci s nimi.

Je nutné zajistit nepřetržitý přístup mezinárodních pozorovatelů a novinářů k místům transferu, skladování a distribuce pomoci a jakékoliv zásahy ozbrojených skupin do humanitárních procesů musí být vyšetřovány a sankcionovány.

Když připustíme militarizaci humanitární pomoci, připustíme, že hlad, žízeň a nemoci mohou být použity jako zbraně. Že jídlo, voda a léky budou jen pro ty, kdo se podřídí, a že odpírání pomoci je přijatelný kolektivní trest. Gaza je varování, je to test, zda si jako mezinárodní společenství ještě dokážeme stát za základními principy lidskosti.