Některé propalestinské a levicové hlasy na Západě ještě před americkými prezidentskými volbami spatřovaly v Donaldu Trumpovi naději na ukončení izraelských útoků proti Gaze. Vláda předchozího prezidenta Josepha Bidena totiž více než rok téměř bezpodmínečně podporovala izraelskou ofenzivu, o níž už řada renomovaných mezinárodních organizací a odborníků hovoří jako o genocidě.

Přestože se Trump těší podpoře bohatých, někdy až fanaticky proizraelských mecenášů, jako je například Miriam Adelson a další, naděje spočívala právě v tom, že jeho rozhodování není zatíženo ideologií, jak je tomu u Bidena, který se celý život otevřeně hlásí k sionismu. Trump se naopak často rozhoduje impulzivně, a mnozí proto doufali, že se jednoho dne „probudí“ a bude mít izraelského válčení dost. Jeho motivace mohou být různé — od osobní posedlosti Nobelovou cenou míru až po pragmatičtější úvahy byznysmena.

Zlomové září

Koncem září představil americký prezident Donald Trump svůj tzv. dvacetibodový mírový plán pro Gazu. Klíčové však byly události, které tomuto kroku předcházely a zřejmě zásadně ovlivnily jeho podobu. Už počátkem září se schylovalo k dohodě o příměří nebo alespoň k dalším jednáním. Izrael však 9. září podnikl bezprecedentní útok na katarské hlavní město Dauhá, jehož cílem bylo zlikvidovat hlavní vyjednavače Hamásu. Ti útok přežili — zemřeli pouze jejich asistenti, syn politického lídra Chalíla al-Hajji a katarský příslušník bezpečnostních složek.

V reakci na útok se 15. září sešli představitelé arabských a dalších islámských zemí na summitu v katarské metropoli. Hlavním cílem setkání bylo vyjádřit solidaritu s napadeným státem. Lídři regionu zde pronesli mimořádně ostré projevy na adresu Izraele a alespoň rétoricky se projevila jednota islámského světa. Právě tato nebývalá ráznost a shoda mohly zásadně ovlivnit Trumpovo rozhodnutí dokončit jeho dvacetibodový plán pro Gazu — zejména po sérii intenzivních jednání s klíčovými arabskými lídry během Valného shromáždění OSN v New Yorku, které se událo krátce po summitu v Dauhá.

Křehké příměří

Podle Trumpova plánu si obě strany vyměnily živé zajatce do 72 hodin. Další kroky však zůstávají nejisté, především proto, že jejich výklad bude záviset na izraelské straně. První zkouškou je závazek Hamásu vydat těla izraelských zajatců, kteří pravděpodobně zahynuli při izraelském bombardování.

Tel Aviv průběžně kritizuje Hamás za pomalé tempo vydávání těl a obviňuje jej z nedodržování dohody. Hamás však již dříve upozornil, že nalezení všech těl je obtížné, protože mnohá zůstávají pod troskami — stejně jako tisíce palestinských obětí. Podle poslední zprávy egyptská vláda začala pomáhat v Gaze s vyprošťováním těl mrtvých izraelských zajatců.

Dalším problémem je odzbrojení Hamásu, které má být součástí dohody. Zatím se však ukazuje, že Hamás počítá s tím, že už nebude vládnoucí a jedinou ozbrojenou silou v Pásmu Gazy, jak tomu bylo doposud. Přesto se chce vzdát zbraní ve prospěch technokratické vlády, na jejímž složení bude široká shoda mezi Palestinci.

Tento aspekt je na Západě, a zejména v českém diskurzu, často opomíjen. Izraelská propaganda vykresluje Hamás jako čistě teroristickou organizaci, která zároveň drží Palestince jako rukojmí ve snaze uchovat si moc za každou cenu. Názory Palestinců na Hamás jsou však často mnohem komplexnější.

Pravda je ovšem taková, že kdykoli od počátku dvouletého válčení došlo na vyjednávání o příměří, Hamás vždy bral ohledy na celé spektrum palestinských skupin na palestinských územích. Podmínky a východiska diplomatického řešení Hamás pravidelně projednával nejen s ozbrojenou organizací Palestinský Islámský džihád, která je zásadním partnerem Hamásu v ozbrojeném odporu, ale také s nenásilnou a široce respektovanou Palestinskou národní iniciativou Mustafy Barghútího či s marxistickou Lidovou frontou pro osvobození Palestiny. Poslední dvě uskupení jsou navíc sekulární.

V rámci propuštění palestinských vězňů za unesené Izraelce byl pro Hamás už dříve prioritou Marwán Barghútí, člen opozičního hnutí Fatah a vězněný politik. Nejinak tomu bylo i od útoků Hamásu ze 7. října roku 2023.

V palestinské společnosti je Barghúttí mimořádně populární a už i na Západě se o něm někdy hovoří jako o „palestinském Nelsonovi Mandelovi“. Je považován za možného nástupce nepopulárního prezidenta Mahmúda Abbáse a údajně by dokázal spojit různé frakce a zároveň být důstojným partnerem pro mírová jednání. Pro Hamás by mohl představovat politického rivala, přesto bylo pro islamistické hnutí prioritou dostat ho z vězení, což se zatím nepodařilo.

Koloniální budoucnost, nebo cesta k sebeurčení

Zda se Hamás skutečně odzbrojí, bude záviset na tom, jaké perspektivy pro palestinský politický život nabídne mírový plán. Ať už Hamás jedná ze skutečného zájmu o palestinskou věc, nebo nikoli, jasně usiluje o získání legitimity u co nejširšího spektra Palestinců.

Zatím je realizace technokratické palestinské vlády, nad kterou by dohlíželi Donald Trump a bývalý britský premiér Tony Blair, spíše záležitostí vzdálenější budoucnosti v rámci Trumpova plánu. Je proto obtížné předpovědět, jak se situace vyvine, a zda Palestinci budou plán vnímat jako přijatelný, nebo jako hrozbu pro své zájmy.

Je velmi pravděpodobné, že Trumpova iniciativa ohledně Gazy je motivována také investičními zájmy spojenými s její rekonstrukcí, z čehož by profitoval jeho zeť Jared Kushner, který se diplomatických jednání osobně účastní. Provokativní vize budoucnosti Gazy s koloniálním nádechem, připomínající jakousi riviéru, už mnohé Palestince vyděsily hned poté, co Trump usedl do Bílého domu. Pokud by se Gaza skutečně stala investičním projektem Trumpa a států Perského zálivu, je pravděpodobné, že by Hamás a další ozbrojené skupiny působící v Palestině odmítly složit zbraně.

Pro Palestince je toto příměří důležité především proto, že ukončilo masové zabíjení obyvatel Pásma Gazy. Zároveň odkládá plány izraelských extremistů na etnické čistky. Palestinci k plánu obecně přistupují velmi nedůvěřivě, přesto ho vnímají jako naději na zachování své existence v okupované Palestině a zároveň jako základ, na němž by mohli budovat další politický vývoj.