Šárka Přikrylová, devětatřicetiletá rodačka z Prahy, žije už dvacet let v zahraničí. Půl roku strávila ve Španělsku, sedm let v Anglii, pět let v Berlíně, pár měsíců v Guatemale, rok v Indii, další rok na Filipínách. A nyní pobývá ve Švýcarsku. Září tohoto roku však prožila na lodi Aurora, jež se jako součást flotily Global Sumud pokusila otevřít humanitární koridor do Gazy.

Izrael flotilu dvaačtyřiceti lodí s téměř pěti sty účastníky ze čtyřiačtyřiceti zemí zadržel v noci na 2. října v mezinárodních vodách. V Praze jsme se s Šárkou Přikrylovou potkaly večer v pátek 10. října na festivalu Press Play Prague, tedy krátce po její deportaci z Izraele a ještě před propuštěním izraelských rukojmí. Domluvily jsme se napevno, tedy tak trochu postaru, na setkání k rozhovoru následujícího dne v jednu hodinu odpoledne v kině Atlas. Šárka totiž neměla mobilní telefon, který při zadržení Aurory stejně jako ostatní členové posádky odhodila do moře.

Co zavedlo lektorku a performerku, která dosud nebyla politicky aktivní, na humanitární plavbu do Gazy?

Jak to začalo?

Už v červnu jsem se spolu s více než čtyřmi tisíci lidmi z různých míst světa účastnila Globálního pochodu do Gazy. Cílem bylo dojít pěšky do Rafáhu, hraničního přechodu mezi Egyptem a Gazou, kde stály kamiony s humanitární pomocí. Chtěli jsme otevřít humanitární koridor.

Během této akce začali účastníci plánovat další kroky a vznikla iniciativa „tisíce flotil“. Zformovaly se národní delegace, vytvořily své národní internetové stránky, rozjely fundraising a začaly vybírat posádky na lodě.

Co takový výběr obnášel?

Co jsem pochopila, u každé delegace to vypadalo trochu jinak. Některé země přímo vyžadovaly zkušenosti s mořeplavbou. Jiné ne.

Jak to vypadalo ve vašem případě?

V návaznosti na svou účast při letním pochodu jsem se stala švýcarskou delegátkou pro tuto akci. Byla jsem tedy prověřená, vědělo se, jak spolupracuji ve skupině, jak se chovám v riskantní situaci a podobně. Ale v zásadě člověk musel vyplnit poměrně komplexní dotazník a následně se konalo osobní interview.

Řešila se rizika spojená s takovou akcí?

Už při přihlašování byl člověk informován o tom, že je zde velké riziko zadržení, uvěznění a v krajním případě i smrti.

Kdo stojí za organizací?

Řídící výbor, v němž je přes deset členů, významných aktivistů, kteří se účastnili plavby na lodích Madleen a Handale, které se do Gazy pokusily doplavit v létě. Členkou výboru byla například i Greta Thunbergová.

Existuje nějaký typický profil účastníka flotily Global Sumud?

Spíš bych řekla, že to byla velice rozmanitá sestava co do profesí, ale i věku. Nejstarší účastník měl osmdesát let a nejmladší okolo dvaceti. Byli tam studenti, učitelé, právníci, politici, herci, umělci, číšníci. U mě na lodi byla holka, která ve Švýcarsku pracuje na recyklační lince.

Bylo to také etnicky pestré. Nic ve stylu: bílí lidé ze západní Evropy jedou zachraňovat svět.

Jak vypadalo vaše zadržení?

Jakmile jsme se blížili k linii, kde byli zadrženi naši předchůdci, lodě Madleen a Handale, někde mezi Alexandrií a Kyprem, očekávali jsme, že budeme napadeni izraelskou armádou.

Jaká byla v ten moment na lodi atmosféra?

Ostražitá. Koncentrovaná. Byl tam klid, ale taky adrenalin. Samozřejmě jsme se ale nevzdávali naděje, že se to nestane a že do Gazy přece jen přijedeme. Na horizontu se ale začala formovat blokáda vojenských lodí. Viděli jsme světla, jedno vedle druhého. Z těch lodí pak vypluly menší loďky směrem k naší formaci.

Co bylo pak?

Izraelská armáda už dávno věděla, která je naše vedoucí loď a která je druhá. Sledovali nás už dlouho svými drony. První zatkli vedoucí loď Almu, kde pluly hlavní osoby jako třeba Greta Thunbergová. Vypadalo to tak, že nejprve kroužili okolo naší lodi, aby ji rozhoupali, což samozřejmě vedlo ke značnému psychickému i fyzickému nepohodlí posádky. Někteří z toho měli mořskou nemoc.

Postupně pokračovali k dalším lodím. Naše Aurora byla na třetí pozici. Nejprve na nás začali útočit vodními děly. Pak odjeli, pak se zase potichu přiblížili… Celé se to odehrávalo v noci. Asi kolem desáté nebo jedenácté naši posádku zadrželi.

