Na prostranství v Tel Avivu, přejmenovaném na náměstí Rukojmích, se tísní davy lidí: podle některých zdrojů se tu shromáždilo více než sto tisíc Izraelců, před které předstoupili Steve Witkoff, Jared Kushner a Ivanka Trumpová, aby k těm, kteří přišli vyjádřit svou podporu izraelským rukojmím, promluvili.

Nálada na náměstí se však prudce promění v okamžiku, kdy Witkoff zmíní Benjamina Netanjahua. Dav demonstrantů okamžitě začne hučet, ozývá se pískot a nesouhlasné výkřiky, které úplně přehluší jeho projev. Witkoff se snaží pokračovat, třikrát znovu začne mluvit, ale reakce náměstí je čím dál hlasitější. Nesouhlas je více než zřejmý.

Na adresu Donalda Trumpa zaznívají samá slova chvály, řečníci se předbíhají v superlativech, označují ho za „největšího amerického prezidenta v dějinách“. Ódy na jeho výjimečnost neberou konce — jak jsme na to ostatně zvyklí, kdykoli na veřejnosti vystoupí lidé z blízkého Trumpova okruhu. Každý úspěch je jeho zásluhou, každá událost jeho vítězstvím. A tato rétorika se nezmění ani teď, kdy je pozadím těchto „úspěchů“ genocida, válečné zločiny a likvidace celého jednoho etnika.

Všichni tři — Witkoff, Kushner i Trumpová — se nervózně usmívají; vědí, že Netanjahuův čas je u konce. Ví to i Netanjahu. Na toto náměstí, kde se už dva roky scházejí příbuzní unesených Izraelců, nejspíš nikdy nevkročil a zdá se, že daleko nejvíc mu vyhovuje jiný způsob, jak oslovovat izraelskou veřejnost — přes objektiv televizní kamery z bezpečí premiérské kanceláře.

Slovo si nyní bere Jared Kushner a vzpomíná, jak 7. října 2023 byli zrovna s Ivankou hosty na svatbě v Coloradu. Líčí, jak tehdy sledoval videa z útoků, načež začne vysvětlovat, jak je „vděčný“, že žije v zemi, kde „vládne zákon a v lidech není tolik zla“. Jeho řeč se nese v duchu důvěrně známého narativu morální nadřazenosti a vykreslení Izraele coby nevinné oběti. Ani slovo nepadne o dva roky trvající genocidě, která se odehrává pouhých sedmdesát kilometrů od místa, kde stojí shromáždění Izraelci a oslavují blížící se návrat rukojmích.

Trumpová řeční v podobném duchu, zdůrazňuje, že Donald Trump stojí a vždy bude stát na straně Izraele. Mluví o tom, jak obdivuje izraelskou „odhodlanost a výdrž“, přičemž opět naprosto opomine hrůznou, apokalyptickou noční můru, kterou po dva roky prožívají více než dva miliony Palestinců v Gaze — jen proto, že dva muži jejího života si vysnili realitní zlatý důl v podobě přímořské riviéry pro „vyvolený národ“.

Shromáždění pokračuje, řečníci se střídají za mikrofonem a připomínají izraelské mrtvé — ty zavražděné 7. října i ty, kteří — slovy Stevena Witkoffa — „zemřeli za mír“ při bránění Izraele. Nelze si nevšimnout, že nikdo z řečníků ani slovem nezmíní Gazu, nikdo nepřipomene utrpení Palestinců, nikdo nemluví o stovkách tisíc mrtvých a zraněných v Gaze.

Tento do očí bijící projev selektivní empatie a záměrného přehlížení se odehrává ve chvíli, kdy utrpení Palestinců nemůže být blíže na dosah. Je připomínkou toho, jak snadno se řeči o „ochraně míru“ stanou argumentem pro ospravedlnění genocidy.

