Už hledí do tváře smrti. Tři lidé, kteří jsou držení v britských věznicích za aktivity spojené s protestní skupinou Palestinská akce, hladoví v jednom případě sedmačtyřicet, v druhém jednašedesát a ve třetím osmašedesát dní. Čtvrtá aktivistka, Teuta Hoxha, ukončila svou hladovku v tomto týdnu po 58 dnech.

Může to mít pro ni mít zdravotní důsledky po celý zbytek jejího života. Zbývající tři hladovkáři, Heba Muraisiová, Kamran Ahmed a Lewie Chiaramello, mohou zemřít každým dnem. U desítky vězněných hladovkářů Irské republikánské armády a Irské národně osvobozenecké armády v roce 1981 smrt nastala mezi šestačtyřicátým a třiasedmdesátým dnem hladovění.

Muraisiová, která hladoví nejdéle, má podle svých blízkých už potíže dýchat a trpí nezvladatelnými křečemi, což může být projev poškození nervové soustavy. Leč britská vláda nekoná.

Je to vláda, která kritickou situaci způsobila. Normy, jimiž se má úřad vrchního prokurátora řídit, stanovují, že člověk může ve vazbě strávit maximálně 182 dní (šest měsíců). Ale Muraisiová a Ahmed byli zadrženi v listopadu 2024 a nemají být souzeni dříve než v červnu, což znamená, že by byli vazebně drženi dvacet měsíců. Chiaramello, který byl zadržen v červenci 2025, má termín soudu předběžně stanoven na leden 2027, což znamená osmnáct měsíců ve vazbě bez soudu.

Bezčasí vazby má často zničující dopad na životní pohodu vězňů. Vládní data například ukazují, že míra sebevražd mezi vězni drženými ve vazbě je dvojnásobná oproti sebevražednosti vězňů odpykávajících si trest. Extrémní prodlužovaní délky vazby je výsměchem spravedlnosti.

Je to jeden z aspektů toho, co aktivisté nazývají „soudní proces jako trest“; což je dnes převládající přístup vůči protestním skupinám. I když nakonec ani nejste odsouzeni ze spáchání zločinu, dovolíte-li si viditelně a veřejně projevovat nesouhlas, udělají vám ze života peklo.

Tři hladovějící vězni, a mnozí další čelící stejnému obviněním, jsou drženi v podmínkách „pro teroristy“. To znamená, že mají povolenou jen minimální komunikaci s vnějším světem a minimum návštěv. Mají také z „bezpečnostních důvodů“ zakázáno účastnit se práce s ostatními vězni, nadto nemají přístup ke knihám, novinám, do knihovny ani tělocvičny a jsou drženi v podmínkách, kde se nemohou potkat s nikým z lidí s podobným obviněním.

V říjnu náhle Muraisiovou přesunuli z vězení v Bronzefieldu, třicet kilometrů od Londýna, kde žije její rodina, do věznice New Hall v Yorkshire, což je příliš daleko, než aby ji tam mohla navštěvovat její nemocná matka. Přesun jí zdůvodnili tím, že v Bronzefieldu by se mohla spolčit s jinou vězenkyní stíhanou za stejné prohřešky, která byla držena ve stejné části tamějšího zařízení.

Přitom žádný z hladovkářů nebyl z žádného teroristického činu obviněn, natožpak aby byl za nějaký odsouzen. Jsou viněni z běžných trestných činů, jako je vloupání, poškození cizí věci a výtržnictví. Muraisiová a Ahmed jsou viněni z toho, že se vlámali do továrny Elbit Systems, největšího izraelského producenta zbraní, kde měli poškodit vybavení, a Chiaramello je viněn z toho, že vnikl na letiště RAF Brize Norton, kde během následné akce stoupenci Palestinské akce posprejovali letadla barvou.

Obě akce se konaly předtím, než byla Palestinská akce prohlášena za teroristickou organizaci, což je samo o sobě mimořádně sporné rozhodnutí, napadené u soudu, který by ve věci měl brzy rozhodnout. Ale co záleží na presumpci neviny! Co záleží na principu, který zapovídá retroaktivní uplatňování práva! Jestliže prokuratura tvrdí, že tu je „spojení s terorismem“, zachází se s nimi rovnou jako s odsouzenými teroristy.

