Lidové noviny vydaly dne 16. března článek Pavla Matochy „Antisemitismus nové levice“. Po jeho přečtení se ve mně perou tři pocity: jestli mě víc uráží jako Židovku, jako kritičku Izraele anebo děsí jako Evropanku, která je přesvědčená, že takhle se proti antisemitismu nebojuje. Takhle se antisemitismus vytváří.

Zabývat se jednotlivými obviněními v textu mi připadá zbytečné. Jsou tak všeobecná a nekonkrétní (ať už jde o Pavla Čižinského, anebo Labour party), tak postavená na tom, že musíte vidět svět jen přesně vymezeným prizmatem, aby vám přišly aspoň rámcově logické (co je vlastně původem toho, že starosta jinak mluví a... něco jiného si pod tím myslí, se nedozvíme), že mi za to nestojí.

Co mi za to ale stojí, je zamyšlení nad tím, co se to vlastně děje.

Antisemitismus a levice je téma, kolem kterého se (vedle Pavla Čižinského, který mu obzvlášť leze krkem) autor článku točí. Ano, kritika státu Izrael se ozývá z řad levice často. Obvykle tam, kde se objevuje také kritika potlačování menšin, kritika násilí, kritika asociálních opatření a kritika rasismu. Abych tak řekla, je to součást agendy. Nikoliv antisemitismus.

A je velmi nebezpečné to za antisemitismus prohlašovat. Nepříjemně se tím rozostří hranice pojmu, který nás, evropské Židy, svou zvučnou připomínkou hrůz dosud chránil. Jestli se antisemita stane z každého kritika, není na tom přece nic tak hrozného, ne? A jestli je automaticky antisemitou každý levičák, tak to už se ti Židi definitivně zbláznili... To chceme? (Jak se na Facebooku k článku vyjádřil Pavel Sterec: dar vskutku danajský).

Antisemitismus v Evropě skutečně narůstá. Narůstá také kritika Izraele. Ale jen málokdy se sejdou v jednom šiku. Antisemitismus se dokonce šplhá i do proslovů vysokých politických činitelů, ale to nejsou kritici Izraele, naopak. Viktor Orbán je Izraele přítelem, „protože oba státy vedou vlastenci“.

Antisemitismus v Evropě narůstá. Narůstá zároveň s tím, jak stoupá počet lidí, kteří se cítí podvedeni současným establishmentem a hledají vnějšího nepřítele. Narůstá zároveň s pocitem, že Izrael je dvojím standardem protežován těmi, kdo je podvádějí. Antisemitismus v Evropě možná narůstá také zároveň s tím, jak se víc a víc lidí nechce cítit spoluodpovědnými za dění v Palestině.

Matocha se ve svém článku zmiňuje o testu 3D Natana Šaranského, který určuje bod, v němž se kritika Izraele mění na antisemitismus. Těmi „D“ jsou delegitimizace, démonizace, dvojí standard. Jestliže jsou tyto tři aspekty bodem přechodu mezi kritikou a nenávistí, zkusme jimi nechat projít jeho text.

Myslím, že pokus o delegitimizaci levice v článku asi těžko někdo přehlédne, Pavel Čižinský se nám před očima změnil téměř v démona. A dvojí standard? Mám hlubokou obavu, že dvojí standard je skutečně jedna z příčin růstu evropského antisemitismu, ale nikoliv dvojí standard, který by směřoval ke kritice přílišné, ale spíš ten, který donedávna vedl k jejímu dlouhodobému nedostatku.