V den, kdy bylo oznámeno příměří, propukly v Izraeli na tomtéž náměstí spontánní oslavy. V jasném slunečním světle uprostřed nablýskaných mrakodrapů tu stáli ve světlém, čistém oblečení, jako by se shromáždili k oslavě svátku. Nevěřícně jsem sledovala, jak otevírají lahve bílého vína a připíjejí si na oslavu propuštění rukojmích a „konce války“.

Kontrast nemohl být křiklavější. I Palestinci oslavovali, ale u nich se úleva ani útěcha nedostavila: byli viditelně poznamenaní vyčerpáním, podvýživou, bolestí, ztrátou, posttraumatickým stresovým syndromem, bez pitné vody, bez jakékoli jistoty, dokonce bez základního bezpečí, jaké mohou poskytnout jen čtyři stěny a střecha nad hlavou.

Stáli uprostřed nekonečné pláně rozvalin toho, co dřív bývalo živým městem, pláně plné sutin, která se táhla do dálky, kam až oko kamery dohlédlo — společnost, kde každý přišel o někoho blízkého, kde je každý zraněný nebo nese někoho zraněného. Každý domov, každá škola, každá nemocnice, každá čtvrť nesla známky totální devastace.

Tu noc se všichni Izraelci vrátili z náměstí do svého domova. Někdo v autě, někdo na kole, někdo autobusem. Vstoupili do svých činžáků, vyjeli výtahem do svého bytu, rozsvítili si, dali si teplou sprchu a ulehli do čisté, měkké postele v bezpečí své ložnice — a chystali se na oslavy příští týden, kdy se domů navrátí zbývající rukojmí.

V Gaze se mezitím Palestinci ubírali odhodlaně Ar-Rašídovou ulicí do Gaza City v zoufalé naději, že snad najdou svůj dům ještě stát. Každý nesl v rukou nebo na zádech poslední skrovný majetek, který mu zbyl — rozbitou plastovou židli, špinavou deku, pár kousků oblečení.

Zestárlé děti, jejichž předčasná dospělost se zrodila z traumatu. Rodiny připravené postavit si stan nad hromadou sutin v místech, kde stával jejich dům, jen aby zjistily, že nenajdou kousek rovného povrchu, kde by mohly složit hlavu. Nikde žádná elektřina ani tekoucí voda. Jejich zahrádky jsou zničené, jejich školy a nemocnice jsou k nepoznání, proměněné v hromadu ruin. Všude to vypadá stejně. Ulice zmizely a s nimi i mapa toho, co bývalo jejich domovem. Teď teprve přichází uvědomění plného rozsahu zkázy — zkázy, kterou nesmíme přestat světu připomínat.

Těžko tomu říkat konec války: přinejlepším se dá mluvit o křehkém příměří, narušovaném neustálými přestávkami. Už během prvních 72 hodin Izrael příměří porušil; od té doby už stačil zabít více než sto Palestinců a dalších tři sta jich zranit. Do Gazy se dostalo méně než dvacet procent slíbené humanitární pomoci.

Podle dohody mělo do pásma vjíždět postupně 400, 600 a nakonec 1000 kamionů pomoci denně. To se však nestalo. Místo toho jsme byli svědky toho, jak se skupiny ilegálních osadníků — zpravidla extrémně pravicových voličů Ben Gvira a Likudu — někdy i s celými rodinami shromáždily u hraničních přechodů, aby vstupu pomoci do Gazy zabránili vlastním tělem.

Dvacetibodový plán má sám mnoho záměrných mezer, které může Izrael snadno zneužít — tak například klauzuli týkající se navrácení těl zabitých rukojmích, která zůstala uvízlá pod sutinami domů (což samo o sobě znamená, že byli obětí izraelského bombardování). Vzhledem k totální destrukci veškeré infrastruktury v Gaze tu schází dostatek těžké techniky či jakýchkoli pokročilých vyprošťovacích metod, aby mohla palestinská strana tento úkol naplnit.

Soustavná dehumanizace

Propuštěných palestinských vězňů byly tři skupiny: jednu tvořili vězni ze Západního břehu, druhou vězni z Gazy a třetí ti, kteří byli deportováni do Egypta a do Palestiny se nesmějí vrátit.

