Poslanecká sněmovna přijala v pátek 25. ledna definici antisemitismu, která by napříště měla vést k lepšímu vymezení pojmu a napomoci v metodice rozpoznání a v případném postižení jeho projevů. Stalo se tak při příležitosti Dne památky obětí holocaustu, přičemž tato poslanecká iniciativa by jistě vyvolala jen málo pozornosti, kdyby nebyl sporný jak způsob přijetí tohoto usnesení, tak obsah přijaté definice.

Předkladatelem usnesení byl podle svých vlastních slov předseda Sněmovny Radek Vondráček, který „návrh pouze uvedl, diskuse se k němu podle dohody předsedů poslaneckých stran nevedla“.

I když jde o usnesení deklaratorní, tento značně tvůrčí proces přijetí, kdy návrh není v dostatečném předstihu ohlášen k připomínkování, je předem domluveno nevést k němu žádnou debatu a usnesení je tak dopředu schváleno, je o to více nestandardní, že právě tato definice antisemitismu se stala při projednávání v jiných evropských zemích zdrojem živých debat a jen na Slovensku vyvolala dlouhodobou kampaň za její nepřijetí, do které se zapojili i místní Židé.

Předseda sněmovny Radek Vondráček z ANO má však ve věci předem jasno, když usnesení komentoval slovy: „I když byla Česká republika dosud uchráněna nejhorších projevů rasisticky motivovaného extremismu, je v Evropě patrný vzestup antisemitských projevů. Tato definice má význam nejen ve vztahu k našim tradičním a hlubokým vztahům ke státu Izrael, ale i k dobrému soužití s našimi Židy a dalšími etnickými a národnostními skupinami. Může tak posloužit jako vodítko k posuzování nenávistných projevů.“

Předseda Vondráček tak zřejmě nepamatuje poměrně nedávné pochody na Romy ve vyloučených lokalitách severních Čech, nezná explicitní vyhrůžky lidem na útěku za jejich náboženství a barvu kůže, a rasisticky motivovaný extremismus tak má spojen výhradně s antisemitismem, který je podle něj v Evropě na vzestupu.

Vondráček také ví, že přijatá definice povede k dobrému soužití s „našimi Židy“, i kdyby naši Židé proti ní nakrásně vystoupili, tak jako jinde ve světě. Ale hlavně, definice má význam vzhledem k našim „hlubokým vztahům ke státu Izrael“. A tady jsme u podstaty věci.

↗

Přijatá definice má podle předsedy Sněmovny Vondráčka význam vzhledem k našim hlubokým vztahům ke státu Izrael. Foto Max Pixel

Sporná definice

Definice antisemitismu přijatá v pátek Sněmovnou vychází z pracovní verze Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA), schválené na jejím zasedání v květnu 2016 v Bukurešti. Tato verze popisuje antisemitismus jako „určitý způsob vnímání Židů, který může být popsán jako nenávist vůči Židům. Slovní a fyzické projevy antisemitismu směřují proti židovským i nežidovským osobám anebo jejich majetku, proti institucím a bohoslužebným místům židovských obcí“.

I takto definovaná základní pracovní verze však používá podle vyjádření právních expertů jazyk, který je matoucí a nepřesný, a dá se tedy různě (manipulativně) interpretovat. Právní rozbory upozorňují na vágnost pojmů, jako jsou „určitý způsob“ nebo „může“, které definici relativizují a naznačují tak, že „antisemitismus může být výrazem nenávisti k Židům, ale může se projevovat též jiným (nespecifikovaným) způsobem“.

Vágně formulovaná základní definice antisemitismu je doplněna něčím, co je však skutečným problémem. Do jedenácti příkladů antisemitismu v praxi je explicitně propašována i ochrana Izraele, která je hned v prvním „názorném vodítku“ podána slovy: „projevy (antisemitismu) mohou mimo jiné směřovat proti Státu Izrael pojatému jako židovské společenství“. Nelze přirozeně tvrdit, že útoky na Izrael nejsou vedeny též z antisemitských důvodů, zvlášť v poslední době jsme však svědky jevu spíše opačného, a to obhajoby Izraele od vykřičených antisemitů.

V promíchání antisemitismu s Izraelem jde však o něco důležitějšího. Jak správně poukazuje již slovenská petice proti přijetí definice IHRA včetně dodatků, takovýto požadavek „umožňuje zaměňovat ochranu Židů (lidí) před antisemitismem s ochranou Izraele (státu) před kritikou, čímž hrubým způsobem omezuje svobodu slova garantovanou ústavami demokratických států“.

