Nedávno jsem pro jednu vznikající knihu dostala otázku: Co pro vás znamená Gaza? Po zhruba patnácti letech, co se touto tematikou zabývám, by se zdálo, že bych měla mít odpověď už dávno promyšlenou, ale ouha. Zvlášť po posledních dvou letech, kdy se Izrael, zdá se, utrhl ze řetězu, vlastně nevím, kde začít a kde skončit.

Gaza se stala symbolem nejen izraelské ztráty uměřenosti, ale i pokrytectví, které jako by se stávalo jakousi druhou přirozeností západní civilizace a nedostatku smyslu pro zdravé soužití, solidaritu a lidskou důstojnost v celém světě.

Když píšu „pokrytectví, které jako by se stávalo…“, něco uvnitř mě upozorňuje, že naši planetární sousedé z jiných částí světa to vidí ještě jinak. Sledují, že tentokrát to křičí natolik, že jsme si toho museli všimnout i my sami.

Vzpomínám si, že když jsem někdy kolem roku 2011 byla poprvé identifikována jako „sebenenávistná židovka“. V té době se nejednalo o tisíce mrtvých, spíš o podezřelé počty palestinských puberťáků v izraelských vězeních či vojenské soudy pro civilní obyvatele „vojenského teritoria“ s hraničními přechody silně připomínajícími ty na železné oponě. Přišlo mi to tehdy jako vrchol nesmyslnosti, který nikdo nemůže brát vážně.

Špatný odhad. Přišla léta, kdy jsem s úžasem sledovala, jak tvrzení, že kritika státu Izrael je vlastně jakýmsi umně skrývaným atavistickým antisemitismem, získává uznání i v médiích a, hůř, v seriozních debatách. V roce 2019 jsem zde v polemice vydala článek s titulkem Takhle se proti antisemitismu nebojuje. Sama sebe jsem tehdy podezírala, že je to přehnané, že se to děje jen v rámci extrémistických dohadů a obvinila se z židovské paranoie.

„Sebenanávistná židovka“

Dnes, kdy se tvrzení o sebenenávisti stalo „spravedlivým“ motivem k zatýkání, ztrátám pracovních úvazků i násilí v řadě demokratických zemí, jsem „zmoudřela“. Kdo chce psa bít, hůl si najde a ani mocné průvody lidí valící se městem, na tom nic nezmění. Naopak, jsou násilně atakovány pod heslem „ochrany demokracie“.

Náš denní život už dva roky provázejí videa a fotografie ruin měst, pod nimiž jsou pohřbeni — anebo možná právě umírají — lidé včetně zubožených vyhladovělých dětí. Novináři i zdravotníci jsou likvidováni po stovkách a odstřelovači cílí na ty, kdo se připlazili pro pytel mouky. A přitom se zdá, že slovo a skutečnost mají společné podhoubí jen někdy a možná.

Po roce a půl trvajícím mlčení, smrti 60 tisíc lidí, z nichž většinu tvoří civilisté a víc než polovinu ženy a děti, se zdá, že alespoň některé demokratické státy v Evropě se probouzejí…

Naše probouzení však má nepřehlédnutelně naši příchuť. Když jsem se dozvěděla, že Francie a Velká Británie v brzké době počítají s uznáním státu Palestina, cítila jsem hlubokou úlevu a skutečně měla pocit, že se to, sice pomalu, obrací. V době spíš postfaktické máme přece jen ještě zbytky sebereflexe, chceme mít možnost sami sobě věřit.

Minulý týden mě však kamarád Yasar Abu Ghosh upozornil na příspěvek Sakira Khadera, palestinského fotografa a dokumentaristy, žijícího v Holandsku:

„Já ale nepotřebuji, aby Západní země „uznaly“ mou domovinu. To pro mě nemá žádný smysl. „Uznání“ nezvýší hodnotu naší existence — my jsme tu byli vždycky. Gesta států, které nás do této chvíle přehlížely a které podporovaly, zbrojily a chránily ty, kdo nás vymazávali, naši existenci nelegitimizují. Jsou to tytéž státy, které povolily svým občanům účastnit se našeho okrádání i našeho umírání. A teď, po náhlém probuzení z dlouhé a pohodlné amnezie, nám nabízejí „uznání“, jako bychom do této chvíle neexistovali…“

Hluboká sebestřednost

Ano. Jako bychom ještě neprošli úlekem z toho, co vlastně děláme, znechuceností vlastními polopravdami a úskoky, jen, jako už tolikrát, kroužíme kolem přiznání vlastní pečlivě skrývané bezmoci a se stále stejnou povýšeností uznáváme nikoliv vlastní chyby, ale existenci druhých.

Vím, že k případnému dvoustátnímu řešení, je uznání Palestiny zapotřebí a symbolické řešení je nutné pro pozdější činy. Ale stejně. Mluvíme se sebou, nikoliv s oběťmi.

Ale vlastně… nemluvíme ani se sebou, protože i my, stejně jako zbytek světa, stojíme na pokraji krachu demokracie, s níž stojí a padá náš způsob života i mezinárodní instituce, které, ač pro nás méně viditelné, jsou zárukou našeho bezpečí a světa, jak ho známe. Mluvíme s vlastní představou, která se stále víc vzdaluje od naší skutečnosti.

Gaza je pro mě symbolem krutovlády těch, kdo možná krutí být nechtějí, ale jaksi si nevšimli, že — ač bychom se moc rádi distancovali — vlády Trumpů, Putinů a Bibiů jsou výplodem nás všech.