Brzy tomu budou dva roky, co začala válka v Súdánu. Válka, která dle OSN zapříčinila nejhorší současnou humanitární katastrofu na světě. V některých částech země byl vloni oficiálně vyhlášen hladomor.

Válka začala poté, co milice Jednotky rychlé podpory (anglicky Rapid Support Forces, zkráceně RSF) napadly 15. dubna 2023 základny súdánské armády v hlavním městě Chartúmu. Stalo se tak pouhé čtyři roky poté, co súdánský lid svrhl třicet let panujícího diktátora Umara al-Bašíra.

Generál Súdánské armády Abd el-Fattáh el-Búrhán se přitom v období mezi revolucí a válkou s generálem RSF Mohamedem Hamdanem Dagalem, známým spíše pod přezdívkou Hemedti, bratříčkoval. V roce 2021 el-Burhán s Hemedtiho podporou vyvolal vojenský puč a odstavil od moci civilního premiéra Abdalláha Hamduka. Jejich současné válčení proto není ničím jiným než bezohledným soupeřením o moc, za něž platí civilní obyvatelstvo.

V březnu se súdánské armádě podařilo po dvou letech získat Chartúm zpět pod svou kontrolu. Ještě předtím dobyla armáda zpátky i důležitý stát Gezíra v centrálním Súdánu. O tom, co poslední vývoj znamená, o přístupu mezinárodní komunity či o naději nerůžovým vyhlídkám navzdory, jsme hovořili se súdánským nezávislým novinářem Ejádem Hušamem.

Súdánské armádě se během posledních dní povedlo získat zpět kontrolu nad Chartúmem. Odborná veřejnost událost komentuje jako důležité morální vítězství, a hlavně jako zlomový okamžik války. Co tento posun pro budoucí vývoj v Súdánu znamená?

Pro armádu je to vskutku důležité vítězství, a to jak vojensky, tak politicky. Nyní kontroluje většinu území v zemi s výjimkou Darfúru, regionu o velikosti Francie. Myslím, že ztráta hlavního města zabrání milicím RSF ve vytvoření paralelní vlády. Sami koneckonců tvrdili, že jejich vláda bude sídlit v Chartúmu.

Jak jsem upozorňoval ve své dva měsíce staré analýze, súdánskou armádu vybavením i zpravodajskými informacemi podporuje Egypt. A ten pokračování své podpory podmiňoval tím, že armáda získá zpátky Chartúm a Gezíru, což byla pro armádu zásadní motivace.

Šlo o dost možná největší pozemní útok v historii súdánské armády. Povedlo se jim to zřejmě díky zapojení islamistických milic a některých stran z mírových dohod JUBA (dohod uzavřených mezi súdánskou vládou a ozbrojenými skupinami z různých částí země v roce 2020, pozn. red.).

Před dobytím Chartúmu se v médiích debatovalo o možnosti, že Súdán bude rozdělen na části ovládané armádou a části pod kontrolou milic RSF. Snižují poslední úspěchy súdánské armády pravděpodobnost, že se tak stane?

Pokud se armáda nezastaví a nerozhodne se z nějakého důvodu Darfúr nechat milicím, věřím, že rozdělení Súdánu a ustanovení paralelní vlády nenastane.

A vysílá armáda signály, že Darfúr napospas nenechá?

Na počátku války se z oblasti úplně stáhli — stejně jako z Gezíry a Chartúmu. To někteří vnímali jako znamení, že armádě na Darfúru nezáleží. Domnívám se ale, že důvodem stažení byly jejich tehdejší nedostatečné vojenské kapacity. Armáda sice spotřebovávala významnou část státního rozpočtu, tyto peníze ale putovaly spíš do kapes jejích představitelů než do vojenských kapacit.

Některé ozbrojené skupiny z mírových dohod JUBA navíc patří k etnikům přítomným v Darfúru. V Darfúru tak žijí „jejich lidé“ a oni moc dobře vědí, že pokud si v Darfúru udrží moc RSF, nastanou další etnické čistky, tak jako proti Masalitům (etniku hojně zastoupenému v Darfúru, na němž RSF v průběhu války spáchala genocidu, pozn. red.). Domnívám se proto, že budou na armádu tlačit, aby o Darfúr bojovala.