Vězňům ze Západního břehu Izrael pohrozil dalším zatčením a nesměli ani mluvit s novináři; jejich rodiny byly varovány, že nesmějí propuštění nijak oslavovat, zakázány byly i sladkosti. Doma směli propuštěné vězně uvítat jen nejbližší příbuzní. Rodiny Palestinců, kteří byli vykázáni do Egypta, se pokusily přejít hranice do Jordánska přes most krále Husajna, aby odtamtud mohly odletět do Káhiry a shledat se se svými milovanými, ale Izrael je na hranicích zastavil. Stařičká matka nedostala možnost po jednatřiceti letech obejmout svého syna.

Takových příběhů je bezpočet. Rodiny zůstávají rozdělené i po propuštění vězňů. Vězni v Egyptě se mohli setkat jen s těmi ze svých blízkých, kteří žijí v zahraničí, a nikoli na Západním břehu — což je u palestinských rodin, rozptýlených po celém světě, celkem běžná realita.

Palestinští rukojmí z Gazy — z nimž mnohé Izrael zadržoval bez obvinění, bez řádného procesu, bez rozhodnutí soudu — jsou sváženi na jedno místo jako dobytek. Před Násirovou nemocnicí v Chán Júnisu byl narychlo postaven improvizovaný stan, kde propuštěné předtím, než se shledají se svými nejdražšími, čekala zdravotní prohlídka. Ani tento proces samozřejmě nemohl proběhnout tak, jak by bylo zapotřebí — zdravotnický systém v Gaze je v troskách a nedokáže naplňovat ani běžný každodenní provoz, natož aby si dokázal poradit s obrovským přílivem propuštěných vězňů.

Od novinářů reportujících z místa se začínáme dozvídat popisy hrozivých podmínek, v nichž vězni v Izraeli přežívali, zaznívají i jména věznic: Ašdod, Damon, dnes již nechvalně proslulý detenční tábor Sde Tejman. Vězni přicházeli s otřesnými zkušenostmi. Poslední dva roky byly nejhorší za poslední ne léta, ale desetiletí. Rodiny si vyslechnou varování: propuštění trpí závažnými kožními chorobami, které jsou silně infekční.

Ve zpravodajství se objevují první rozhovory s propuštěnými a my se dozvídáme, kým byli a jaký život žili, než se ocitli v pekle izraelského vězeňského systému. Přesto je na mnohých z nich znát obrovská radost, že se konečně shledávají se svými nejbližšími, zatímco je vítají stovky dalších. Mnozí se marně snaží najít v shromážděném davu své příbuzné nebo alespoň jakoukoli povědomou tvář. Někteří už to štěstí nikdy nezažijí.

V některých případech se propuštění dozvídali o osudu svých nejbližších postupně: strašlivé zprávy jim dávkují, aby se pod tíhou tragédie nezhroutili. Jeden muž se dozví, že už nemá žádnou rodinu, žádný domov, děti ani manželku — všechny je o měsíc dříve zabily izraelské rakety. Upínali se k momentu, kdy své milované znovu spatří, chytali se každého stébla naděje — a když se vrátili, zjistili, že jsou sami. Jiný muž drží v ruce drobné růžové náramky, které svým dětem vyrobil, a jen šeptá: „Jak budu teď bez nich žít? Myšlenka na ně mi dodávala sílu.“

Mladý muž objímající matku popisuje mučení, kterým prošel: Izrael mu odmítl poskytnout zdravotní péči, takže se mu do neléčených kožních lézí a zranění dostala infekce. Kvůli špatným hygienickým podmínkám se rány podebraly a zhnisaly. Přežil jen díky tomu, že jeho spoluvězni, mezi nimiž byli i lékaři, pašovali do věznice po setkání se svými právníky základní potřeby a dělili mezi ostatní chlorové kapky, čisté kapesníky a improvizovanou dezinfekci. Vyhrne si nohavici a ukáže své zanícené rány a špatně zahojené vykloubené koleno — doklad utrpení, kterým prošel.