Podporovat Palestince neznamená být antisemita
Ahmad Samih KhalidiJeremy Corbyn se nepotřebuje omlouvat za to, že jako první labouristický lídr oponuje sionismu, říká Ahmad Samih Khalidi, bývalý palestinský vyjednavač a nyní profesor oxfordské St. Antony´s College.
Výběr slov, který Jeremy Corbyn vůči sionismu volí, sice může být zdrojem kritiky, nikoli ale samo jeho právo, stejně tak jako právo každého z nás, sionismu oponovat. Sionismus představuje pravidlo prosazování a upřednostnění židovského nároku na Palestinu, navzdory vůli sedmdesátiprocentní arabské majority žijící zde už v době před rokem 1948, a toto pravidlo platí doposud. Izrael jako stát s židovskou většinou nemohl být založen jinak než na troskách arabské Palestiny, destrukcí její společnosti a zbavením se jejího původního obyvatelstva.
Oponovat sionismu z těchto důvodů je tak morálním postojem, který se opírá o přesvědčení, že vznik Izraele s sebou nese od počátku hlubokou nespravedlnost, a nejde tudíž ani o antisemitismus, ani o rasismus.
Dlouhou a významnou historii má rovněž židovská opozice vůči sionismu. Též zásluhou izraelských a židovských historiků dnes veřejnost stále častěji přijímá palestinský historický narativ a podpora palestinských práv roste i mezi Židy. Obviňování z antisemitismu jako nástroj k umlčení kritiky dnešního Izraele je tak posledním útočištěm těch, kteří chtějí odvrátit pozornost od hrůzné cesty, kterou se Izrael zřejmě rozhodl vydat.
Chtějí přitom dosáhnout dvojího: na jedné straně zúčtovat s těmi, kteří spojují antisionismus s antisemitismem, na straně druhé obvinit z antisemitismu ty, kteří sice toto spojení odmítají, ale jejichž antisionismus údajně upírá Židům právo na sebeurčení.
V tomto smyslu by se pak jakákoliv kritika Izraele a sionismu stala hanobením židovského národa jako takového. Zákeřným úmyslem „anti-antisionistické“ kampaně je tak umlčet Palestince a jejich podporovatele a zadusit je obviněním z rasismu. Měli bychom si tak dát pozor, abychom do této pasti nespadli, a neměli bychom ji ani akceptovat.
Nutnost zbavit se případného antisemitismu v rámci Labouristické strany a všude jinde je přitom mimo jakoukoliv pochybnost. Antisemitismus však rozhodně neznamená sympatie k Palestincům. Ten, kdo solidarizuje s palestinským bojem a jeho oběťmi, nemá žádný důvod se za to omlouvat. Ti, kteří se cítí být takovými projevy sympatií uraženi, by si měli uvědomit, že žádná ze stran tohoto stoletého konfliktu nemá patent na ctnost.
Měli by si naopak připomenout židovské teroristické útoky na arabské tržnice v roce 1938, hotel Krále Davida vyhozený do povětří v roce 1946, masakry v palestinských obcích Dejr Jásin, Illut, Kafr Manda, Saliha, Jiš, Safsaf, Hula a jinde v roce 1948, etnické čistky v obcích Lyd a Ramla v roce 1948, masové vraždění v Gaze v roce 1957, masakry egyptských vězňů v letech 1956 a 1967, bombardování egyptské školy v Bahr el-Baqar v roce 1970, sestřelení libyjského civilního letadla v roce 1973, bombardování Bejrútu v roce 1981, spoluvinu na masakrech v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatila v roce 1982, zabíjení v jiholibanonské obci Kana v roce 1996 a útoky na Gazu opakující se od roku 2005.
Přitom by mělo být jasné, že palestinský konflikt nepotřebuje žádné přirovnávání k nacismu či jiné analogie. Stojí pevně na vlastních morálních a politických základech. Ten, kdo upřímně soucítí s naší kauzou, by měl chápat, že odkazovat k nacismu je nejen chybné, ale jde i o špatnou politiku, která dovoluje druhé straně pod rouškou rozhořčení z tohoto přirovnání zatemnit vlastní zločiny.
Nakba nebyla holocaustem a Izraelci nejsou nacisté. Tečka. Ale Izraelci a jejich ozbrojené složky páchají kruté zločiny, stejně jako je páchala předstátní Hagana a židovské teroristické gangy, a ten, kdo se snaží toto popřít či ignorovat, nemá právo být dotčen projevy podpory palestinským obětem pokračujících izraelských útoků nebo kritikou ideologických základů, na kterých Izrael stojí.
Sionistické kořeny labouristické strany sahají hluboko — všichni její intelektuální a straničtí představitelé byli uchváceni sionisticko-socialistickým étosem, kvůli kterému dlouho bránili sionistickou činnost, a to jak před vyhlášením Izraele, tak po něm. Labouristické akceptování etnického čištění („povzbuďme Araby k tomu, aby odešli a židy, aby přišli“) vyslalo jasný signál židovskému veden, jak se může v Palestině chovat.
Dnes je Corbyn se svou podporou Palestinců ve vedení Labouristické strany osamocený. Jde o pozoruhodný historický obrat, za který by měli být Palestinci jednoznačně vděční. Problém je, že se Corbynovi nedaří přesvědčovat. Pod palbou obviňování z antisemitismu se stáhl a jeho nezřetelná a zmatečná prohlášení působí, jako by měl co skrývat, což v důsledku podkopává i jeho autoritu lídra.
Corbynova vlastní nejistá obhajoba však nesmí být důvodem opustit jeho jinak principiální stanovisko či potlačovat debaty o sionismu. Ve skutečnosti prokázal tím, že poukázal na morální rovinu sionismu, všem velkou službu. Aniž by to zamýšlel.
Text Siding with the Palestinian struggle is not antisemitic vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Zdeněk Jehlička.
Tématu se v dnešním vydání věnuje z odlišné perspektivy také Simon Hattenstone v textu Corbyn možná není antisemita, ale jeho "ironické" komentáře tak znějí.
Nebo, obrazně řečeno, vyhnání člověka z rajské zahrady?
Vyženeme tedy i my Jeho z naší mysli?