Navzdory četnosti případů, kdy Izrael porušil uzavřená příměří, vyzdvihl aktivitu izraelského premiéra Netanjahua i známý novinář Gideon Levy. Tento dlouholetý a jinak kritický komentátor liberálního deníku Haaretz ocenil Netanjahuovu zdrženlivost a neochotu vést v Gaze další vojenskou invazi, a to navzdory tomu, že Izraelci stále střílejí do Palestinců účastnících se nenásilných demonstrací Velkého pochodu domů a zabíjejí je přes hraniční ploty na území Gazy.

Levyho portrét Netanjahua coby potenciálního „muže míru“ byl však spíše vyjádřením skepse nad izraelskou alternativou v podobě politické levice a středu. Jako autor řady reportáží z pásma Gazy z let 2005—2009 seřazených do knihy The Punishment of Gaza vystihl přesně situaci bezmoci Gazanů chycených do pasti izraelské blokády po vítězství Hamásu v parlamentních volbách zkraje roku 2006, tedy v době vlády izraelské levice.

Značně ničivým vyvrcholením levicové vlády Ehuda Olmerta vůči Palestincům pak byla vojenská operace v pásmu Gazy známá jako Lité olovo přesně před deseti lety. Vojenská invaze Izraele si tehdy vyžádala na 1400 mrtvých Palestinců a Izrael při ní použil bílý fosfor jako údajnou odvetu za vystřelené rakety z pásma Gazy. Nejen Goldstoneova zpráva vypracovaná pro OSN hovořila o tom, že Izrael svou operací „spáchal činy rovnající se válečným zločinům a možná zločinům proti lidskosti“.

Dnešní představitelé izraelské levice jako by spěchali dokázat, že má Levy ve svém skeptickém odstupu vůči nim pravdu. Izraelskou politickou scénu sice můžeme dělit různě, ve vztahu k Palestincům a jejich dehumanizaci jsou však všichni vzácně zajedno. Současný předseda izraelské Labour Party a sjednoceného opozičního Sionistického tábora Avi Gabaj se nechal ve vztahu ke křehkému příměří slyšet, že „klid se získává zastrašováním, a nikoliv penězi“.

Bývalá ministryně zahraničí z doby Litého olova Cipi Livniová ze stejného tábora, které hrozí v Evropě zatčení z podezření ze spáchání válečných zločinů, se vyjádřila ve stejném duchu, když prohlásila, že „se zastrašuje vojenskou silou“. Se silnými slovy přišel i bývalý premiér a ministr obrany za Labour Party Ehud Barack, který směrem k premiérovi prohlásil: „Netanjahu zbankrotoval a podvolil se nátlaku Hamásu“.

Zdá se, že na izraelské levici dnes není nikdo, kdo by se ujal dědictví kriticky smýšlejících Izraelců (mezi které počítáme například bývalého vojenského správce Gazy generála Matitjahua Peleda), kteří viděli v pokračující izraelské okupaci palestinských území po roce 1967 ohrožení samotného Izraele a varovali, že přetrvávající okupační praktiky masivně spolufinancované Spojenými státy zničí židovský entusiasmus, na kterém byl Izrael postaven. Na izraelské levici tak není nikdo relevantní, kdo by vyslyšel hlas Gideona Levyho volající po ukončení blokády a zahájení rovnocenných jednání s Hamásem.

Když zastrašuje pravice

Je smutnou skutečností, že téměř při každém otřesu izraelské politické scény se na židovské obyvatelstvo vytáhne palestinská karta coby strašák a vyhrne se záplava slov o nedostatečné obraně země. V prostředí nacionální uzavřenosti rámované novým zákonem o národní výlučnosti Židů v Izraeli slouží zvláště volební mobilizace jako příhodná chvíle k vykreslení protivníka coby slabocha podléhajícího nátlaku zvenčí a k sebeprezentaci vlastních nekompromisních řešení.

Palestinci mají v této předvolební šarádě představovat jednak objektivní vnější ohrožení, tím spíš když je zdůrazněno, že je podporuje veškerý svět okolo, který je vykreslen jako z podstaty antisemitský, jednak si svým údajně zvráceným naturelem způsobili vlastní bídné postavení, přičemž dozajista nejsou schopni dostat se ze své situace jinak než neustálými útoky na úspěšné Izraelce.

Takto vykreslený svět pomáhá u mnohých židovských obyvatel Izraele neustále recyklovat strach z vnějšího světa, uzavírat je do sebelítostivé pozice věčné oběti a posunovat izraelskou politickou scénu stále více doprava.