Znásilnění je v Súdánu běžnou válečnou zbraní. Musíme jednat

Giulia Chioprisová

Lékaři bez hranic evidují v Súdánu tisíce případů sexuálního násilí. Jde přitom bezesporu o nástroj útlaku vojáků vleklého válečného konfliktu. Oběťmi jsou přitom i malé děti. Mezinárodní společenství nesmí k těmto hrůzám dál mlčet.

Míra násilí na civilním obyvatelstvu je v Súdánu obrovská. Foto Rian Cope, AFP

Válka v Súdánu brzy vstoupí do svého čtvrtého roku. V Dárfúru se čas už dávno neměří dny, ale zneužíváním žen, dívek, a dokonce i malých dětí. Sexuální násilí, brutální a systematické, je v rozporu s mezinárodním humanitárním právem používáno jako válečná zbraň a jako prostředek pro kontrolu civilního obyvatelstva.

Nejmladší pacientce, kterou jsem ošetřila, byly pouhé čtyři roky. To ráno byla unesena Jednotkami rychlé podpory (RSF). Teprve odpoledne ji rodiče našli u kraje silnice, když sledovali krvavé stopy vedoucí od jejich domova. Dívka dorazila na naši kliniku s vážnými poraněními. Aby se tam dostala, musela v tomto stavu utéct se svými rodiči z města Fášir, kde probíhaly boje na doslova každém kroku, a urazit 60 kilometrů do Tawily.

Každý den se klinika plnila pacientkami s děsivými příběhy. Jedna žena, matka čtyř dětí, mi vyprávěla, že byla uvězněna jednotkami RSF ve Fáširu. Téměř měsíc ji věznili v domě, kde byly desítky žen a dívek všech věkových kategorií drženy v zajetí a každý den systematicky znásilňovány. Podařilo se jí z tohoto pekla uniknout, protože její rodina zaplatila obrovské výkupné. Ale mnohé tam zůstaly a — jak mi řekla s očima upřenýma na podlahu kliniky — spousta z nich pravděpodobně zemřela.

Špička ledovce

Mezi lednem 2024 a listopadem 2025 vyhledalo pomoc ve zdravotnických zařízeních podporovaných Lékaři bez hranic v Dárfúru 3396 přeživších sexuálního násilí. Toto číslo ovšem zahrnuje pouze ženy, kterým se podařilo dostat na naše kliniky.

Většina z nich čelí násilí ze strany ozbrojených mužů, často jsou napadeny hned několika útočníky. Jednotky RSF používají znásilnění jako válečnou zbraň a záměrně se zaměřují na nearabské komunity. Sexuální násilí se ale šíří daleko za frontovou linií. V Dárfúru agresoři znásilňují ženy a dívky na trhu, při práci na poli nebo při cestě pro vodu. Jsou napadány před svými rodinami, často před vlastními dětmi.

Jedna věta se na chodbách naší kliniky opakuje stále dokola: „Pokud jsi žena, v Dárfúru budeš dříve nebo později znásilněna.“ Pravděpodobně více než jednou: když je vaše město dobyto, když prcháte na místo, které považujete za bezpečnější, a když dorazíte do některého z uprchlických táborů, kde doufáte, že začnete znovu žít.

Přesně tak se to stalo čtrnáctileté dívce, mé pacientce. Její příběh je typický: se svou rodinou se jí podařilo uprchnout před násilím jednotek RSF ve Fáširu a dostat se do Tawily. Právě tam, v táboře pro vysídlené, byla znásilněna. O několik měsíců později zemřela na leukémii. Dodnes na tuto dívku myslím — uprchla z děsivého konfliktu, ale místo útočiště a bezpečí našla další hrůzu: Poslední měsíce jejího života byly poznamenané sexuálním násilím.

Potřeba pomoci

Stejně jako jinde ve světě i v Súdánu zůstává sexuální násilí tabu a mnohé ženy o něm mluví jen těžko. Matka jedné dívky se zraněními pravděpodobně způsobenými sexuálním násilím opakovaně popírala, že by její dcera byla napadena, a tvrdila, že spadla na kámen.

Súdánci jsou úžasní lidé se silným smyslem pro komunitu a jsem si jistá, že si ženy a matky navzájem pomáhají a podporují se. Dnes přeživší sexuálního násilí potřebují ochranu, přístup ke zdravotní péči a spravedlnost. Je nutné zajistit více služeb pro ženy, hlavně proto, že prvních 72 hodin po znásilnění je klíčových pro prevenci nákazy virem HIV, pohlavně přenosných infekcí a nechtěného těhotenství, stejně jako pro očkování proti tetanu a hepatitidě B.

A především: Pachatelé musí nést odpovědnost za své zločiny a mezinárodní společenství nemůže už dál mlčet.