Jak to vypadalo, když vstoupili na palubu?

Na tento okamžik jsme trénovali postup každý den plavby i před vyplutím. Oblékli jsme si vesty a šli jsme do kokpitu na hlavní palubu, kde jsme si sedli okolo stolu s rukama vzhůru. Ještě předtím jsme zahodili do moře své telefony a všechny ostré předměty a nože, abychom nebyli osočeni z toho, že držíme zbraně.

Vojáci nejdříve každého z nás zkontrolovali, zda nemáme telefon, zbraň nebo mikrofon. Také deaktivovali kameru, kterou jsme měli na lodi a která online přenášela dění v kokpitu. Skrze tento pohled jsme chtěli upnout pozornost na genocidu v Gaze. Nikoliv primárně na nás.

Potom nám nařídili, abychom šli do podpalubí, posedali si vedle sebe a byli ticho. Následně převzali řízení lodi a dopravili ji do Izraele do přístavu v Ašdodu. Trvalo to asi deset hodin. Musím připomenout, že nás unesli v mezinárodních vodách, kde na to neměli žádné právo, a proti naší vůli.

Odtud vás převezli do detenčního zařízení?

Nechali nás vystoupit. Už při tom však bylo vidět, že izraelští vojáci zacházejí mnohem hruběji s našimi kolegy jiné barvy pleti. Poté nás nechali pár hodin v pozici vkleče na přímém slunci, zatímco sami postávali ve stínu a občas si nás fotili. Pronášeli u toho věty jako: „No tak vítejte v Izraeli, tady vás naučíme, jak se chovat.“

Na imigračním oddělení mě dostaly na starost dvě velmi mladé vojačky. Zabavili nám všechny osobní věci a ponechali jen nejnutnější oblečení.

Součástí procesu byla prohlídka, při které jsme se museli vysvléknout donaha. Dali nám k podpisu nějaké dokumenty v hebrejštině, což jsme odmítali. Až za přítomnosti právníka, kterého zajistila naše švýcarská delegace, jsme dostali tyto dokumenty v angličtině.

Co se v nich psalo?

Byl to souhlas s okamžitou deportací pod podmínkou, že souhlasím s tím, že jsem do Izraele přijela nelegálně. To jsem samozřejmě nemohla podepsat, protože jsem do Izraele vůbec nejela, naopak mě vojáci izraelské armády unesli.

Své osobní věci jsem pak už nikdy neviděla. Do České republiky jsem se dostala ve svém vězeňském oblečení, což byla šedá teplákovka a bílé triko.

Po tomto nás odvedli do pancéřového auta, kde bylo několik kójí a pustili na nás velmi studenou klimatizaci. Po pětatřiceti stupních venku to bylo dost nepříjemné… Byla jsem pak z toho trochu nemocná, protože jsme tak strávili asi tři hodiny, než nás dovezli do detenčního zařízení.

Jak vypadalo?

Byl to komplex, kde bylo asi dvanáct cel. Venku malý výběh, kam nás občas pustili na procházku. Mě tedy jenom jednou.

Cela měla asi třicet metrů čtverečních, bylo v ní pět postelí a jeden záchod. Chvílemi nás tam ale bylo až osmnáct. Někdy deset. Různě nás prohazovali.

S pouhými pěti lidmi jsem tam já osobně strávila asi jen tři hodiny. Občas nám dali matrace navíc.

Takto jsme tam byli od čtvrtka do úterka. To nás odvezli na hranici s Jordánskem. Netušili jsme, kam jedeme. Nic nám neříkali. Měli jsme jen hrubou představu, jak má celý proces z hlediska práva probíhat. Tušili jsme tedy, že jedeme domů.

Co říkáte na zacházení v detenci?

Prvních čtyřiadvacet hodin jsme nedostali žádné jídlo a pití. V některých celách z kohoutku tekla úplně hnědá voda. Jídlo, které jsme pak dostávali, bylo nejprve vystaveno slunci. Měla jsem pocit, že se vždy snažili udělat něco navíc, aby nám tu situaci znepříjemnili.

Hodně po nás křičeli, neustále se tam práskalo dveřmi, které byly z oceli. Nicméně tento způsob zacházení je nic oproti tomu, jak jednají s Palestinci.

Před cely navíc umístili velikánský banner, na kterém byla zobrazena rozbombardovaná Gaza, jen uprostřed vedla pěšinka, po níž šlo pár lidí. Pod tím byla izraelská vlajka.

Čili psychologický nátlak?

Rozhodně. Taky na tom dvorku, kam jsme chodili na vycházky — mě tam teda pustili jenom jednou —, pouštěli záběry ze sedmého října 2023. Byla to kompilace záběrů a fotek z toho, jak Hamás napadl lidi na hudebním festivalu. Samozřejmě to bylo sestříhané způsobem, který heroizoval izraelskou armádu.