Šestadvacátého prosince skupina zpravodajů OSN — čili lidí, na jejichž úsudek se za starých dobrých časů dbalo — vyjádřila hluboké znepokojení nad způsobem, jakým se s vězni zachází: kritizují zdržování přístupu ke zdravotní péči, nadměrné omezování pohybu během poskytování zdravotní péče, odpírání styku s rodinnými příslušníky a právními zástupci, nedostatek nezávislého lékařského dohledu, zejména u vězňů, kteří už při nástupu do vazby měli „diagnostikované potíže“. Zpravodajové OSN měli „vážné pochybnosti“, zda je počínání britské vlády v souladu s mezinárodním humanitárním právem, včetně „závazku chránit život a bránit krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení“.

Ale jakmile jednou někoho označíte za teroristu, zdá se, že si s ním už potom můžete dělat v podstatě cokoli se vám zamane, a projde vám to. Ticho, které se nad touto surovostí rozprostírá napříč všemi médii, je věcí, nad níž zůstává rozum stát.

Vláda nese za své vězně morální odpovědnost. Ale nezdá se, že by měla sebemenší úmysl se k ní hlásit. Právníci, poslanci a lékaři opakovaně žádali ministry, aby se věcí zabývali. Ti to šmahem odmítají s argumentem, že kdyby tak učinili, „perverzně by tak pobídli další lidi, aby hladovkami ohrozili své zdraví“.

Takové tvrzení ale němá žádnou oporu ve faktech. Jelikož se jedná o mimořádně neobvyklou událost, tedy o největší koordinovanou dlouhodobou hladovku vězňů od akce IRA v roce 1989, nezdá se to vůbec pravděpodobné.

Vláda se snaží vytvořit dojem, že to, co se děje, není ničím výjimečným — „během posledních pěti let prý bylo ve věznicích přes dvě stě případů hladovek každý rok“. A proto prý není zapotřebí žádných zvláštních opatření. Jenomže to, o čem mluví, jsou jednorázové či krátkodobé případy odmítnutí příjmu potravy jednotlivými vězni, což je zcela odlišná situace od případu, kdy lidem bezprostředně hrozí smrt hlady.

Přes stovku lékařů podepsalo dopis odeslaný už 27. listopadu ministru spravedlnosti Davidu Lammymu, že vězni jsou vystaveni „akutnímu ohrožení zdraví“, k němuž se „přistupuje nesprávně“. Následující dopis odeslaný 17. prosince podepsalo osm set zdravotních a právních expertů. Vláda ani na jeden doposud neodpověděla.

Namísto toho se chová, jako by se údělu hladovkářů vysmívala. Když se poslanec Jeremy Corbyn v parlamentu dotázal ministra spravedlnosti Jakea Richardse, zda by byl ochoten setkat se s právními zástupci vězňů, aby společně nalezli východisko, odpovědí mu bylo úsečné „ne“, což v jednacím sále vzbudilo veselí. V prosinci předseda sněmovny poznamenal, že Lammyho ignorování žádosti poslanců o setkání s právními zástupci hladovkářů je „zcela neakceptovatelné“. Leč ono „zcela neakceptovatelné“ trvá dál.

Požadavky hladovkářů se přitom jeví jako rozumné: propuštění na kauci, právo na spravedlivý proces (tvrdí, že vláda zadržuje klíčové dokumenty), zrušení zákazu Palestinské akce, a uzavření Elbit Systems — která z Británie poskytuje zbraně státu provádějícímu genocidu. Vše, co žádají, by se myslím mělo dít jako úplná samozřejmost, aniž by to vůbec někdo požadoval. Ale ze strany hladovkářů je to samozřejmě pouze vyjednávací pozice.

Zda by se všechny jejich požadavky musely hned splnit, aby hladovka skončila, se nedovíme, dokud vláda nezačne jednat. Ovšem její neochota vůbec s nimi mluvit, může způsobit, že zahynou.

Nemělo by být nezbytné nasazovat život za požadavky poctivého procesu a spravedlivého rozhodování soudů. Ale přestanou-li vás všichni mocní poslouchat, dost možná už vám nic jiného nezbývá.

Z anglického origiálu Hunger For Justice zveřejnéného na webu monbiot.com a deníkem The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA.