Organizace Lékaři bez hranic se ve spolupráci se Švýcarskem a Evropskou unií podílela na převozech těžce zraněných nebo nemocných pacientů do Švýcarska, Irska, Spojeného království a Španělska. Do Švýcarska bylo na specializovanou léčbu převezeno dvacet vážně zraněných dětí spolu s osmasedmdesáti rodinnými příslušníky. Já jsem byl jako lékař osobně přítomen u evakuace patnácti pacientů, z toho třinácti dětí.

Oficiální počet pacientů, jež Světová zdravotnická organizace (WHO) registruje v rámci lékařských evakuací, je 16 500. Je to však jen kapka v oceánu. Specializovanou péči jich potřebuje mnohem víc.

Zhruba polovina lidí na tomto seznamu jsou oběti genocidy a bombardování s těžkými zlomeninami, popáleninami, poraněními páteře, amputacemi a potřebou rehabilitace. Jiní mají vrozené vady či kardiovaskulární onemocnění, která se zhoršují kvůli opožděné léčbě. Stav pacientů dlouhodobě zhoršuje také hlad.

Když jsem doprovázel pacienty do Švýcarska, mohl jsem pozorovat každý detail jejich utrpení. Tentokrát šlo o třináct dětí a jejich rodiny. Byly vyčerpané, traumatizované a úzkostné kvůli příbuzným, kteří zůstali v Gaze.

Jeden moment, který mě silně zasáhl, se odehrál na letišti v Ammánu. Kolem prošel cestující se psem a matky tiše poznamenaly: „Podívej, i tenhle pes má pas a může cestovat kamkoli. Jen my nemůžeme.“ Sice se zasmály, ale ta slova odhalovala hluboký prožitek nespravedlnosti a dehumanizace.

Během svého pobytu v Ammánu dostávali pacienti tři jídla denně — pro nás něco naprosto běžného, pro ně to ale byl ohromující zážitek. V Gaze měli sotva jedno jídlo denně a nyní mnozí dostali gastroenteritidu, protože jejich těla po dlouhodobé deprivaci nebyla zvyklá na skutečnou, pravidelnou stravu.

Samotný proces evakuace je složitý a nesmírně frustrující. Pacienti ve vážném stavu často umírají dřív, než na ně přijde řada. To byl i případ spolupracovníka Lékařů bez hranic Abeda Hamída. Počátkem října ho v Gaze zranil izraelský útok, při němž byl zabit spolupracovník organizace Omar Hajek a další lidé utrpěli zranění.

Abed byl v kritickém stavu a okamžitě potřeboval operaci, kterou nebylo možné v Gaze provést. Organizace se snažila o jeho evakuaci, ale během dvou dnů, zatímco se čekalo na jeho bezpečnostní prověrku, zemřel. Kdyby měl včas přístup k řádné zdravotní péči, mohl přežít. Podle oficiálních údajů potkalo podobný osud již 900 pacientů. Skutečné číslo je ale pravděpodobně mnohem vyšší.

Dalším problémem je, že jen málo zemí je ochotných přijmout pacienty z Gazy. A i ty, které je přijímají, upřednostňují děti, jež ale tvoří jen zhruba čtvrtinu všech akutních případů. Dospělým a starším lidem je evakuace často odepírána a administrativní procesy, bezpečnostní prověrky a lékařské posudky navyšují zpoždění. Sledovat, jak pacienti umírají během čekání na evakuaci, je pro lékaře ten nejhorší pocit, jaký si lze představit.

Zažil jsem i okamžiky, které si budu navždy pamatovat se směsí radosti a smutku. Při jiné evakuaci z Ammánu jsme převáželi děti sanitkou a vtom jeden chlapec nadšeně vykřikl. Uviděl totiž poblíž obchod s baklavou. Vzal jsem tedy děti dovnitř. Chlapec zavolal svému otci do Gazy a přes video mu ukázal všechny sladkosti v obchodě. Otec hleděl na baklavu s takovou touhou, že jsem si přál, abych mu nějakou mohl přes telefon podat.

Děti byly nadšené. Smály se, dychtivě si vybíraly sladkosti a stále opakovaly, že dva roky baklavu nejedly. Nešlo přitom jen o jídlo, ale o jednoduché radosti dětství, o které je válka připravila.

Jsem palestinského původu. Moji rodiče jsou z Gazy a stále tam mám rodinu, i když jsem je v životě nemohl navštívit. Můj lid prochází nepředstavitelným utrpením a o to víc mě bolí, když slyším poznámky jako: „V Gaze je přece příměří. Proč ti lidé nemohou být léčeni tam?“ Jenže lidé prchající z Gazy neodcházejí dobrovolně. Bojují o své přežití. Zdravotnický systém v Gaze se zhroutil. Nemocnice jsou zničené, personál je vysídlený, lékařské zásoby nedostačují. Mnozí pacienti potřebují péči, která v troskách naší země není dostupná.

Často také slýchám, že evakuacemi připravujeme Gazu o její obyvatele. Chci zdůraznit, že lékařská evakuace nepodporuje emigraci. Ujišťujeme pacienty i jejich rodiny, že po dokončení léčby mají plné právo vrátit se do Gazy. Jenže k tomu je nutná dostupná adekvátní následná péče a přístup k lékům. Lékařská evakuace je prozatím jediný způsob, jak zachránit životy, dokud se systém nevybuduje znovu.

Naše práce každý den přináší nové příběhy utrpení, ale i odolnosti a naděje. Nejde slovy popsat, jak bolí sledovat umírat pacienty čekající na léčbu. Cítím ale, že každý zachráněný život, každé dítě, které dostane šanci jíst, hrát si a uzdravit se, dává mé práci hluboký smysl.