Zatímco média píšou především o zvěrstvech spáchaných milicemi RSF, obyvatelstvo bohužel terorizuje i súdánská armáda. I jejich nálety zabíjejí civilisty, i jejich vojáci perzekvují aktivisty z někdejších komisí odporu, kteří se angažovali v boji za odstoupení diktátora al-Bašíra. Armáda má koneckonců na předchozí al-Bašírův režim vazby. Obáváte se, že válka vyústí v návrat ke statu quo, který panoval před revolucí?

Ano. Občas se zdá, že nemáme na výběr z dobrých možností. Buď budeme dál trpět ve válce, nebo se k moci vrátí Muslimské bratrstvo. A nebo si kontrolu nad některými územími udrží RSF a bude dál páchat zvěrstva.

Pro súdánský lid, který v roce 2019 tak moc doufal v demokracii, je tato situace velmi nepříznivá. Civilní politické strany jsou přitom velmi slabé, jelikož armádě a islamistům se podařilo súdánskou společnost přesvědčit, že jsou blízkými spojenci RSF.

Podaří-li se armádě vyhrát, je před námi dlouhá cesta. Nemyslím si, že se generál al-Búrhán moci vzdá. V roce 2021 spáchal — tehdy ještě spolu s generálem RSF Hemedtim — vojenský puč právě proto, že má prezidentské ambice. Na armádu mají též nepopiratelný vliv islamisté. Myslím si, že pokud armáda zvítězí, al-Búrhán se stane prezidentem a islamisté získají mnoho vlivu: na vládu, na podobu poválečného uspořádání, na ústavu i na bezpečnostní služby.

Někteří lidé nicméně poukazují, že armáda je státní institucí, kterou lze reformovat. Silně ale pochybuji o tom, že se tak stane v následujících pěti letech.

Právě proto je důležité, aby se nám dostalo solidarity a podpory z celého světa. Aby mezinárodní komunita na obě strany zatlačila a snažila se je přimět, aby ukončily válku a aby předaly moc civilistům. Jedině tak má Súdán šanci vrátit se na cestu k demokracii.

Do Bílého domu se vrátil Donald Trump, geopolitická situace se poslední dobou razantně proměňuje. Mají probíhající změny zřetelný vliv také na situaci v Súdánu?

Ano, Trumpovi na investování do demokracie či lidských práv nezáleží. Bude se soustřeďovat na budování skvělejší Ameriky a na své spojence. Nutno však podotknout, že na Súdán, respektive na jeho politiku se příliš nezaměřovala ani předchozí americká administrativa.

Jedním z důsledků Trumpova návratu k moci jsou škrty v programech zahraniční pomoci USAID. Spojené státy přitom v Súdánu platily za největšího poskytovatele humanitárního pomoci. Jaká humanitární situace v Súdánu panuje po škrtech v USAID?

Téměř osmdesát procent veřejných vývařoven, které obyvatelstvo během války sytily, přestalo kvůli škrtům fungovat. Stejně tak bylo z USAID financováno mnoho občanských podpůrných sítí, které během války zasaženým lidem pomáhaly s evakuací, přístupem k čisté vodě či k lékařské pomoci.

Už předtím přitom v Súdánu zuřila nejhorší humanitární krize na světě. Už předtím obyvatelstvo Súdánu trpělo nedostatečným přístupem k lékům či k pitné vodě. Miliony lidí jsou přímo ohroženy hladomorem. Ani v těch nejklidnějších a nejzásobenějších místech si rodiny nemohou dovolit víc než jedno jídlo denně.

A ani jednu z válčících stran to nezajímá. Naopak, obě se podílejí na blokaci a rabování humanitární pomoci.

Jak už jsme nastínili, mezinárodní komunita válce v Súdánu od počátku příliš pozornosti nevěnuje. Konkrétně EU dokonce mezi lety 2014 a 2019 finančně podporovala RSF, a to v rámci „boje s ilegální migrací“. Nyní na „boj s ilegální migrací“ přispívá Egyptu, který přitom porušuje mezinárodní dohody a súdánské uprchlíky systematicky deportuje zpět do válkou sužované země. Považuje súdánská společnost EU — či Západ obecně — za spoluviníka katastrofy?

