Minulé pondělí odpoledne zaplnily vnitřní prostranství Násirovy nemocnice v Chán Júnisu na jihu pásma Gazy desítky tisíc Palestinců. Shromáždily se tu, aby uvítaly autobusy přivážející palestinské vězně, propuštěné v rámci dohody o příměří mezi Izraelem a Hamásem. Někteří přišli, aby se po dlouhém odloučení shledali se svými blízkými, jiní jen chtěli být svědky historického okamžiku. Nádvoří nemocnice překypovalo emocemi: radostí, slzami, zármutkem i nevěřícným údivem.

Z téměř dvou tisíc palestinských vězňů propuštěných v rámci první fáze dohody o příměří mezi Izraelem a Hamásem jich více než 1700 pocházelo z pásma Gazy. Přesto oproti minulým dohodám, kdy se Hamásu podařilo dosáhnout osvobození mnohem většího počtu vězňů výměnou za mnohem menší počet izraelských zajatců, považovali mnozí Palestinci výsledek dohody za zklamání — zejména ve srovnání s dohodou spojenou s propuštěním Gilada Šalita, kdy Izrael v roce 2011 výměnou za jediného zajatého vojáka propustil 1027 palestinských vězňů.

Po předběžné lékařské prohlídce vyšli osvobození palestinští vězni z nemocnice a vydali se pěšky ulicemi města proměněného v sutiny, pořád ještě v šedivých vězeňských teplákových soupravách, které plandaly na jejich pohublých tělech. Hlavy měli oholené, vousy přerostlé, do tváří vyryté stopy po týdnech, měsících, někdy i létech utrpení.

„Bůh nás vrátil z hlubin hrobu zpátky na denní světlo,“ opakovali mnozí z nich. V té jediné větě byla obsažena jak muka utrpěná během věznění, tak euforie z propuštění. Pro mnohé z nich však nově nabytou svobodu doprovázela zdrcující zpráva o smrti jejich nejbližších.

Mezi takovými byl i třiačtyřicetiletý Haitham Moín Sálim, obyvatel Bajt Lahíje na severu pásma Gazy. Izraelská armáda ho zadržela před více než rokem, během invaze do města Gaza. Desátého září, měsíc před jeho propuštěním, zasáhl izraelský letecký úder stan jeho rodiny, který se nacházel v takzvané „bezpečné zóně“ v oblasti al-Mawásí nedaleko Chán Júnisu. Zahynula při něm jeho žena i všechny tři děti — Imán, Laján a Baráa. Když ho propouštěli, věřil, že se s nimi shledá.

„Nikdo mi neřekl, že moji rodinu zasáhl izraelský nálet,“ sdělil časopisu +972 Magazine po svém propuštění. „Přitom izraelská armáda je tím, že ráda přináší špatné zprávy z Gazy, zvlášť pokud útok zasáhl nebo zabil přímo někoho z vaší rodiny, známá.“

Když se Sálim tu zprávu dozvěděl, zhroutil se a zdravotníci ho museli převézt na kolečkovém křesle. Sálim předtím více než měsíc připravoval drobný dárek pro svou dceru Laján, vyřezával jí ho z pecek oliv, které posbíral na zemi. Dárek nosil celou dobu v kapse a doufal, že jí ho bude moct předat na její deváté narozeniny, které měla oslavit 18. října.

„Ve vězení jsem začal počítat dny a doufal jsem, že se dostanu domů včas, abych to s ní oslavil,“ říká. „Ale dnes, jen pět dnů před jejími narozeninami, jsem se dozvěděl, že zemřela jako mučednice.“

Sálimova tragédie nebyla ojedinělá. Mezi nově propuštěnými byl i osmadvacetiletý Muhammad Asalja, kterého armáda zatkla během pozemní invaze do Džabálije na konci ledna 2024. O pět měsíců později, 31. května, zasáhl izraelský letecký úder dům jeho rodiny a zabil jeho otce, matku a osm jeho sourozenců. Přežila jen jeho sestra.

„Chuť svobody je nepopsatelná, naši radost nelze vyjádřit slovy — ale to všechno se rozpadlo v prach, když jsem se dozvěděl, že celá moje rodina zemřela mučednickou smrtí,“ řekl deníku +972 Magazine. „Řekl mi o tom vězeňský strážce, ale stejně jsem se upínal k naději, že to není pravda, že mě jen chce psychicky mučit.“

Asalja byl držen ve věznici Kecijot v Negevské poušti a popsal způsoby týrání a mučení, kterému ho jeho věznitelé vystavovali: „Měli jsme málo jídla a vody, bránili nám ve spánku a toaletu jsme směli použít jen jednou denně. Dělali nám šabeh [metoda mučení, kdy je vězeň s pažemi vykloubenými za zády pověšen za zápěstí ke stěně nebo ke dveřím, přičemž musí balancovat na špičkách nohou]. Dostávali jsme jen základní potraviny.“

Asalja vypověděl, že špatné zacházení trvalo až do posledních dnů jeho věznění. „Dva dny před propuštěním nás nahnali do autobusů a drželi nás v nich celou dobu, až do propuštění. Věděli jsme, že se dosáhlo dohody o výměně, ale vojáci nám řekli, že nás převážejí do jiné věznice, která se jmenuje ‚Peklo‘. Za celou tu dobu jsme nedostali žádné jídlo ani pití, a kdokoli promluvil se svým spoluvězněm, toho vojáci zbili. Byl to enormní psychologický tlak.“

„Jediné, co bych si přál, je mít aspoň jedno oko zdravé“

Stav Mahmúda Abú Fúla, osmadvacetiletého Palestince ze severní Gazy, byl o poznání strašnější i ve srovnání s většinou vyzáblých, zubožených vězňů, kteří se minulé pondělí vyhrnuli z autobusů v Násirově nemocnici. Jeho tělo i tvář nesly známky vyčerpání, prodělaných nemocí a týrání. Hned po příjezdu ho zdravotníci přijali na pohotovosti a poté ho převezli do nemocnice Al-Aksá v Dajr al-Balahu. Z té ho lékaři propustili o několik hodin později, nevidomého a s rozsáhlým zánětem v pahýlu nohy, o kterou přišel při bombardování Gazy v roce 2015, kdy pracoval v kovářské dílně.

Abú Fúla jsme navštívili později ve stanovém táboře v az-Zawajdě ve střední části Gazy, kde jeho vysídlená rodina nyní pobývá. „Okupační armáda mě zatkla 27. prosince 2024 v nemocnici Kamála Adwána v severní Gaze,“ vypravuje. „Podrobili mě strašnému mučení. Měli dřevěnou palici a tou mě tloukli do hlavy, zepředu i zezadu, někdy i obojí najednou, až jsem kvůli tomu přišel o zrak.“

Abú Fúl se domnívá, že oslepl někdy před osmi měsíci. „Někdy tou dobou jsem už úplně přestal vidět,“ říká. „Přestože jsem oslepl, vyšetřovatelé mě týrali dál. Často mě bili do pahýlu nohy a několikrát mě za něj i pověsili. Během výslechů mě nutili sedět přímo na té amputované noze. To bylo extrémně bolestivé a způsobilo mi to krvácení, kvůli němuž se mi to místo zanítilo. Samozřejmě mi zánět ve vězení neošetřili a nedostal jsem žádné léky, takže se to dál zhoršovalo. Ránu jsem si pouze vymýval vodou.“

Nejvíc Abú Fúlovi trhalo srdce, že ho v tomhle stavu museli vidět jeho nejbližší. „Pro mou rodinu bylo těžké unést ten šok, že vypadám takhle, že jsem oslepl. Plakali, když mě uviděli, a přitom děkovali Bohu, že jsem vyvázl živý.“

Abú Fúl dnes doufá, že dostane šanci na léčení v zahraničí. Dostal kontakt na oftalmologa, který mu dává jistou malou naději na uzdravení. „Doktor mi řekl, že je možné, že se mi díky tomuhle postupu zrak vrátí, ale kvůli kolapsu zdravotnictví v Gaze a nefungujícím nemocnicím není tahle léčba nikde tady dostupná.“