Jak se ukázalo při loňských debatách kolem přijatého základního zákona o Izraeli coby židovském národním státu, spojovat Izrael s „židovským společenstvím“ je nejen nepřijatelně etnicky vylučující, ale také to svazuje Židy různě po světě s politikou izraelského státu včetně okupace palestinských území, a to i proti jejich vůli.

Izrael tak záměrně zavazuje svou politikou židovskou komunitu a pak obviňuje z antisemitismu ty, kteří mu to uvěří a kteří na základě toho chybně poukazují na obecnou zodpovědnost Židů za činy „židovského státu“, jak dokládají samy židovské organizace například při izraelských útocích na Gazu.

Nelze se proto divit, že proti definici IHRA doplněné o jedenáct možných příkladů antisemitismu spojených s obranou Izraele se rázně postavilo i 40 židovských organizací. Ty ve svém prohlášení poukazují na skutečnost, že „toto zaměňování ohrožuje jak palestinský zápas za svobodu, spravedlnost a rovnost, tak také celosvětový boj proti antisemitismu. Slouží zároveň Izraeli, aby se mohl vyhýbat zodpovědnosti vůči univerzálním standardům lidských práv a mezinárodnímu právu“.

Židovské organizace zároveň apelují „na vlády, městská zastupitelstva, univerzity a jiné instituce, aby odmítly definici IHRA a místo toho podnikly praktické kroky v boji proti rasistické a nacionální nesnášenlivosti, proti násilí a k ukončení své spoluzodpovědnosti za porušování lidských práv Izraelem“.

Je však třeba zdůraznit, že jedenáct příkladů antisemitismu není součástí definice IHRA, tyto příklady nebyly ani formálně přijaty členskými státy IHRA, ale byly k ní dodány jako jakási metodologická pomůcka z pera izraelských lobbistů. Jejich přijetí, na rozdíl od základní definice, není ani součástí doporučení IHRA, stejně jako není součástí doporučení EU.

Paradoxem rovněž zůstává, že definice IHRA vychází ze starší definice Evropského střediska pro monitorování rasismu a xenofobie (EUMC), od jejíhož znění však nakonec upustilo i středisko samo a nepřijala je ani EU. Celý problém s genezí definice vystihuje asi nejlépe článek Jonathana Rosenheada.

To, že česká Sněmovna přijala jednohlasně definici včetně dodatků s jedenácti příklady, a to předem s vyloučením debaty, svědčí buď o neznalosti problematiky u našich zákonodárců a zákonodárkyň, nebo o jejich pohodlnosti zabývat se tématem hlouběji než jen aklamačním hlasováním s povrchním pocitem vykonání dobrého skutku.

S definicí IHRA včetně dodatků u nás doposud pracuje Federace židovských obcí známá též výrobou černých seznamů autorů textů byť jen lehce kritických k Izraeli, které označuje za antisemitské, či iniciativa HateFree, jejíž program proti nenávisti povětšinou nezahrnuje Palestince.

Potíže s novým antisemitismem

Mezi hlavní promotéry boje s takzvaným novým antisemitismem, někdy nazývaným jako „levicový“, jenž z definice IHRA vychází, patří v českém prostředí ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. Je možná nečekané či nadbytečné, aby se ředitel organizace, která si jinak zakládá na svém renomé, angažoval takto vypjatě aktivisticky. Nekritické přijímání podobných postojů však můžeme chápat jako určitou součást nadstandardních vztahů, které si Česká republika s Izraelem dlouhodobě pěstuje.

Leo Pavlát se často při identifikaci nového antisemitismu opírá o návodný „3D test“ (z něhož čerpá například i HateFree), který vypracoval izraelský politik a aktivista Natan Šaransky. Test má dokázat, že kritici Izraele z řad těch, kdo volají po rovnosti a spravedlnosti, nejsou v právu, jelikož Izrael údajně buď démonizují, delegitimizují, uplatňují vůči němu dvojí standard, či rovnou vše najednou.

Natan Šaransky se narodil v bývalém Sovětském svazu, kde strávil devět let ve vězení za údajnou špionáž ve prospěch USA (propuštěn byl roku 1986 při výměně vězňů, kde z druhé strany figuroval i český špion v USA Karel Koechner). Šaranský je jistě dobře obeznámen s praktikami účelových obvinění a bylo by proto absurdní, kdyby měly jeho vágní formulace sloužit k podobně vystavěným nařčením.

Podíváme-li se přitom na dlouhodobou politiku izraelských vlád vůči Palestincům, nepotřebuje Izrael k démonizaci nikoho třetího. Soustavnou kolonizací palestinských území a mocenskými praktikami Izrael již dávno ostrakizuje sám sebe. Jistě také nelze s čistým svědomím poukazovat na delegitimizaci, a zároveň přehlížet skutečnost, že Izrael soustavně porušuje rezoluce OSN — a samo jejich dodržení považuje za ohrožení židovského charakteru státu.