Súdánská společnost stojí o dobrý vztah se Západem. Prostě proto, že podoba vztahu se Západem bezprostředně ovlivňuje jejich životy. EU a Spojené státy nevnímá jako přímé spoluviníky. Viní je nicméně z toho, že od války v Súdánu odvracejí zrak, přestože mají moc vyvinout na obě válčící strany citelný tlak.

Na začátku jste řekl, že mezinárodní komunita by měla tlačit na válčící strany, aby ukončily válku a aby umožnily civilní vládě převzít moc. Můžete to rozvést? Jaký typ podpory od mezinárodní komunity by súdánská společnost ocenila?

Kdybychom se mohli vrátit v čase, velmi bychom ocenili podporu už po vojenském puči v roce 2021. Al-Búrhán se čtyřiadvacet hodin před spácháním puče setkal s jedním z vrcholných amerických představitelů a sliboval, že žádný převrat nechystá. Už tehdy měla dát mezinárodní komunita jasně najevo, že se snahy svést Súdán z cesty k demokracii neobejdou bez následků.

Stejně tak jsme očekávali víc tlaku na obě válčící strany — a na země, které je podporují. Súdánskou armádu podporují spojenci EU: Egypt, Saúdská Arábie, Katar. Libye, Čad a Spojené arabské emiráty jsou naopak na straně RSF. Myslím, že kdyby válce v Súdánu mezinárodní komunita věnovala pozornost, netrvala by tak dlouho. Bývalý katarský ministr zahraničí Hamad bin Jassim prohlásil, že válku v Súdánu by šlo zastavit během hodiny, kdyby se čtyři arabské země byly schopny sejít a domluvit se.

Všichni se však zaměřovali výhradně na Ukrajinu a na Gazu. Súdán nikdy nebyl priorita. Po dva roky války mezinárodní komunita ani nedokázala dotlačit válčící strany k otevření koridorů humanitární pomoci. A tak jsou Súdánci z přístupu EU a Západu velmi zklamaní.

Zmínil jste, že civilní politické strany jsou velmi slabé. Iniciativa Taqadom, jejímž členem je i bývalý premiér Abdalláh Hamduk, se nedávno dokonce rozpadla na dvě části.

Ano a někteří z nich se přidali na stranu RSF.

Má tato iniciativa šanci hrát důležitou roli ve vyjednáváních o budoucnosti Súdánu? Jak ji vnímá občanská společnost?

Ačkoliv chceme civilní vládu, neměl by ji podle mě vést opět Hamduk. Už po puči se jej pokusili znovu jmenovat premiérem, společnost však byla proti. Hamduk totiž předtím podepsal smlouvu s al-Búrhánem, kvůli čemuž ztratil podporu revolučních iniciativ i většiny súdánské populace.

Naštěstí máme jiné možnosti. Lidé, kteří se organizovali už během revoluce, dělají dál svou práci: chodili protestovat do ulic, nyní jsou těmi, kdo se stará o válkou sužované civilní obyvatelstvo. Chceme-li v Súdánu demokracii, měli bychom jim a dalším občanským iniciativám dát šanci zapojit se do politiky víc. Společnost jim věří, jsou s ní totiž v úzkém kontaktu. A mají jasné revoluční plány a strategie. Měli bychom dát šanci jim, ne pořád dokola recyklovat tytéž politické figury. Pokusy zavést v Súdánu demokracii pomocí etablovaných aktérů opakovaně selhaly.

Západ a EU by proto měly spolupracovat právě s občanskými iniciativami, nikoliv ztrácet čas s Hamdukem. I kdyby al-Búrhán totiž nechal Hamduka nakrásně vládnout, nemyslím si, že by to súdánská společnost schválila.

Zvlášť na počátku války si Súdánci, kteří se rozhodli uprchnout do okolních zemí, sbalili pár věcí — ve víře, že se domů brzy vrátí. Jsou tomu však už téměř dva roky, co válka začala. Jaká je situace súdánských uprchlíků v sousedních zemích dnes?

