Za poslední dva roky izraelské vojenské operace opakovaně překračují i ty nejzákladnější linie mezinárodního práva. Po sérii útoků na Libanon, Sýrii, Írán a Jemen se novým terčem stal Katar. V pondělí 8. září Izrael zašel ještě dál, než si mnozí dokázali představit, když provedl letecký úder na katarskou metropoli Dauhá, jehož cílem bylo zlikvidovat vedení Hamásu právě ve chvíli, kdy se tam sešel jejich tým vyjednavačů kvůli projednávání Trumpova návrhu na příměří v Gaze.

Tento krok nepředstavuje jen další porušení mezinárodního práva, ale i hrubé narušení základních pravidel diplomatického dekóra. V moderní historii asi těžko najdeme příklady, kdy se jedna strana pokusila zlikvidovat diplomatickou misi svých protějšků. Nutno nezapomínat, že vedení Hamásu sídlí v Kataru na žádost Američanů a se souhlasem Izraelců za účelem zachování komunikačních kanálů mezi znepřátelenými stranami.

Izraelská vláda Benjamina Netanjahua, v níž zasedají i otevření ultrapravicoví extremisté, už čelí obviněním z maření jednání o příměří nejen od zahraničních vlád, ale i od vlastních občanů. Stovky tisíc Izraelců vycházejí protestovat do ulic proti vládní politice. Mezi nimi jsou i rodiny unesených rukojmí, které vládu obviňují, že upřednostňuje politické cíle před životy svých lidí.

Namísto hledání dohody se kabinet rozhodl doslova vybombardovat naděje na diplomatické řešení v Gaze, kde podle oficiálních údajů zemřelo už přes 64 tisíc Palestinců a více než 900 izraelských vojáků. Přestože hlavní vyjednavači Hamásu útok přežili, je těžko představitelné, že by se k jednání v dohledné době vrátili. Je teď zcela zřejmé, že izraelská vláda o žádnou dohodu nestojí a že zájem o jednání spíše předstírala, aby získala čas k vojenskému řešení.

Historie ukazuje, že útoky na palestinské vůdce, kteří usilovali o politické řešení, nejsou žádnou výjimkou. V březnu 2004 Izrael provedl letecký atentát na duchovního vůdce Hamásu šajcha Ahmada Jásína, který veřejně hovořil o desetiletém příměří zvaném hudna (termín z rané islámské historie odkazující na dohodu o příměří mezi prorokem Muhammadem a jeho protivníky z Mekky).

V roce 2012 zase izraelská vláda zlikvidovala šéfa ozbrojeného křídla Hamásu Ahmada al-Dža‘abarího. Ten podle izraelského vyjednavače Geršona Baskina krátce před svou smrtí jednal s izraelskými prostředníky o plánu dlouhodobého klidu zbraní. Stejný scénář se opakoval i v právě probíhajícím konfliktu. V červenci 2024 byl izraelským dronem zabit při státní návštěvě v Teheránu politický lídr Isma‘íl Haníja, který v té době schválil návrh dohody o výměně zajatců, jež mohla vést k ukončení bojů.

Netanjahuova vláda navíc dlouhodobě hrála dvojí hru. Ještě před 7. říjnem 2023 vědomě umožňovala financování Hamásu prostřednictvím Kataru, aby posílila jeho vliv v Gaze. Motiv byl jednoduchý: radikální Hamás se Izraeli vždy hodil jako záminka k odmítání politických jednání a k legitimizaci blokády.

Kdykoli se však i uvnitř Hamásu objevil někdo, kdo usiloval o politické řešení, často se stal terčem fyzické likvidace. Podobně Izrael postupoval i po vítězství Hamásu ve volbách v roce 2006. Palestincům bylo znemožněno sestavit vládu podle výsledků svobodných voleb — místo toho začala izraelská kampaň masového zatýkání nově zvolených poslanců. Demokraticky zvolená vláda tak byla rozložena dříve, než dostala šanci vůbec začít vládnout.

Samozřejmě nelze přehlížet, že v Hamásu jsou extremisté, kteří mírové řešení odmítají a preferují ozbrojený boj za celou Palestinu. Přesto i z jejich tábora v minulosti zaznívaly hlasy volající po respektování dohod z Osla a po dvoustátním řešení. Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, jak by se situace vyvinula, protože Izrael s podporou USA — a částečně i EU — podpořil jestřáby z Fatahu při puči, který svrhl vládu s těsnou většinou Hamásu dříve, než ta mohla předložit jakýkoli program.

Dnešní izraelské plány pro Gazu už připomínají spíše snahu vyřešit „palestinský problém“ jednou provždy. Myšlenky na vytvoření tzv. humanitárních měst, do nichž by byli Palestinci násilně přesunuti a odkud by se už nikdy nemohli vrátit do svých domovů, dnes otevřeně propagují členové izraelského kabinetu a podle průzkumů mají podporu i mezi značnou částí izraelské společnosti.

Ozbrojený útok Hamásu na Izrael v říjnu 2023 jistě pro Izrael byl obrovským šokem, nicméně těžko lze chápat téměř dva roky poté izraelskou strategii, která obnáší jediný cíl, jímž je totální likvidace protivníka. Tento cíl s sebou nese, ať už chtěně, či nikoli, likvidaci palestinské společnosti v Gaze.

Takřka celý svět chápe, že situace mezi Izraelem a Palestinci má jediné řešení — a to politické, nikoli vojenské. Dlouhodobé přehlížení politického řešení dovedlo tamější situaci právě tam, kde se od října 2023 nachází. Dnes je čím dál jasnější, že extremistická politická reprezentace v Izraeli vidí v politickém klimatu posledních dvou let naději na vyhnání Palestinců a zábor půdy pro osadníky, či dokonce na úplnou anexi. To se netýká pouze pásma Gazy, ale také Západního břehu, odkud navíc Palestinci 7. října neútočili a Hamás tam nepředstavuje zásadní vojenskou sílu.