↗

Po roce a půl trvajícím mlčení, smrti 60 tisíc lidí, z nichž většinu tvoří civilisté a víc než polovinu ženy a děti, se zdá, že alespoň některé demokratické státy v Evropě se probouzejí. Nevztahují se však nadále výhradně jen k sobě? Foto Hugo Mathy, AFP

Nedávno jsem pro jednu vznikající knihu dostala otázku: Co pro vás znamená Gaza? Po zhruba patnácti letech, co se touto tematikou zabývám, by se zdálo, že bych měla mít odpověď už dávno promyšlenou, ale ouha. Zvlášť po posledních dvou letech, kdy se Izrael, zdá se, utrhl ze řetězu, vlastně nevím, kde začít a kde skončit.

Gaza se stala symbolem nejen izraelské ztráty uměřenosti, ale i pokrytectví, které jako by se stávalo jakousi druhou přirozeností západní civilizace a nedostatku smyslu pro zdravé soužití, solidaritu a lidskou důstojnost v celém světě.

Když píšu „pokrytectví, které jako by se stávalo…“, něco uvnitř mě upozorňuje, že naši planetární sousedé z jiných částí světa to vidí ještě jinak. Sledují, že tentokrát to křičí natolik, že jsme si toho museli všimnout i my sami.

Vzpomínám si, jak jsem někdy kolem roku 2011 byla poprvé identifikována jako „sebenenávistná židovka“. V té době se nejednalo o tisíce mrtvých, spíš o podezřelé počty palestinských puberťáků v izraelských vězeních či vojenské soudy pro civilní obyvatele „vojenského teritoria“ s hraničními přechody silně připomínajícími ty na železné oponě. Přišlo mi to tehdy jako vrchol nesmyslnosti, který nikdo nemůže brát vážně.