Nepřekvapivě velmi špatná. Nedostává se jim dostatečné podpory od orgánu OSN a nezachází se s nimi dobře. Egypt přijal nové zákony, které podmiňují získání víza mnoha kritérii. Můj otec tak na egyptské vízum čekal pět měsíců. Lidé se proto do země snaží dostat s pomocí pašeráků. Jenže i když vás do Egypta propašují, tamním autoritám je jedno, jestli jste žadatelem o azyl. Klidně vás deportují.

V Čadu je s uprchlíky zacházeno o něco lépe, vznikly tam tábory spravované OSN. Ale i tam jsou problémy s dodávkami humanitární pomoci — zvlášť po zmíněných škrtech v USAID. Ani Egypt, ani Čad na tom navíc nejsou ekonomicky dobře, a tak spoléhají na více pomoci od OSN.

Myslím ale, že jakmile budou mít Súdánci pocit, že mají šanci na bezpečný návrat domů, vrátí se. Bez ohledu na to, zda na místě budou fungovat základní služby. Alespoň budou doma. Žít budou dál z toho, co jim pošlou příbuzní ze zahraničí. Už nyní ostatně čteme o tom, že se někteří vracejí do Gezíry. Nemají moc lepších možností. Je pro ně lepší zemřít doma než být v cizí zemi, kde si nemohou dovolit nájem ani dostatek jídla.

Jde mimochodem o další příklad toho, jak moc Západ Súdán zanedbává. Nikoho nezajímá, že se súdánskými uprchlíky se nezachází stejně jako s ostatními válečnými uprchlíky.

Důvodů, proč se mezinárodní komunita o Súdán nezajímá, je mnoho. Jedním z nich jsou prekérní a nebezpečné podmínky pro novináře na místě. Jakým výzvám jakožto nezávislý súdánský novinář čelíte?

Mám velké štěstí. Jsem jedním z těch, jimž se ze Súdánu podařilo uprchnout, takže můžu o dění v zemi reportovat takřka beze strachu. Zato mí kolegové na místě zápolí s oběma stranami konfliktu. Z obou stran se na nás snáší nenávist — záleží na tom, o čích zvěrstvech zrovna píšeme. Běžně dostáváme výhrůžky.

Stává se, že jsou novináři zatčeni — jednoho novináře držela RSF několik měsíců v Chartúmu, mučili ho. Těsně před začátkem konfliktu pak RSF nařídila vojákům, aby se zaměřili na novináře z médií Al Arabiya a Al Jazeera a na to, co budou o dění Chartúmu psát.

Pro novináře je překážkou i to, že nemohou získat formální vyjádření od žádné z válčících stran. Nikdo nestojí o prostor pro vlastní verzi příběhu, ale jen o podporu. Na druhou stranu nám v jednom ohledu práci usnadňují. Vojáci totiž dokumentují vše, co dělají — i když někoho zrovna zabíjejí.

Musí být strašné sledovat, co se děje, zvlášť nedlouho poté, co revoluce v roce 2019 vnesla do súdánské společnosti tolik naděje. Je něco, co vám navzdory zvěrstvům páchaným oběma stranami nadále dodává naději na svobodnější a demokratické zítřky?

Víte, je mi třicet a dosud jsem neměl šanci účastnit se svobodných voleb. Nikdy jsme to neměli snadné, ani za al-Bašíra, ani po něm. Tolik jsme vytrpěli. Přesto nepřestáváme snít o dobrém a svobodném životě, o důstojném zacházení a o demokracii. A naše touhy nikam nezmizí — stejně jako náš vztek vůči oběma stranám konfliktu. Možná nás proto čeká další revoluce.

Věřím však, že jakmile válka skončí, společnost se shodne, že nechce vojenskou vládu. Věřím, že se poučíme a že nezopakujeme omyly z roku 2019. Mám na mysli třeba dohodu civilních politických stran s vojenskou radou nebo jejich partnerství s al-Bašírovou bezpečnostní komisí. Máme za posledních šest let tolik zkušeností. Revoluci, puč, globální pandemii, válku… Hluboce věřím, že je všechny zužitkujeme. K tomu, abychom se vrátili na cestu k demokracii.