Ty záběry ale byly otřesné. Uvědomila jsem si, že tomuto jsou Izraelci vystaveni neustále a že už to s nimi nehne. Byly to záběry na rozcupovaná těla dospělých a dětí, hororové obrázky. Oni se na to dívají neustále, což musí vést ke ztrátě vnímavosti k násilí. Podobné obrázky vidíte i z Gazy, samozřejmě. Některé lidi od nás donutili sednout si před obrazovku a sledovat to.

Co bylo potom na hranici s Jordánskem?

Tam na nás čekaly autobusy, armáda předala naše pasy jordánskému velvyslanci, který na nás čekal, a dovezli nás opět na imigrační úřad, kde už si nás převzali zástupci našich zemí. Na mě čekal český zástupce velvyslance. Moc příjemný člověk. Cítila jsem se lidsky velice podpořená.

Kdo tuto operaci financoval?

Dobrovolní dárci v jednotlivých zemích. Jak jsem řekla, každá národní delegace na počátku spustila fundraisingovou kampaň. Moji deportační letenku také hradila švýcarská delegace skrz tento balíček peněz.

Jakou podobu měla humanitární pomoc, kterou jste vezli?

Každá loď vezla léky a trvanlivé potraviny. Samozřejmě co do množství to bylo symbolické, protože reálná potřeba na místě je nesouměřitelná. Ale bylo to aspoň něco. Hlavní myšlenka byla, že chceme otevřít humanitární koridor. Měli jsme spojení s organizacemi v Gaze, s lékaři, kteří tam stále jsou, a ti nás tam měli počkat na pláži.

Několik jednotlivců z každé lodi mělo doplout malými lodičkami na pobřeží a předat zásoby. Pár lodí by tam následně zůstalo a hlídalo by humanitární koridor otevřený pro další lodě…

Co vás osobně vedlo k tomu, abyste se této akce zúčastnila?

Odpovědnost. Na celém světě najdeme místa, kde se děje strašlivé bezpráví. Ale v Gaze se děje genocida, za kterou nesou spoluvinu i evropské vlády.

Přemýšlela jsem o svém životě a o tom, co dává smysl a co ne. Věnuji se psychosomatické sexuální terapii a jsem také performerka, čímž si myslím, že společnosti prospívám a pomáhám. Ale vedle toho, co se dělo v Gaze, se mi to najednou zdálo bezvýznamné.

Začala jsem hodně přemýšlet o svých vlastních privilegiích: že jsem bílá, mám evropský pas, mám vzdělání, prostředky, ale nejsem nikde vázaná. Takže jsem se chtěla zachovat jako zodpovědný člověk.

Máte za sebou nějakou historii aktivismu?

Ne. Globální pochod do Gazy v červnu byl můj vstup do světa aktivismu. Moje práce se sexualitou je pro mě také aktivismus, kde se řeší emocionalita, vztah k vlastnímu tělu, konsent a další věci. Dotýkáme se i traumatu. Takže skrz svoji práci jsem se také svým způsobem angažovala, ale je to něco dost jiného než se zúčastnit přímé akce.

Změnila vás ta zkušenost?

Určitě mi to umožnilo propojit se se sebou. Daleko více si uvědomuji svou vlastní moc. Lépe si uvědomuji, že my — lidé tady na planetě — můžeme měnit svět. Otevřelo mi to obzory a jsem teď politicky uvědomělejší. Vidím, že lidé, kteří mají moc, svou práci nedělají dobře. V politické sféře je korupce, fašismus, rasismus, hamižnost.

Přesto všechno se najdou lidé, kteří ve vás budou vidět podporovatelku teroristů z Hamásu. Co na to říkáte?

Strašně ráda bych se setkala s končícím ministrem Lipavským. Ráda bych se mu koukla do očí a položila mu pár otázek. Jestli má děti? Jestli je vůbec informovaný o tom, co se v Gaze děje. Nebo jestli to bere čistě na základě toho izolovaného incidentu ze 7. října před dvěma lety. Chápe vůbec komplexnost mezinárodních vztahů?

Nechci nikomu nic vzkazovat a nikoho mistrovat. Radši bych otevřela prostor pro výměnu emocionálních a intelektuálních zkušeností.

A co lidé, kteří nemají politickou odpovědnost, ale jsou to normální občané?

To jsou třeba moji rodiče. Ti nejsou Židé, ale staví se výrazně proti Palestině a útok Hamásu ze 7. října vnímají jako izolovaný incident. Osobně si nakonec především myslím, že člověk by měl být otevřený novým informacím. A to mě teď čeká i s mými rodiči.

Oni se o tom, že jsem se účastnila plavby do Gazy, dozvěděli až z médií. Zítra spolu máme jít na oběd. Mám pro ně připravenou knihu izraelského historika Ilana Pappého Etnické čištění Palestiny. Tak uvidíme, jestli budou mít zájem. Nebudu jim nic nutit.

ZUZANA VLASATÁ