„I zanícená noha potřebuje intenzivní léčení, aby se v ní nerozšířila infekce a nemuseli mi ji znovu řezat,“ říká. „Jediné, co bych si teď přál, je mít aspoň jedno oko zdravé. Abych se mohl podívat na svou rodinu.“

„Horší, než si kdo dokáže představit“

Zkušenosti, které popisuje třicetiletý novinář Šádí Abú Sidwá, svědčí o míře psychologického týrání, kterému jsou palestinští zajatci v izraelských věznicích vystaveni. Abú Sidwu z města Gaza na severu pásma zatkli izraelští vojáci 18. března 2024, když jako vysídlená osoba hledal útočiště v nemocnici Al-Amál v Chán Júnisu.

„Zacházeli s námi strašně, dělali nám šabeh, bili nás a verbálně, fyzicky i psychicky nás ponižovali,“ svěřil internetovému deníku +972 Magazine. „Jeden z vyšetřovatelů mi u výslechu řekl, že Izrael v Gaze zabil všechny novináře. Taky mi řekl, že vojáci po mém zatčení rozbili objektiv mé kamery, abych nemohl dokumentovat, co se děje — a pak mi vyhrožoval, že stejně jako rozbil oko kamery, rozbije i to moje. Tloukl mě do oka tak dlouho, že mi pak tři týdny krvácelo. Nikdo mě nepřišel ošetřit.“

Dva týdny po jeho zatčení informovaly vězeňské úřady Abú Sidwu, že izraelská armáda zabila v Gaze jeho ženu a tři děti. Abú Sidwá, držený v takřka totální izolaci od vnějšího světa, žil v domnění, že nikdo z jeho rodiny nepřežil, aby ho po návratu přivítal, a snil už jen o tom, že po propuštění spatří znovu slunce. „Opouštěl jsem vězení s bolestí v srdci, představoval jsem si, jak budu dál žít bez své ženy a dětí — byl jsem přesvědčený, že všichni zemřeli jako mučedníci,“ vzpomíná.

Když se ale minulé pondělí Abú Sidwá konečně dostal na svobodu, ke svému ohromení se od bratra dozvěděl, že jeho rodina je naživu a všichni jsou v pořádku.

Zpočátku tomu odmítal uvěřit, myslel si, že se ho bratr jen snaží ukonejšit. Ale když se vrátil domů, zjistil, že jejich dům ve městě Gaza nejenže stále stojí, ale čeká ho tam celá jeho rodina.

Pětačtyřicetiletý Tárik Tabaš, další propuštěný vězeň, byl zatčený v únoru 20O1 na checkpointu u Chán Júnisu a strávil za mřížemi pětadvacet let. Soud mu vyměřil trest doživotí a patnáct let vězení navíc za údajný podíl na zabití dvou izraelských vojáků.

Před pěti lety podlehla jeho matka vážné nemoci. Tabaš nedostal povolení ji před smrtí navštívit ani se zúčastnit jejího pohřbu.

I přes přísná omezení byl rozhodnutý ve vězení získat vzdělání. Doplnil si maturitu, poté vystudoval bakalářský obor historie a chystal se ve studiích pokračovat, než izraelské úřady po sedmém říjnu a vypuknutí války omezení opět zpřísnily.

