Šárka Přikrylová, devětatřicetiletá rodačka z Prahy, žije už dvacet let v zahraničí. Půl roku strávila ve Španělsku, sedm let v Anglii, pět let v Berlíně, pár měsíců v Guatemale, rok v Indii, další rok na Filipínách. A nyní pobývá ve Švýcarsku. Září tohoto roku však prožila na lodi Aurora, jež se jako součást flotily Global Sumud pokusila otevřít humanitární koridor do Gazy.

Izrael flotilu dvaačtyřiceti lodí s téměř pěti sty účastníky ze čtyřiačtyřiceti zemí zadržel v noci na 2. října v mezinárodních vodách. V Praze jsme se s Šárkou Přikrylovou potkaly večer v pátek 10. října na festivalu Press Play Prague, tedy krátce po její deportaci z Izraele a ještě před propuštěním izraelských rukojmí. Domluvily jsme se napevno, tedy tak trochu postaru, na setkání k rozhovoru následujícího dne v jednu hodinu odpoledne v kině Atlas. Šárka totiž neměla mobilní telefon, který při zadržení Aurory stejně jako ostatní členové posádky odhodila do moře.

Co zavedlo lektorku a performerku, která dosud nebyla politicky aktivní, na humanitární plavbu do Gazy?

Jak to začalo?

Už v červnu jsem se spolu s více než čtyřmi tisíci lidmi z různých míst světa účastnila Globálního pochodu do Gazy. Cílem bylo dojít pěšky do Rafáhu, hraničního přechodu mezi Egyptem a Gazou, kde stály kamiony s humanitární pomocí. Chtěli jsme otevřít humanitární koridor.

Během této akce začali účastníci plánovat další kroky a vznikla iniciativa „tisíce flotil“. Zformovaly se národní delegace, vytvořily své národní internetové stránky, rozjely fundraising a začaly vybírat posádky na lodě.

Co takový výběr obnášel?

Co jsem pochopila, u každé delegace to vypadalo trochu jinak. Některé země přímo vyžadovaly zkušenosti s mořeplavbou. Jiné ne.

Jak to vypadalo ve vašem případě?

V návaznosti na svou účast při letním pochodu jsem se stala švýcarskou delegátkou pro tuto akci. Byla jsem tedy prověřená, vědělo se, jak spolupracuji ve skupině, jak se chovám v riskantní situaci a podobně. Ale v zásadě člověk musel vyplnit poměrně komplexní dotazník a následně se konalo osobní interview.

Řešila se rizika spojená s takovou akcí?

Už při přihlašování byl člověk informován o tom, že je zde velké riziko zadržení, uvěznění a v krajním případě i smrti.

Kdo stojí za organizací?

Řídící výbor, v němž je přes deset členů, významných aktivistů, kteří se účastnili plavby na lodích Madleen a Handale, které se do Gazy pokusily doplavit v létě. Členkou výboru byla například i Greta Thunbergová.

Existuje nějaký typický profil účastníka flotily Global Sumud?

Spíš bych řekla, že to byla velice rozmanitá sestava co do profesí, ale i věku. Nejstarší účastník měl osmdesát let a nejmladší okolo dvaceti. Byli tam studenti, učitelé, právníci, politici, herci, umělci, číšníci. U mě na lodi byla holka, která ve Švýcarsku pracuje na recyklační lince.

Bylo to také etnicky pestré. Nic ve stylu: bílí lidé ze západní Evropy jedou zachraňovat svět.

Jak vypadalo vaše zadržení?

Jakmile jsme se blížili k linii, kde byli zadrženi naši předchůdci, lodě Madleen a Handale, někde mezi Alexandrií a Kyprem, očekávali jsme, že budeme napadeni izraelskou armádou.

Jaká byla v ten moment na lodi atmosféra?

Ostražitá. Koncentrovaná. Byl tam klid, ale taky adrenalin. Samozřejmě jsme se ale nevzdávali naděje, že se to nestane a že do Gazy přece jen přijedeme. Na horizontu se ale začala formovat blokáda vojenských lodí. Viděli jsme světla, jedno vedle druhého. Z těch lodí pak vypluly menší loďky směrem k naší formaci.

Co bylo pak?

Izraelská armáda už dávno věděla, která je naše vedoucí loď a která je druhá. Sledovali nás už dlouho svými drony. První zatkli vedoucí loď Almu, kde pluly hlavní osoby jako třeba Greta Thunbergová. Vypadalo to tak, že nejprve kroužili okolo naší lodi, aby ji rozhoupali, což samozřejmě vedlo ke značnému psychickému i fyzickému nepohodlí posádky. Někteří z toho měli mořskou nemoc.

Postupně pokračovali k dalším lodím. Naše Aurora byla na třetí pozici. Nejprve na nás začali útočit vodními děly. Pak odjeli, pak se zase potichu přiblížili… Celé se to odehrávalo v noci. Asi kolem desáté nebo jedenácté naši posádku zadrželi.