A konečně jako často zásadní v diskusi s oponenty se ukazuje obvinění z dvojího standardu. Kritika Izraele, pokud není doplněna kritikou jiného státu, je považována za z podstaty antisemitskou. Diskutující se tak dostávají do absurdní argumentace kruhem, kdy jsou ti, kteří se zabývají explicitně problémem okupované Palestiny, dotazováni na svůj postoj k Severnímu Kypru či k Západní Sahaře, zatímco u těch, kteří se ohánějí univerzalitou lidských práv, není otázka na okupovanou Palestinu často vůbec položena.

Zatímco tak naše mainstreamová média často konfrontují „propalestinské aktivisty“ kurážnou otázkou typu „nepodceňujete vy tak trochu hrozbu Ruska a Číny?“, podobně postavený dotaz například na Tomáše Pojara kritizujícího Rusko a Čínu ve smyslu „nezapomínáte vy tak trochu na Izrael?“ je stále nemyslitelný.

Dostáváme se do situace, kdy za nebezpečnější extremismus než ten pravicový, útočící na Židy kvůli jejich původu, má být považován údajný extremismus levicový, zpochybňující Izrael coby „kolektivního Žida“. Leo Pavlát tak nepřestává varovat před „antisemitismem liberální levice, která svůj zběsilý antiizraelismus kryje za antisionismus“.

Toto zmatení pojmů, kdy se soustavně a účelově zaměňuje legitimní kritika Izraele s antisemitismem, je o to nebezpečnější, že kritický distanc levice od korporátního kapitalismu se využívá k obvinění z šíření těch nejhorších polozasutých antisemitských pověr o „židovském ovládnutí světa a židovských bankéřích“.

Nevím, jak Leo Pavlát, nepamatuji si však, že bych ve veřejném prostoru, který má být takto ovládán „intelektuální levicí“, slyšel cokoliv o Židech, jejich bankách a světovládě. A to ani v době, kdy se v souvislosti s finanční krizí hodně diskutovala úloha amerických bank a v době řecké krize zase úloha bank německých. Je ostudou České televize a konkrétně moderátorky Zuzany Tvarůžkové, že tyto výroky neumí nikterak konfrontovat. Zůstávají tak bez odpovědi, posvěcené autoritou veřejnoprávní stanice.

Jak z toho ven

Bylo by jistě chybou zpochybňovat či zlehčovat projevy antisemitismu, které se ve společnosti vyskytují. Jako takové je třeba brát je vážně, otevřeně proti nim bojovat a případné pachatele trestných činů z nenávisti postihnout v souladu se zákonem. Aby však bylo možné účinně čelit antisemitským projevům, je třeba je přesně definovat, a hlavně odlišit od výroků, které antisemitské nejsou.

Podle izraelského historika Ilana Pappého dnes Evropa nečelí hrozbě strukturálního antisemitismu jako v minulosti a takzvaný muslimský antisemitismus, na který se tak rádo upozorňuje v souvislosti s migrací — a při vědomí toho, že v žádném případě nelze omlouvat útoky na židovské jednotlivce a instituce — je daleko spíše propleten se špatně artikulovanou neochotou smířit se s izraelskou okupací palestinských území, jak je vnímána v arabském světě.

O konkrétní síle antisemitismu v českém prostředí svědčí nejlépe veřejná obliba našeho hlavního antisemity Adama B. Bartoše. Zdá se, že českého občana nezaujaly ani jeho seznamy exponovaných Židů, ani snaha znova otevřít případ Anežky Hrůzové.

Pokud již chceme mít k dispozici speciální definici antisemitismu kodifikovanou našim zákonodárným sborem, neměla by spíše vycházet z diskusí, zkušeností a potřeb zdejší židovské komunity místo toho, aby se snažila zastřít zločiny Izraele a vedla k postižení jeho kritiků? Nepotřebujeme totiž nová usnesení, která by vedla k pronásledování lidskoprávních aktivistů a honu na čarodějnice po vzoru zemí, které rozšířenou definici IHRA přijaly, například Británie a Německo.

Potřebujeme naopak takovou politiku, která by ctila mezinárodní právo a vyžadovala plnění závazků z něj vycházejících. Nepotřebujeme politiky, kteří se v zákulisí domluví, že přijmou bez diskuse něco, co vede v důsledku k diskriminaci obhájců rovnosti a spravedlnosti; potřebujeme naopak takové zástupce, kteří v sobě najdou odvahu vstát a říci, že kritika Izraele jako okupační mocnosti je legitimní a že okupace mír nepřinese.