„Od začátku války se podmínky ve vězení nepopsatelně zhoršily,“ řekl internetovému deníku +972 Magazine po svém propuštění. „Mučení a tresty se staly základní metodou zacházení. Armáda nás trýznila tím, že nám popisovala všechno, co se v Gaze děje — genocidu, obrovské počty mučedníků, hlad.“

„Jednou z hlavních forem mučení se staly bezpečnostní prohlídky, které nás měly zahanbit a ponížit,“ pokračuje Tabaš. „Museli jsme si kleknout, sklonit hlavu a ruce spojit na temeni. Strážci nás záměrně provokovali, aby pak využili sebemenšího pohybu jako záminky k bití holemi a pažbami samopalů.“

„Neměli jsme dostatek jídla, pití a léků, ani ti z nás, kteří trpěli chronickými nemocemi,“ dodává. „Nedostávali jsme osobní hygienické potřeby ani čisticí prostředky a nesměli jsme se převlékat ani sprchovat. Věznice byly přeplněné. Sebrali nám veškeré osobní věci a zakázali nám spolu i jen mluvit.“

Tabaš vyzval mezinárodní společenství, aby neprodleně zasáhlo ve věci situace v izraelských věznicích a podniklo kroky k záchraně těch, kteří zůstali ve vazbě. „Mučení, které jsme prožili — psychologické, fyzické i sociální — bylo horší, než si kdo dokáže představit.“

„Připravili nás o všechno“

Také třicetiletý Radža Daghmeh z města Abasán východně od Chán Júnisu podobně jako Tabaš a Abú Sinwá zažil po zatčení 26. ledna 2024 u vojenského checkpointu při izraelské invazi do města těžké psychologické mučení.

Daghmeh řekl internetovému deníku +972 Magazine, že krátce před propuštěním mu jeden z vyslýchajících vyhrožoval, že pokud i se svou ženou a mladou dcerou neopustí Gazu a neodejde do exilu, při první příležitosti si ho najdou a zabijí ho.

„Během věznění nás připravili o všechno, ani sluneční světlo jsme nesměli vidět,“ říká a jeho slova potvrzují to, co zaznívalo i ve svědectví dalších zajatců. „Neustále nás vystavovali mučení: šabeh, lámání kostí, surové bití, nedostatek jídla a vody a zákazy používání toalety. Směli jsme se sprchovat jednou měsíčně, ale nedovolili nám se převléknout. V zimě nám nedali deky, abychom se nemohli v noci zahřát. Očekávali jsme, že na následky mučení dříve nebo později zemřeme.“

V davu lidí, kteří se shromáždili na vnitřním prostranství Násirovy nemocnice, byl i devětatřicetiletý Mahmúd Muhsin z uprchlického tábora Chánu Júnis, který přišel přivítat propuštěné vězně. Když mluvil s deníkem +972 Magazine, vyjádřil frustraci, že Hamás oddaloval podepsání dohody o příměří, která by podle něj „ušetřila životy spousty lidí v Gaze a zachránila by mnoho budov a infrastruktury před zničením“.

Přesto ale Muhsin říká, že skutečným úspěchem současné dohody není jen samotné propuštění vězňů, ale hlavně ukončení izraelských útoků a každodenního umírání.

Ismaíl al-Thawábta, vedoucí vládní kanceláře pro styk s médii, který se také zúčastnil hromadného vítání propuštěných vězňů na nádvoří nemocnice, si myslí totéž. „Jediným momentálním úspěchem je zastavení genocidy,“ říká. „Tím hlavním, o co nám teď šlo, bylo ukončení masového zabíjení a ničení našich měst. Na konkrétních detailech dohody tolik nezáleželo.“

Mluvčí izraelské armády na konkrétní fakta a tvrzení obsažená v této reportáži nezareagoval, odkázal však deník +972 Magazine na Izraelskou vězeňskou službu. Ta uvedla, že „postupuje v souladu se zákonem a je pod dohledem oficiálních dozorujících orgánů. Se všemi vězni a zadrženými je zacházeno v souladu se zákonnými procedurami a jsou dodržována jejich práva, a to včetně přístupu ke zdravotní péči; adekvátní životní podmínky jim zajišťuje odborně školený personál. Nejsme si vědomi, že by docházelo k popisovaným situacím, a podle našeho nejlepšího vědomí se pod dohledem Izraelské vězeňské služby žádné podobné incidenty neodehrály.“

Z anglického originálu „We expected to die: Freed Gazan detainees recount Israeli torture“, vydaného internetovým časopisem +972 Magazine, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.