Jak to vypadalo, když vstoupili na palubu?

Na tento okamžik jsme trénovali postup každý den plavby i před vyplutím. Oblékli jsme si vesty a šli jsme do kokpitu na hlavní palubu, kde jsme si sedli okolo stolu s rukama vzhůru. Ještě předtím jsme zahodili do moře své telefony a všechny ostré předměty a nože, abychom nebyli osočeni z toho, že držíme zbraně.

Vojáci nejdříve každého z nás zkontrolovali, zda nemáme telefon, zbraň nebo mikrofon. Také deaktivovali kameru, kterou jsme měli na lodi a která online přenášela dění v kokpitu. Skrze tento pohled jsme chtěli upnout pozornost na genocidu v Gaze. Nikoliv primárně na nás.

Potom nám nařídili, abychom šli do podpalubí, posedali si vedle sebe a byli ticho. Následně převzali řízení lodi a dopravili ji do Izraele do přístavu v Ašdodu. Trvalo to asi deset hodin. Musím připomenout, že nás unesli v mezinárodních vodách, kde na to neměli žádné právo, a proti naší vůli.

Odtud vás převezli do detenčního zařízení?

Nechali nás vystoupit. Už při tom však bylo vidět, že izraelští vojáci zacházejí mnohem hruběji s našimi kolegy jiné barvy pleti. Poté nás nechali pár hodin v pozici vkleče na přímém slunci, zatímco sami postávali ve stínu a občas si nás fotili. Pronášeli u toho věty jako: „No tak vítejte v Izraeli, tady vás naučíme, jak se chovat.“

Na imigračním oddělení mě dostaly na starost dvě velmi mladé vojačky. Zabavili nám všechny osobní věci a ponechali jen nejnutnější oblečení.

Součástí procesu byla prohlídka, při které jsme se museli vysvléknout donaha. Dali nám k podpisu nějaké dokumenty v hebrejštině, což jsme odmítali. Až za přítomnosti právníka, kterého zajistila naše švýcarská delegace, jsme dostali tyto dokumenty v angličtině.

Co se v nich psalo?

Byl to souhlas s okamžitou deportací pod podmínkou, že souhlasím s tím, že jsem do Izraele přijela nelegálně. To jsem samozřejmě nemohla podepsat, protože jsem do Izraele vůbec nejela, naopak mě vojáci izraelské armády unesli.

Své osobní věci jsem pak už nikdy neviděla. Do České republiky jsem se dostala ve svém vězeňském oblečení, což byla šedá teplákovka a bílé triko.

Po tomto nás odvedli do pancéřového auta, kde bylo několik kójí a pustili na nás velmi studenou klimatizaci. Po pětatřiceti stupních venku to bylo dost nepříjemné… Byla jsem pak z toho trochu nemocná, protože jsme tak strávili asi tři hodiny, než nás dovezli do detenčního zařízení.

Jak vypadalo?

Byl to komplex, kde bylo asi dvanáct cel. Venku malý výběh, kam nás občas pustili na procházku. Mě tedy jenom jednou.

Cela měla asi třicet metrů čtverečních, bylo v ní pět postelí a jeden záchod. Chvílemi nás tam ale bylo až osmnáct. Někdy deset. Různě nás prohazovali.

S pouhými pěti lidmi jsem tam já osobně strávila asi jen tři hodiny. Občas nám dali matrace navíc.

Takto jsme tam byli od čtvrtka do úterka. To nás odvezli na hranici s Jordánskem. Netušili jsme, kam jedeme. Nic nám neříkali. Měli jsme jen hrubou představu, jak má celý proces z hlediska práva probíhat. Tušili jsme tedy, že jedeme domů.

Co říkáte na zacházení v detenci?

Prvních čtyřiadvacet hodin jsme nedostali žádné jídlo a pití. V některých celách z kohoutku tekla úplně hnědá voda. Jídlo, které jsme pak dostávali, bylo nejprve vystaveno slunci. Měla jsem pocit, že se vždy snažili udělat něco navíc, aby nám tu situaci znepříjemnili.

Hodně po nás křičeli, neustále se tam práskalo dveřmi, které byly z oceli. Nicméně tento způsob zacházení je nic oproti tomu, jak jednají s Palestinci.

Před cely navíc umístili velikánský banner, na kterém byla zobrazena rozbombardovaná Gaza, jen uprostřed vedla pěšinka, po níž šlo pár lidí. Pod tím byla izraelská vlajka.

Čili psychologický nátlak?

Rozhodně. Taky na tom dvorku, kam jsme chodili na vycházky — mě tam teda pustili jenom jednou —, pouštěli záběry ze sedmého října 2023. Byla to kompilace záběrů a fotek z toho, jak Hamás napadl lidi na hudebním festivalu. Samozřejmě to bylo sestříhané způsobem, který heroizoval izraelskou armádu.