Mocná poušť a mocné řeky

Život proudí v žáru vášní

Hloubku poselství lze postihnout jen stěží

Stojíme nehybní uprostřed dění

A písek i voda mluví stejným jazykem

Jsme na křižovatce prostoru a času

Kde nejtěžší je přijmout skutečnost.

Slzy patří radosti i smutku —

obojí jednou zmizí ve větru.

Můžem být zrnkem písku v Merowe,

anebo také kapkou z Nilu.

Podstata zůstává.

Jsme pozorovatelé života,

jenž odkrývá své vzorce.

Násilí i láska jsou přemírou energie.

Volba je na nás.

Tuto báseň jsem napsal v Port Súdánu v červnu 2023, inspirován silou a krásou země, do níž jsem se zamiloval. V té době se však již šířilo násilí, které proměnilo každodenní realitu milionů obyvatel. Od té chvíle řadu oblastí — od Chartúmu přes Džazíru až po Kordofán a Dárfúr — postihla série katastrof, jež svým rozsahem nemají v současné Africe obdoby. Konflikt zasahuje naprosto každého. Nenarazil jsem na jediného Súdánce doma ani mezi vysídlenými, který by jím nebyl přímo či nepřímo postižen.

V Port Súdánu jsem v květnu 2023 potkal rodiny z Chartúmu, jež žily v přeplněné studentské koleji. Improvizované útočiště nebylo stavěné pro desítky lidí; mnozí utekli s holýma rukama, jen v oblečení, které měli na sobě, když boje vypukly. Podobné příběhy se opakovaly ve městě El Geneina, kde v červnu a listopadu 2023 proběhly masakry. S uprchlíky jsem se setkal o rok později ve Fáširu, když město začaly obléhat Jednotky rychlé podpory (RSF). Vyprávěli mi o tisících zabitých z jejich komunit a obávali se, že Fášir čeká stejný scénář.

Ve státě Džazíra mi lidé popisovali brutální útoky na celé vesnice na konci října 2024. V přeplněných úkrytech bez čisté vody a základní hygieny se šířila cholera. Od 1. února 2025 v Omdurmánu byla pohotovost nemocnice Al Nao zahlcena raněnými i mrtvými, oběťmi ostřelování tržiště v nejvytíženější denní době. Zdravotníci se snažili zachraňovat životy a zároveň uklízet krev na podlaze.

Lidé, kteří se po ramadánu vraceli do Chartúmu, zjišťovali, že po měsících pouličních bojů a neselektivního těžkého ostřelování jsou celé čtvrti jejich města srovnané se zemí. Ozbrojeným frakcím šlo o ovládnutí obyvatelstva a na ztráty na životech nehleděly. Ve městě El Geneina matky na novorozeneckém oddělení počítaly, kolik čerstvě narozených dětí zemřelo za jediný týden — byl to tragický důsledek zhroucení zdravotní péče v regionu.

Míra devastace země je omračující. Společenská struktura se rozpadá a lidé jsou okolnostmi tlačeni k tomu, aby se přiklonili k jedné ze stran. Rána, kterou konflikt způsobil, je hluboká a každý den se dál prohlubuje. Za násilím stojí mocenské skupiny využívající etnických dělicích linií — podobně jako v koloniální éře. Tento přístup má dlouhou historii a jeho následky budou patrné po generace.

Události v Súdánu nejsou „nehumánní“ — takové označení by jen podporovalo proces odosobnění. Jde o nejtemnější podobu lidského jednání namířeného proti civilnímu obyvatelstvu. Dědictví etnických čistek z počátku 21. století je bohužel zřejmé. Mnozí aktéři tehdejšího násilí jsou na scéně i dnes, jen se proměnily jejich spojenecké vazby. Ozbrojené skupiny systematicky odmítají uznat civilisty za lidské bytosti — v oficiálních prohlášeních i v praxi. Tím, že komunity označují za „otroky“ či „nepřátele“, legitimizují jejich fyzickou i kulturní destrukci.

Přesto není vše jen temné. V celé zemi se znovu vzedmul étos solidarity. Komunitní kuchyně živí miliony lidí, neformální lékařské sítě a krizové týmy ošetřují statisíce pacientů — často v oblastech nedostupných pro mezinárodní organizace. Právě tato pomoc drží společnost nad vodou. Dobrovolníci, lékaři, aktivisté ztělesňují nejsilnější projev lidskosti uprostřed chaosu. Jejich práce je nejen odbornou, ale také morální oporou pro ty, kdo uvízli v pasti války.

Solidarita vychází z tradice i nutnosti. Požadavky rostou, zatímco embargo na zbraně je opakovaně porušováno a mezinárodní humanitární financování dlouhodobě klesá. Vina však neleží jen na bedrech místních aktérů. Mezinárodní humanitární organizace selhaly už v prvních dnech války, když jejich zahraniční pracovníci opustili zemi. Selhaly také v dodávkách pomoci tam, kde byla nejvíce potřeba — kvůli nedostatku koordinace i vedení.

Stejně tak zklamaly mezinárodní mechanismy, včetně Rady bezpečnosti OSN a dalších institucí. Přestože rezoluce OSN č. 2736 vyzvala paramilice RSF, aby ukončily obléhání Fáširu, nestalo se téměř nic. Chybí politická vůle přinést skutečnou změnu. Ačkoli odborníci, humanitární pracovníci i samotní Súdánci opakovaně varovali svět, nikdo nedokázal zabránit obrovským ztrátám na životech.

Tato válka není zapomenuta — je vědomě ignorována. Události byly předvídatelné, ale nikoli nevyhnutelné. Volba je stále na nás.

Z anglického originálu přeložila Nikola Kaňovská Tenevová a redakce DR. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.